Žánr fantasy vždycky dost stavěl na malých střetech i velkých epických bitvách, avšak nikdy se v jeho rámci na rozdíl od sci-fi nevyvinul subžánr military. Ten ve sci-fi, na jehož počátcích stáli jako Robert A. Heinlein nebo Gordon Dickson, je založen nejen na líčení bitev, ale také na postavách obyčejných i neobyčejných vojáků a peripetiích jejich výcviku, na popisech futuristických zbraní, na motivech (ne)soudržnosti jednotky, armádních mechanismů a podobně. Odpovědí na relativně stabilní popularitu military sci-fi se zdá být předpokládaná tetralogie afrokanadského spisovatele Evana Wintera (nar. 1991), jejíž první díl Hněv draků letos vyšel také česky, nedávno následovaný dílem druhým, nazvaným Plameny pomsty.

Už sama historie Winterova života i psaní je pozoruhodná: narodil se ve Skotsku jihoafrickým rodičům, kteří se ale pak odstěhovali do Zambie. On sám již delší dobu žije a píše v Kanadě, kde si také vlastním nákladem v roce 2017 vydal Hněv draků. Románu si všimli v nakladatelství Orbit, které je součástí velkého konglomerátu Hachette Group, knihu vydali o dva roky později znovu a zaznamenali s ní nepřehlédnutelný úspěch prodejní i v recenzních ohlasech. V roce 2020 vyšel druhý díl série, na další se zatím čeká.

Je možné, že úspěch knihy se zčásti odvíjí od afrického původu autora – černá pleť je u žánrových spisovatelů stále ještě neobvyklá, i když čtenářský i nakladatelský zájem o ně prudce zvýšil fenomenální úspěch knih americké autorky sci-fi a fantasy N. K. Jemisinové. Potěšující přitom je, že i když jsou Winterovi hrdinové převážně tmavé pleti a pro jejich jména či funkce autor s oblibou používá novotvary vytvořené z jazyka zambijského kmene Xhosů, rasová frustrace tu nehraje žádnou roli.

Román Hněv draků vypráví příběh z fiktivního světa Rykot. Vše začíná, když na cípu kontinentu zakotví velké množství migračních lodí, na nichž se plaví v podstatě celý národ takzvaných Vyvolených. Jejich společnými rysy jsou především náboženství a uctívání Bohyně nebo schopnost ovládat magii. Už při vylodění se střetnou s domorodci, zuřivými divochy, kteří sice zdaleka nevládnou takovými dovednostmi jako Vyvolení, zato jich je mnohonásobně víc. Po krvavé bitvě v prologu autor přeskočí o sto let dopředu, kdy si Vyvolení na obsazeném území vybudovali města a vytvořili civilizaci založenou na přísné kastovní hierarchii. Jejich střety s domorodci však přetrvávají, a dokonce se zdá, že po desetiletích nepřetržitých bojů se štěstí začíná od Vyvolených odklánět. V tomto rámci Winter vypráví příběh mladého „nižšího robotníka“ Taua. Ten je členem druhé nejnižší kasty, pod ním už jsou jen nevolníci, kteří nemají ani osobní svobodu. Navzdory tomu se přátelí s jedním nižším šlechticem, kterého trénuje Tauův otec, ceněný válečník a velitel. Série tragických událostí však Taua odvane až do tábora Ihauguů, vybraných vojáků, kteří se po výcviku mají stát součástí armády Vyvolených, což je čestná i lákavá služba, jakkoliv budou jen předvojem elitních šlechtických jednotek. Kastovní systém přitom není symbolický: šlechtici jsou očividně vyšší, svalnatější a zdravější než členové nižších kast. Tau přitom nevyniká ani mezi „svými“, je spíše malý a hubený. Počáteční handicapy ale při vojenském tréninku dohání zarputilostí až zuřivostí, s níž se vrhá i do předem prohraných bojů – má totiž v hlavě pomstu, kterou chce na vysokých šlechticích vykonat.

Bojovému výcviku Tau obětuje téměř vše, nic jiného ho nezajímá. Dokonce pro trénink využije i nebezpečných (a pro většinu členů jeho kasty nemyslitelných) výletů do magického zásvětí, kde bojuje s démony. I díky tomu se vypracuje na nejlepšího bojovníka své jednotky a postupně se z něj stane i postrach sebevědomých a pyšných Indlovuů, bojovníků ze šlechtických kast. Vše samozřejmě v rámci výcviku, díky němuž se ti nejlepší rozřadí do armádních sil.

Winterovo psaní není zdaleka tak rafinované jako u zmíněné Jemisinové, děj je vlastně velmi jednoduchý a přímočarý, spěje od jednoho tréninku ke druhému, od souboje k souboji. Autor Tauovi sice také dopřeje romantickou zápletku, i ta však nakonec hlavnímu hrdinovi hlavně pomůže ještě zdokonalit bojový trénink. Domorodci, jimž Vyvolení říkají Bezbozi, jsou jako přírodní živel (nebo jako brouci v Heinleinově sci-fi), pustošivá síla, kterou je potřeba zastavit za všech okolností a za cenu veškerých možných obětí, síla, která se možná občas vyčerpá, ale nikdy nezmizí a v nekončící válce je potřeba být vždy připraven na další nájezd. Teprve v závěru Winter trochu odkryje některé postavy z nepřátelského tábora a nepochybně si připravuje prostor pro zpochybnění přinejmenším striktního kastovního systému Vyvolených, možná i samotné identity tohoto národa.

Ale také platí přísloví, že v jednoduchosti je síla – a Winter dokáže všechny ty souboje, bitky a bitvy vyprávět dostatečně sugestivně a dynamicky, aby čtenář neodtrhl oči od stránek. Mladším ročníkům děj i stavba románu možná připomene nějakou počítačovou hru, ti starší (a dodejme, že cílovou skupinou jsou tu jednoznačně muži) si vzpomenou na Heinleina a ocení, že schéma military někdo úspěšně převlékl i do kabátu fantasy. Ostatně v dalších knihách série se může ještě ukázat, že Winter má svůj svět a příběh promyšlenější, než se může z prvního dílu zdát.