Silentio
Kaprálová, Dora: Silentio

Silentio

Kdy jsem se v broumovském klášteře cítila poprvé jako doma? Nejspíš hned to první odpoledne, kdy mě na nádvoří oslovil ten dobrosrdečný postarší muž. Chytl mě dětsky za paži a bez zbytečných formalit šel rovnou k věci: „Helejtese pani, já jsem tu prvně. Kde se tady prodávaj lístky na prohlídku?“

Jak bych to mohla vědět? A současně: jak bych mohla zklamat návštěvníka kláštera, který se na mě obrací s odzbrojující důvěrou? A tak jsem s mírnou laskavostí mávla ledabyle rukou, vyprostila se mu a pečlivě vyslovila, jako bych mluvila s nahluchlým:

„Lístky se – pane – prodávaj támhle pod schodama.“

Něco mi říkalo, že tam míří šipka s nápisem TICKET, ale jistá jsem si tím nebyla.

„Tak vám moc děkuju, pani… No. To víte, já sem tady s maminkou, pětadevadesát let, sotva se šourá… Ty schody snad ještě zvládne… Mami, tudyma, po schodech dólu!“

Zhrozila jsem se, ale už bylo pozdě.

Od brány se k nám statečně belhala dáma přes devadesát a výletnicky se usmívala.

Myslela jsem na skutečnost, kterou jsem právě stvořila, abych nezklamala důvěru neznámého turisty.

„A prosimvás, když už ste tak hodná, že ste nám tak hezky poradila, ještě otázečka: jak dlouho trvá prohlídka?“

„Půl hodinky,“ vystřelila jsem tentokrát naslepo s přesvědčivostí prodejkyně O2.

„Tak to je taky fajn. Vona maminka musí každou chvilku čurat, víte… Ale půlhodinku dáme, žejo? Děkuju moc, na shledanou.“

„Za málo,“ odpověděla jsem matně a zmizela v broumovském domku, myslíc už zase na toho proklatého reportéra Relotia ze Spiegelu, který psal všechny své oceňované smyšlené reportáže v psychotické úzkosti z reality.

Nedávno jsem s vytřeštěnýma očima četla s tímhletím hochštaplerem německého reportérství rozhovor.

Nejvíc jsem se smála, když Relotius popisoval, jak měsíc pobýval v minnesotském městečku Fergus Fall, hotelový pokoj opouštěl výjmečně, ptal se lidí bůhví na co, nakonec odjel do jiného státu, vrátil se a v horečném opojení jediné noci napsal za pár hodin majstrštyk: desetistránkovou důvěryhodnou reportáž z Fergus Fallu, kde lidé volí Donalda Trumpa. Vše zdánlivě v obrysech sedělo, vše… Až na to, že reportáž začínala obrazem hlubokého lesa a ve skutečnosti bylo městečko obklopeno stepí. Tím byl Relotius prozrazen.

Jeho texty byly zpětně viděno dokonalé hlavně tím, že si vymýšlel přesně to, co chtěli čtenáři číst. Byly to sugestivně odvyprávěné příběhy, které čtenáře pokaždé ujistily o tom, co si o stavu světa myslel už včera.

Tušila jsem, že mě za nepřístojnost s náhodným turistou a jeho stařičkou maminkou stihne v klášteře zasloužený trest.

A taky že jo.

Ještě týž večer, vlastně noc.

Byla výjimečná už tím, že jsem v broumovském domku spala sama. Můj spolubydlící odjel za rodinou. Těšila jsem se na ten okamžik velebného ticha jako malá. Venku zahřmělo, počítač jemně zašuměl. Vypnula jsem ho a v půl jedenácté jsem se pomalu přesunula do křesílka, abych si vychutnávala větrný okamžik před bouřkou. Pak se drobně rozpršelo a blesk udeřil znovu.

Vyhodil pojistky, ale vzápětí elektřina znovu naskočila.

Jen za stěnou mého pokoje se cosi porouchalo. V kuchyni protivně zapištěla krabička. Jednou, dvakrát, pak se alarm začal ozývat s železnou pravidelností. Přesně ten druh alarmu, kterým mučili členové Al-Káidy své zajatce. Pištivý zvuk, co si ho teď určitě vybaví i zloději aut nebo úředníci z bank, kde občas probíhá zkušební evakuace osob.

Po nějaké době jsem zděšeně zavolala správci a ten mi ospale řekl, že je to teda opravdu smůla.

„Jak jako smůla?“

„Vydržíte do rána? Teď už technika neseženu, je pozdě,“ dodal uvážlivě.

„Zkusím to…,“ řekla jsem rezignovaně, odložila mobil a do uší si nacpala silonky.

Po nějaké době mně došlo, že do rána nevydržím.

A tak jsem správci volala znovu. Nakonec ten dobrý muž snědl zmrzlinu na probuzení, sedl do auta a přijel mě evakuovat. O něco později jsme pak kráčeli nočním klášterním areálem s osvícenými okny a pištícími stěnami až do klášterní cely ve třetím patře, do cely číslo 666.

V cele skutečně panoval hrobový klid. Jen nade dveřmi svítila kvůli technické chybě alarmu ikonka se symbolem únikové cesty. Jistě to znáte: zelený panáček na zeleno-bílém pozadí s šipkou dolů. Panáček, který – pokud nesvítí v noci agresivní LED diodou – je vlastně docela roztomilý.

„To bude svítit až do rána, hoďte na to třeba župan, však si poradíte. Hlavně, že je tady ticho, ne?“ řekl správce, zasmál se a odešel.

Ležela jsem na tvrdé matraci klášterní cely. Panáček osvětloval mou celu s ďábelskou zlomyslností.

Před očima se mi dělaly mžitky, jako bych byla posedlá. K tomu jsem si vybavila novinový text, který na mě vyskočil po ránu na telefonu. Jmenoval se 10 druhů ženské masturbace a už jen ten samotný titulek mě vyčerpal. Jeden aby se musel pořád učit něčemu novému. A jak s takovou informací naložit tady, v klášterní cele?

Zajásala jsem pak raději nad tmavomodrým županem z tvrdé příze, hned jsem si ho oblékla jako roucho Mariino, lehla si nehybně naznak na postel, pozorovala prchajícího panáčka a myslela už zase na Relotia.

Zelené světlo s panáčkem dokonale zastínilo i malý dřevěný kříž. To mě zaujalo.

Jako by symbol únikové cesty dával životu větší smysl než kříž u okna. Tak takhle se to má?

Zatímco zelené světlo únikové cesty zářilo do noci s naléhavostí jediné reálné naděje, pomalu jsem usínala. A zdálo se mi, že kradu s malým synovcem zlato. Synovec nemluví, sedí v kočárku a já mu zlato pokládám mlčky pod peřinku. Děj se odehrává na nádvoří broumovského kláštera, tam, kde jsem odpoledne potkala ty dva…

Po probuzení jsem chvíli zmateně mžourala na dřevěný kříž v cele. Pak jsem se vzpamatovala, županovou kutnu pečlivě poskládala na tvrdé lože a v mírném pobavení jsem hledala klášterní schodiště. Na konci studené chodby jsem vzala za zamčenou kliku a četla za prosklenými dveřmi: NEVSTUPOVAT PROSÍM, ZABEZPEČENO ALARMEM, DVEŘE POUŽÍT JEN V PŘÍPADĚ EVAKUACE.

Už zase?

Vrátila jsem se zpět a ocitla se tentokrát před tanečním sálem.

Možná, že kdo neví, kudy kam z klauzury, začíná tančit.

Myslela jsem už znovu na Relotia a na nepřeberné množství skutečností, ze kterých si pokaždé vybereme přesně takovou, jakou si v daný okamžik zasloužíme.

Došla jsem prázdným areálem chodby k výtahu a v ruce žmoulala napůl zmuchlaný papírek z cely. Na jeho spodní straně byla hádanka sudoku a na druhé straně tento text:

Za jedním mnichem přišel člověk a zvědavě se ptal: „Co pro tebe znamená ticho?“

Mnich právě stál u studny a čerpal vodu.

Řekl svému hostu: „Podívej se dolů do studny. Co vidíš?“

„Nevidím nic, jen zčeřenou vodu,“ odpovídá host.

Chvilku zůstali stát v klidu a mnich za chvíli povídá svému hostu: „Podívej se teď do studny! Co vidíš?“

„Teď vidím svůj odraz ve vodě – vidím sebe!“ volá host.

„Vidíš – to je moje zkušenost s tichem: vidím v něm lépe sebe sama,“ říká mnich.

 

Nebyla jsem si tím obrazem jistá. Dost možná je k pochopení moudra zapotřebí vyluštit ještě to sudoku.

Nevylučuju ale, že většinu hostů kláštera takové podobenství uspokojí. Ostatně i mě potěšilo, že jsem místo poslechu mučivého zvuku alarmu zírala na zeleně svítící cedulku s panáčkem v hrobovém tichu noční cely.

Ze všeho nejdůležitější je totiž vědět, že máme kvůli zachování harmonie světa na výběr.

A že existuje i jiná evakuační cesta než jen ta, co vede strmě vzhůru k jelenům, zajíčkům a barokním andělíčkům.

Že existuje i úniková pěšina s diodou LED, co vede tam někam dolů, kde není žádný mnich, žádná čirá vodička v Boží studánce; zkrátka do hlubin, kde je skutečný, čistotou nezkalený klídeček…

Klídeček, peklo a síra.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

E. U. Garp,

A kurva

mruk,

mruk spíš herypotrizmus: "S kouzlem se poprvé setkáváme v HP5. Při hodině přeměňování jím Hermiona umlčuje žáby a později jej sešle na Smrtijeda na Odboru záhad." to asi ten klášter mruk

E. U. Garp,

Případně silenzio... takhle je to takový divný hybrid, snad medievismus? Kdo ví.

Jan Vana,

"Jen za stěnou mého pokoje se cosi porouchalo. V kuchyni protivně zapištěla krabička. Jednou, dvakrát, pak se alarm začal ozývat s železnou pravidelností. Přesně ten druh alarmu, kterým mučili členové Al-Káidy své zajatce. Pištivý zvuk, co si ho teď určitě vybaví i zloději aut nebo úředníci z bank, kde občas probíhá zkušební evakuace osob.

Po nějaké době jsem zděšeně zavolala správci a ten mi ospale řekl, že je to teda opravdu smůla.

„Jak jako smůla?“

„Vydržíte do rána? Teď už technika neseženu, je pozdě,“ dodal uvážlivě."

Přesně toto se mi tam stalo moji poslední noc v prosinci. Včetně ospalé reakce správce a doslovného dotazu, jestli vydržím do rána. Do zpětné vazby jsem napsal, že by nebylo špatné, kdyby o tom alarmu věděl správce pobývající přímo v klášteře a dokázal ho sám demontovat. Zdá se tedy, že se to od té doby nenaučil...
Noc v domku jsem přečkal tak, že jsem do škvír pod dveřmi nacpal všechny čisté i špinavé ručníky a usnul se sluchátky na uších.

mp,

Předpokládám, že je míněno silentium.