Vsevolod Nikolajevič Někrasov
Někrasov, Vsevolod Nikolajevič

Vsevolod Nikolajevič Někrasov

V pátek 15. května v Moskvě zemřel básník Vsevolod Nikolajevič Někrasov.

Vsevolod Nikolajevič Někrasov se narodil 24. března 1934 v Moskvě. Druhou světovou válku strávil v evakuaci v Kazani. Do školy začal chodit až po návratu do hlavního města, v třiačtyřicátém roce. V druhé polovině padesátých let studoval na Filologické fakultě Moskevského pedagogického institutu Potěmkina. V téže době se také seznámil s obyvateli Lianozova a s jejich tvorbou. Od roku 1959, kdy přijel poprvé do Lianozova po boku prvního vydavatele svých veršů Alexandra Ginzburga, byl šest let pravidelným návštěvníkem nedělních výstav v lianozovském bytě Oskara Rabina. Rabinova expresivní malba popisující a obnažující život v tamních barácích se mu stala pomyslnou branou do světa výtvarného umění. To si v podobě obrazů, ostrých a krátkých filmových střihů našlo cestu i do Někrasovovy poezie. Jeho tvorba může být také vnímána jako přepis v duchu probíhajících komentářů prohlíženého obrazu, které se tu a tam proderou na povrch a dostanou hlasitou zvukovou podobu. Také pro tuto střihovou metodu, která v básni jako smyčku opakuje jediný obraz, jediné slovo, jediný zvuk, se Někrasovova poezie blíží západní konkrétní a experimentální tvorbě, která se do Sovětského svazu dostala až o něco později, v polovině šedesátých let, navíc jako součást účelově urážlivého textu. V té době se Někrasov seznamuje s českým básníkem Antonínem Brouskem, který se do Moskvy přijel setkat s jiným Někrasovem – Někrasovem Viktorem, autorem jedné z nejautentičtějších výpovědí o druhé světové válce, knihy Ve stalingradských zákopech (V okopach Stalingrada). Brousek, který navštívil v roce 1962 Lianozovo, se stal prvním českým překladatelem básní Vsevoloda Někrasova, které se objevily v rovněž prvním čísle časopisu Tvář.
Výtvarnému umění se Někrasov věnoval po celý život – nejen jako divák, ale také jako kritik a teoretik. V sedmdesátých letech, kdy se již nekonaly pravidelné schůzky v Lianozovu, jako by Někrasov přešel od poetiky moskevské periferie k tomu, co později dostalo název moskevský konceptualismus. Někrasov však konceptualismus nepovažuje za časově ohraničitelný umělecký proud. Vidí ho jako podstatu jakéhokoli uměleckého díla – koncept jako myšlenka, jako nápad, který nevyhnutelně musí stát v pozadí libovolné tvorby. K lianozovským malířům Oskaru Rabinovi, Jevgeniji Kropivnickému, Olze Potapovové, Vladimiru Němuchinovi a Lidii Mastěrkovové tak pro Někrasovova v sedmdesátých a osmdesátých letech přibyli také výsadní konceptualisté Erik Bulatov, Francisko Infante a Oleg Vasiljev.
Od konce osmdesátých let se Někrasov stal neúnavným propagátorem lianozovské školy – o Lianozovu vyprávějí v roce 1989 spolu se Sapgirem studentům Moskevské státní univerzity, o rok později se v Novosibirsku koná výstava s názvem Lianozovo; v roce 1991 v Literárním muzeu v ulici Petrovka v Moskvě probíhají čtení lianozovských básníků pod názvem Lianozovo-Moskva, která pokračují i v následujícím roce, a na něž navazuje německé turné iniciované překladatelskou dvojicí Georgem Witte a Sabinou Hänsgenovou vystupující pod pseudonymy Günter Hirt a Sascha Wonders. A svůj boj za lianozovskou skupinu vede Někrasov dodnes.
V roce 2007 Vsevolod Někrasov obdržel cenu Andreje Bělého za zásluhy o literaturu.
Vsevolod Někrasov zemřel 15. května 2009 v Moskvě.

Nekrasov

Portrét

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse