„Je poučné vědět o slabých stránkách našich velikánů, zanechaly totiž stopy v našich duších.“ Tato slova nacházíme v knize Karel Havlíček. Portrét novináře od našeho předního politologa, svérázného publicisty (a původně literárního kritika) Bohumila Doležala. Hutnou formou v ní autor seznamuje s centrálními tématy Havlíčkova myšlení, přičemž Havlíčka interpretuje jako „zdroj inspirace pro dnešní myšlení o politice a společnosti“.

Doležal tedy především formou obsáhlých citátů dokládá vývoj Havlíčkova myšlení, které ovšem sám vtipně glosuje, přidává aktualizující komentáře nebo s ním i ostře polemizuje, ovšem ne ve stylu arogantního vševěda, který už po sto padesáti letech ví, jak to všechno dopadlo, ale jako chápavý vykladač, který přiznává, že kritizovat dnes v některých věcech Havlíčka je až příliš jednoduché. Pěkně ale ukazuje, že někdy nebyl Havlíček sám se sebou konzistentní, že třeba v určité situaci „účelově a úmyslně zapomíná na všechno, co dříve o Rusku věděl a napsal“ (případně kuriózně vytýká Polákům, že pojímají svoji polskost ve vztahu ke Slovanům „přesně tak, jak Havlíček pojímá své češství“). Častěji ovšem svého autora hájí; kupříkladu ve vztahu k Havlíčkovu pojetí náboženství sám za sebe jadrně říká, že by si nad ním „netroufl ohrnovat nos“.

Havlíčka vykládá jako autora v mnoha ohledech stále platného. Kupříkladu cituje tento výrok: „Kdo chce o politice ruského cara dobré ponětí míti, musí si přede vším jiným pomyslit, že ještě jakživ nikdo z ní nic dobrého nezakusil, že tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, a že komu pomáhá, o toho také již smýšlí.“ A dodává, že se to „přesněji ani nedá říci“, a je přitom jedno, zda se car jmenuje zrovna Nikolaj I., Stalin nebo Putin. Někdy ovšem Doležal pronáší provokativní tvrzení, například že umělecká hodnota díla J. K. Tyla je nulová, a zachází občas hodně daleko, zvláště ve svých soudech o Rusech. Třeba když nadšeně opakuje Havlíčkova slova, že „národ mravně zkažený svou pokažeností plete sám na sebe metlu absolutie“, a komentuje to slovy, že ona prorocká slova byla napsána více než 65 let před vypuknutím bolševické revoluce.

Každopádně u Havlíčka nachází Doležal jeden z „rozumných hlasů“ minulosti, od kterých nás vývoj po roce 1945 odřízl a ke kterým se musíme vracet (dlužno ale doplnit, že zvláště naše chápání Němců je od toho Havlíčkova odlišné především kvůli událostem po roce 1938, ne až 1945). Podle Doležala dnes totiž k Západu patříme jen napůl a právě promýšlení demokratických a liberálních konceptů, které u nás prosazoval Havlíček, nám může pomoci pochopit naše „evropské zakotvení“. Což ovšem platí jen do určité míry, protože u Havlíčka najdeme i řádky, které Západ rozhodně nelíčí jako něco, kam bychom měli patřit či směřovat, ale v duchu toho, co bylo později nazváno stereotypem „okcidentalismu“. Podle jednoho Havlíčkova textu totiž na Západě „duch manufakturní, špekulantský pohlcuje všechnu krásu: vkročme jen do hostince a vizme ony automaty okolo stolů, jak všichni jedním taktem jedí, jedním taktem pijí a jedním taktem i smýšlejí. Na východu Evropy, v Rusích a v Polsce, panuje vždy ještě krásná, srdečná rodinnost. Svazky mezi rodičemi a dětmi, mezi sluhou a pánem jsou tam ještě silnější, srdečnější, vzájemnější.“ Ale jinde zase v dopise opovržlivě konstatoval, že „ruská říše hraničí s Kytajem“, tedy Čínou, kterou spojoval s „dřevěností, apatií, hloupostí“… Možná jde o další projev toho, co Doležal nazývá Havlíčkovou „emocionální přepjatostí“ ve vztahu k Rusku.

Jak přesvědčivě ukázal literární historik Alexandr Stich, vliv Karla Havlíčka Borovského u nás po jeho smrti býval takový, že se k němu hlásily i velmi odlišné názorové proudy a hned několik českých generací, z nichž si ale každá jeho odkaz interpretovala k obrazu svému a přizpůsobovala ho svým současným politickým i jiným potřebám. V tomto smyslu je dobře, že k těmto verzím přidal Bohumil Doležal i svoji vlastní, dnešní, i když v závěrečné kapitole mohl trochu více mluvit sám za sebe a neschovávat se za citáty z Masarykovy havlíčkovské monografie. Přitom je jasné, že se tento aktualizovaný Havlíček nemusí líbit každému, ani současnému Masarykovu prezidentskému nástupci ne, a ten se přitom na KHB, když se mu to hodí, také občas odvolává…