Tramvají až do Beskyd
Prstková, Anna: 49°27’45.249"N, 17°58’36.107"E

Tramvají až do Beskyd

Debutová sbírka Anny Prstkové zaujme na první pohled. Jednak je nebývale útlá, jednak do očí bije její tajemný název. Po jeho rozluštění zjistíme, jak symptomatický pro celou sbírku je. Subtilní poezie, která se nezdráhá dotknout ani aktuálních společenských témat, a možná i onen „provokativní“ název zaujaly porotu cen Magnesia Litera natolik, že sbírku nominovala do kategorie DILIA pro objev roku.

Anna Prstková (*1994) se představila v roce 2016 při účasti v soutěži Ortenova Kutná Hora, kde porota její texty ocenila prvním místem. V rámci výhry bylo Prstkové umožněno vydat básně knižně. Na debutové sbírce se kromě Klubu rodáků a přátel Kutné Hory podílelo nakladatelství Jana Těsnohlídka JT’s. Výsledek spatřil světlo světa v loňském roce a letos byl titul s enigmatickým názvem 49°27’45.249"N, 17°58’36.107"E nominován na cenu Magnesia Litera v kategorii DILIA pro objev roku.

Sbírka je velice útlá. Jak trefně poznamenala sama Prstková při autorském čtení v Knihovně Václava Havla – kdyby měla svými básněmi naplnit stanovených dvacet minut, musela by celou sbírku přečíst dvakrát. Podobně subtilní jako sbírka sama jsou i jednotlivé básně. Nejen jejich forma, ale i obraznost je umírněná a sbírka jako celek je pak tematicky velice sevřená. Pokud mezi texty některé vyčnívají, jsou to tři, které koketují se společenskou angažovaností (básně Zemanova kavárna, PředvolebníLetná).

Porota cen Magnesia Litera označila, patrně v nadsázce, název sbírky Anny Prstkové za provokativní, zrovna tak o něm ale lze mluvit jako o symptomatickém. Prstková tvrdí, že kdyby vyzradila, k jakému místu souřadnice v názvu jejího debutu odkazují, ochudila by čtenáře o dobrodružství spojené s hledáním. Není však tajemství, že oním složitě zašifrovaným místem je porodnice, v níž se básnířka narodila. Symptomatický je takový název ze dvou důvodů. Jednak proto, že konkrétní místa, města a městské čtvrti jsou příslovečnou červenou nití, jež se vine celou sbírkou a drží ji pohromadě, jednak proto, že si autorka uvědomuje svou vzdálenost od porodnice, dětství a jeho naivity a ve svých textech tyto pocity zachycuje. Přestože v ní naivita zní dál, je schopna její reflexe. A reflektuje i myšlenky a stavy, k nimž ji naivita vede: „jsem zase / za sklem / ve výkladu / vánoční kýč // velikonoční kýč // (…) ale teď už ne / teď už je to jen / kousek plyše a drát / plast a lepidlo / a stejně mě vždy ochromí / vina / že vůbec existují“ (s. 29).

Právě reflektování je pro sbírku příznačné. Básně nejsou nijak meditativní, hloubavé, nepokoušejí se uchopit podstatu prožívaného, ale zachytit prožité skrz básnickou zkratku. V rámci básně se přitom Prstková neomezuje na jedinou situaci, jediný okamžik. Zachycené momenty spíše slouží jako odrazový můstek, z nějž se přechází do zcela jiných míst; například báseň Nusle začíná kdesi „(…) na paloučku / (…) v náruči beskyd“. Místo je však pouhý konstrukt představivosti – patrně nešťastně zamilovaného – lyrického subjektu, jelikož v následující strofě už jsou „dvě patra / mezi námi“ a „osmnáctka chladnokrevně zazvoní a ujede“.

Konkrétní místa stojí na pomyslném počátku mnoha básní – a často figurují i v jejich názvu: Letná, Jihlava, Havířov, Nákladové nádraží, Nusle. Na druhou stranu čteme hned v druhé básni verše: „míhám se pokojem / po trajektorii mouchy u stropu (…) // pokoj klec si rozšiř na celé město efekt je stejný“. V básni Jihlava pak stojí: „není to tak že jsem zdejší / to jen vteřina uvízla na sítnici“. Zachycení konkrétních míst tak provází jisté pnutí. Je-li město klecí a zbývá-li z obrazu města pouhá vteřina uvízlá na sítnici, nelze se divit, že zachycení určitého prostoru vychází často spíše z pohybu než z pobytu na daném místě – a tento pohyb se prolíná se zachycovaným místem. Proto z beskydského paloučku sledujeme onu odjíždějící tramvaj nebo čteme o Letné, jež sahá až do Maďarska, obehnaného ostnatým drátem.

Prstkové důmyslná práce s jazykem a s rytmem není nijak okázalá a vynikne až při bližším čtení. V básni Vršovická je například použitá falešná valence slovesa, aniž by to takříkajíc bilo do očí (což je samo o sobě pozoruhodné): „(…) padneme si do náruče spíš omylem / já pak nevím opodál“. Je zajímavé, že se spojení „nevím opodál“ objeví zrovna v knize, jež tak důmyslně pracuje s prostorovým uchycením básní. Autorka rovněž zajímavě využívá cizí slova: „(…) jedu dál alejí / dřevěných telegrafních sloupů / so cool“; „v městě nejmladším / mladé city“; „tak i my a k svítání nad kolejemi fatamorgána / (…) fatum: morgen“.

O debutantovi, který si odnese cenu DILIA Litera pro objev roku, se rozhoduje širším hlasováním, a tak by bylo překvapení, kdyby tou šťastnou byla Anna Prstková. Přesto se dá prohlásit, že v debutové sbírce dosáhla toho, na čem debutanti většinou ztroskotají a k čemu básníci obvykle docházejí až časem – kompoziční vybroušenosti sbírky i jednotlivých básní. Úplným závěrem si dovolím podotknout, že bych si od Prstkové v budoucnu rád přečetl báseň (případně básně), v nichž by se autorka trochu odvázala. Jsem si vědom, že touto poznámkou překračuji kompetence recenzenta, a přece si ji neodpustím. V rámci tak sevřeného a vypilovaného souboru může totiž i ona tramvaj v Beskydech nakonec působit trochu strojeně.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Klub rodáků a přátel Kutné Hory a JT’s nakladatelství, Kutná Hora, 2017, 32 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse