Alena Machoninová

Prozaička, teatroložka a herečka Tamara Petkevičová ve 40. letech 20. století prošla několika sovětskými lágry. O své lágrové zkušenosti napsala rozsáhlé a strhující vzpomínky, které směle konkurují všem „špičkám“ lágrové prózy.

Ukázka ze vzpomínkové knihy Tamary Petkevičové, v níž tato prozaička, teatroložka a herečka vzpomíná na roky strávené v sovětských lágrech.

Sorokin ve své poslední próze načrtává možný osud knih i literatury jako takové. Děj novely se odehrává v blízké budoucnosti, kdy lidé propadli zvláštní vášni – namísto čtení začali literaturu vstřebávat v pokrmech připravených na plamenu z hořících románů, jejichž stránkami pod roštem listuje obratný kuchař.

V závěrečných komentářích k Puškinovu domu Andrej Bitov (1937) uvádí dlouhý výčet podtitulů, které by mohly charakterizovat žánr jeho knihy. Chybí mezi nimi paradoxně ten, který by vystihl více než dvacetileté peripetie publikování textu – román přízrak.

„Ať děláme, co děláme, stejně jsme zvířata,“ říká ruská spisovatelka Ljudmila Ulická, jejíž román Daniel Stein, překladatel, inspirovaný životem polského Žida Oswalda Rufeisena, který po válce působil jako katolický kněz v Izraeli, právě vychází česky.

Prózy Ljudmily Ulické jsou mnohohlasým svědectvím o 20. století, jehož skuteční aktéři pomalu odcházejí ze života a s sebou si odnášejí své čistě osobní příběhy, bez nichž jsou ty velké, světové dějiny nemyslitelné. Přestože jsou ruské oficiální archivy nadále přístupné jen v omezené míře, cesta k vlastní minulosti je otevřená – ve vzpomínkách doposud žijících pamětníků, v albech, korespondenci, denících, v rodinných archivech. A právě tyto soukromé dějiny Ulická s pečlivostí archiváře zkoumá ve

Literární časopisy v Rusku zaujímaly přibližně od druhé poloviny 19. století až do rozpadu Sovětského svazu velmi výsadní postavení. Díky obrovské rozloze země a neméně také díky soustředěnosti téměř veškerého kulturně-společenského dění ve dvou hlavních městech, Petrohradu a Moskvě, představovaly pro provincii jeden z mála zdrojů důvěryhodné informace o aktuálním literárním procesu.

Pismovnik (Listář, 2010) je román ruského spisovatele žijícího ve Švýcarsku, Michaila Šiškina. Spíše než o klasickém románě v dopisech je na místě mluvit o sbírce vzorových soukromých, často i milostných dopisů, ve kterých je inscenováno dokonalé souznění obou pisatelů nehledě na zjevně nepřekonatelné překážky, které jim klade naše lineární vnímání reálného času.

Poslední próza Vladimira Sorokina: podobně jako ve svých dvou předchozích knihách autor pečlivě konstruuje až hrozivě pravděpodobnou budoucnost Ruska.

Pro svůj obraz Ruska roku 2028 si Sorokin zvolil zcela nečekanou polohu, která jako by se snažila vyjít vstříc čtenáři unavenému z dnešní roztříštěné reality, čtenáři, kterému se znovu zachtělo slyšet velká heroická vyprávění pomalu zapomenuté minulosti.

Důraz na jazyk a neméně na jeho schopnost (de)formovat okolní prostor, je přítomný i v zatím posledním Sorokinově románu s názvem Den opričníka, který v češtině vychází v překladu Libora Dvořáka.

V pátek 15. května v Moskvě zemřel básník Vsevolod Nikolajevič Někrasov.

Po obědě přišel do skleníku šilhavý úkolář. „Máš jít do tábora, Rado. A věci, co máš ve skleníku, si vem s sebou.“ Rada ořezávala rajčata a byla celá umazaná od trávy. Udiveně se podívala na úkoláře. „Sám nevím. Prý přišel telegram, aby tě odvezli do Magadanu, a poslali auto s eskortou. Ale neboj se, Magadan přece není Serpantinka!“

Pořád je mi zima. Dokonce i v létě na pláži, na žhnoucím slunci, mě nepřestává mrazit v páteři. Asi proto, že jsem se narodila v zimě, v lese a první měsíce svého života jsem strávila v rukávu odpáraném z mámina kožichu. Celkově vzato, neměla jsem přežít, takže jestli někdo dostal život darem, byla jsem to já. Jenom nevím, jestli jsem tenhle dar potřebovala.

Na sklonku léta Vladimir Sorokin (1955) vydal pokračování nebo spíše doplněk ke svému románu Opričníkův den (Děň opričnika, 2006) – soubor povídek s názvem Kreml z cukru (Sacharnyj Kremľ, 2008).

Antologie představuje třicet současných ruských prozaiků, nad jejichž texty pracovalo šestatřicet překladatelů.

Na konci listopadu získala Ljudmila Ulickaja (1943) za svůj poslední román Danieľ Štajn, perevodčik (Překladatel Daniel Stein) literární cenu Bolšaja kniga. Po loňském vítězi Dmitriji Bykovovi se Ulickaja stala její druhou držitelkou a novopečenou ruskou milionářkou, neboť první místo je ohodnoceno třemi miliony rublů.

V osmnáctém čísle moskevského vydání módního kulturního přehledu Afiša byl pod názvem Naše všechno (Naše vsjo) opublikován fotografický seriál věnovaný čtyřem generacím ruských spisovatelů. Celkem jednatřicet prozaiků a básníků odpovídalo na tři jednoduché anketní otázky: 1) Kdo je vaším učitelem? 2) Co právě čtete? 3) Nad čím momentálně pracujete?

Ve středu 3. října byli na tiskové konferenci v hotelu Zolotoje Kolco vyhlášeni finalisté literární ceny Ruský Booker za rok 2007, která bude již po šestnácté udělena za nejlepší román napsaný v ruštině.

16. července v Moskvě zemřel Dmitrij Alexandrovič Prigov (1940-2007), jeden ze zakladatelů a ideových vůdců ruského konceptualismu, který se zrodil v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století.

Andrej Rodionov se narodil v roce 1971 na moskevském předměstí, v Mytiščích, kde se nachází proslulá továrna vyrábějící vagóny metra dodávané kdysi i do bývalého Československa.

Svou pětistou knihou Igruški dlja okrajin (Hračky pro předměstí), dílem básníka Andreje Rodionova (1971), zahájilo nakladatelství Novoje litěraturnoje obozrenije novou ediční řadu NVP: Novaja poezija (NVP: Nová poezie).

V moskevském nakladatelství Zacharov vyšly sebrané hry Vladimira Sorokina (1955). V knize Kapital (Kapitál) jsou pod názvem jediné nové hry tohoto sborníku představeny všechny dramatické texty autora napsané v průběhu osmdesátých a devadesátých let – veškerý kapitál dramatika Sorokina.

Poslední novela Vladimira Sorokina (1955) Den opričníka (Děň opričnika) se stala jednou z neopominutelných událostí na ruské literární scéně právě uplynuvšího roku. Nejen pro otevřenost, s jakou zpracovává politické téma, ale také pro paradoxně zvolenou komickou polohu.

Před tím, než se počátkem listopadu kniha Viktora Pelevina dostala na knižní pulty, objevila se v anonymní podobě hned na několika ruských blozích. Blogeři se začali přít o Pelevinovo autorství. Ačkoli kritici uvedli celou řadu „stylistických prohřešků“ proti Pelevinovu způsobu psaní, knižní podoba textu se od té elektronické téměř v ničem neliší.

Prvního nedělního prosincového večera byl v moskevském klubu Projekt OGI již podruhé ruským čtenářům představen Krvavý román Josefa Váchala (1884-1969), který do ruštiny přeložil Alexandr Bobrakov.

Na ruském internetu se 3. října objevil ke stažení soubor s názvem Empire_V.txt, který jeho neznámí „vydavatelé“ prohlásili za zbrusu nový román Viktora Pelevina Empire V, jenž má vyjít v průběhu listopadu v nakladatelství Eksmo.

Ve Velkém sále Knihovny zahraniční literatury v Moskvě v pondělí 2. října proběhla prezentace ruského překladu Krvavého románu (1924) Josefa Váchala (1884-1969).

V nakladatelství Molodaja gvardija (Mladá garda), v edici ŽZL (Žizň zaměčateľnych ljudej –Život významných lidí), která byla založena již roku 1890 a která čtenářům představila již celou řadu životopisů, vyšel letos na konci léta tisící dvacátý svazek – životopis Josifa Brodského.

Podle zprávy ve čtvrteční příloze Ex libris deníku Nězavisimaja gazeta se měl téhož dne v sedm hodin moskevského času v galerii Marata Gelmana konat literární večer věnovaný prezentaci nového, respektive přepracovaného románu Vjačeslava Kuricyna Matador na luně (Matador na měsíci. Moskva, Raketa 2006 ) a rukodělného Věstníku Miroslava Němirova.