V rámci populárně naučné literatury věnované různým přírodním vědám si nelze nevšimnout, že některá témata jsou pro autory i čtenáře zkrátka lákavější než jiná. Ve fyzice je to astrofyzika či kvantová fyzika, v chemii periodická tabulka prvků. Co se biologie týče, zde vládne pevnou rukou evoluce, což však není příliš překvapivé, neboť, parafrázujeme-li slavný výrok Theodosia Dobzhanského, biologie se bez evoluce zkrátka neobejde. Pokud bychom zamířili hlouběji, nejpřitažlivější částí biologie bude nepochybně rozmnožování, které je jednou ze stěžejních vlastností života, tak jak jej známe.

V průběhu evoluce se samozřejmě vyvíjelo také rozmnožování i vše, co s ním souvisí, což dalo vzniknout mnoha úžasným biologickým fenoménům. Jednou z posledních publikací, které se snaží tuto problematiku přiblížit českému čtenáři, je Rozmnožování z pohledu evoluce od autorů Aleny Balážové, Filipa Koláře, Jana Fíly, Michaela Mikáta a Vojtecha Baláže. Vyšla jako šestnáctý svazek edice Průhledy, která vychází pod záštitou nakladatelství Academia a klade si za cíl „přístupnou formou vysvětlit aktuální společenské události a přírodní jevy“.

Není to vždycky příjemné

První část knihy je obecnějšího rázu a má za cíl zejména představit různé základní pojmy, s nimiž se bude dále pracovat. Autoři osvětlují, co je to rozmnožování, sexualita, mitóza či meióza a co znamená pohlavní a nepohlavní rozmnožování. Právě pohlavní rozmnožování představuje jeden z nejzajímavějších problémů současné evoluční biologie. Podle autorů vzniklo v evoluci pouze jedinkrát a „pohlavní procesy rostlin a živočichů mají stejný evoluční původ“. Následně se výzkumníci zabývají otázkou, jak mohlo pohlavní rozmnožování vzniknout a jaké výhody i nevýhody skýtá při srovnání s rozmnožováním nepohlavním, jež se u eukaryotických organismů vyskytuje mnohem vzácněji a jeho přítomnost je obvykle odvozenou vlastností. Jako velmi slibná teorie vysvětlující existenci pohlavního rozmnožování se jeví takzvaný princip Červené královny, který sex pokládá za výhodný v souvislosti s nepřetržitým koevolučním bojem mezi parazitem a hostitelem (viz například Červená královna Matta Ridleyho, Portál, 2007, 2. vydání).

Druhá kapitola se již věnuje konkrétnější problematice, totiž podobě a evoluci rozmnožování u živočichů. Autoři opět nejprve vysvětlují hlavní pojmy a skutečnosti a poté líčí různé rozmnožovací systémy a strategie a rozebírají jejich výhody i nevýhody, včetně možného evolučního původu. Rozmnožování nicméně není vždycky tak příjemný akt, jak by se mohlo zdát. Příkladem může být třeba sexuální kanibalismus, tedy požírání pohlavního partnera po kopulaci, v některých případech ještě během ní (viz proslulé kudlanky).

Ještě zajímavější je zneužití sexuální touhy prostřednictvím takzvané agresivní mimeze (podrobněji například Stanislav Komárek: Mimikry a příbuzné jevy, Academia, 2016). V tomto kontextu se jedná o situaci, při které je predátor schopný určitým způsobem využít pohlavního pudu určité kořisti, na niž (obvykle jde o samečka) pak místo zamýšlené kopulace čeká smrt. Autoři uvádějí jako příklad americké bolasové pavouky, kteří umějí vyrábět pohlavní feromony notně podobné těm, jež produkují samice hmyzu, jímž se daný pavouk živí.

Velmi důležitou, a často také velmi nápadnou roli hraje v evoluci živočichů pohlavní výběr, čehož si ostatně povšiml již Charles Darwin (O pohlavním výběru, Academia, 2005). Díky pohlavnímu výběru vznikly nejrůznější pozoruhodnosti živočišné říše, ať již třeba pestrá zbarvení mnoha zvířat, nesmyslně dlouhá ocasní pera pávů či krásná loubí lemčíků. Dodejme, že pohlavní výběr je zřejmě zodpovědný také za dlouhé žirafí krky, které se již tradičně připisovaly skutečnosti, že jedinci s delším krkem dosáhnou na výše položené listí, a evoluce je proto upřednostňuje.

Triky flóry

Závěrečný oddíl je zaměřen na rostliny, jejichž způsoby rozmnožování budou zřejmě leckomu připadat méně intuitivní než u živočichů. Na jednu stranu za to může skutečnost, že většinu knih o evoluční biologii či rozmnožování píší zoologové, a evoluční principy včetně různých ukázek se proto obvykle popisují na zvířatech. Dostane-li už se na rostliny, většinou se jedná pouze o pár klasických příkladů a o zdůraznění, že u rostlin je všechno v lecčems kapku jiné. I přes principiální podobnost procesu existuje v rozmnožování rostlin a živočichů mnoho rozdílů, ať už jde mimo jiné o střídání pohlavní a nepohlavní generace (rodozměna), či o jeden velmi podstatný fakt, totiž že rostliny se na rozdíl od zvířat (i když také u nich nalezneme všelijaké výjimky) nemohou pohybovat a aktivně vyhledávat pohlavního partnera.

Rostliny se sice často dokážou rozmnožovat i nepohlavně, například pomocí různých oddenků, hlíz, pupenů a podobně, ale stejně jako u zvířat hraje také u nich nezastupitelnou úlohu rozmnožování pohlavní. Při něm se rostliny musejí chtě nechtě spoléhat na nějakého třetího hráče, který jim s přenosem pohlavních buněk, respektive s opylením pomůže. Některé proto nechají vše na větru, jiné zase na vodě a velká část upřednostňuje živočichy. U mnoha krytosemenných rostlin se tak v průběhu evoluce vyvinul de facto jakýsi milostný trojúhelník, který krom nehybných rostlinných jedinců zahrnuje rovněž opylovače, jenž slouží jako kurýr přenášející pyl z květu na květ – ideálně samozřejmě na květ téhož druhu, z nějž jej prve sebral. Rostliny mohou případného opylovače zaujmout různorodými způsoby, ať už barvou květu, vůní, nebo odměnou ve formě pylu či nektaru. Některé využívají takzvané sexuální atrapy, které svým vzhledem, ale i vůní připomínají určitý druh hmyzu. Přivábení samečci na sebe při pokusu o kopulaci s květem nabalí pyl, který při příštím, podobně marném snažení zanechají na další rostlině. Tento způsob opylování je charakteristický pro různé orchideje.

Poznejte detailně jedno tělo

Obecně vzato přibližuje publikace fenomén rozmnožování i jeho evoluci přístupnou a velmi srozumitelnou formou, k čemuž notně dopomáhají vydařené ilustrace. Vzhledem k nevelkému rozsahu knihy autoři samozřejmě nemohli téma rozvést v plné šíři, nicméně to ani nebylo jejich cílem. Naopak se pokusili vypíchnout ty nejzákladnější charakteristiky celého procesu, a svá tvrzení navíc dokládají spoustou zajímavých příkladů, poněvadž jejich slovy: „Detailní poznání jednoho konkrétního organismu dokáže mnohem lépe ilustrovat teoretické modely než spousta slov a grafů.“ Za velký klad považuji, že text vznikl za spolupráce pěti mladých českých badatelů a badatelky, kteří nechtěli opakovat staré učebnicové pravdy a stokrát omleté příklady a díky působení přímo uprostřed dění dokázali téma zpracovat plasticky, srozumitelně a zároveň v perspektivě našich současných vědomostí. Každopádně se jedná o knihu, jež bude užitečná širokému spektru čtenářů, od středoškolských studentů či pedagogů až po všechny zájemce o biologii a fungování přírody jako takové.