Ne každý je milovník beletrie, proto je třeba ve stejném rozsahu poskytovat i literaturu faktu, komiksy či žánrovou literaturu všech typů a témat. Zjednodušeně řečeno: žádná kniha není horší nebo méněcenná, každá přečtená stránka se počítá.

Zajímavý příspěvek do této diskuse představuje projekt Literary agenda na prestižní Stockholm School of Economics, která se pravidelně umisťuje v top dvacítce vysokých škol s ekonomickým zaměřením. Tento literární program má zase jiné východisko: cílí na starší studenty, u nichž se navíc předpokládá, že jsou budoucími leadery – ve firmách, veřejných institucích a pravděpodobně i v politice.

Pravidla jsou jednoduchá: ročně stačí přečíst jen pět vybraných knih (dříve to bylo sedm, ale vzhledem k vytíženosti studentů se nakonec počet ustálil na pěti). A to nejzajímavější: na rozdíl od jiných programů zdůrazňujících žánrovou diverzitu, tento projekt vrací do hry beletrii. Účastníci jsou rozděleni do desetičlenných skupin, v nichž diskutují o vybraných románových titulech. Program je dobrovolný, studentům nepřináší žádný přímý studijní benefit kromě certifikátu. Existují však zaměstnavatelé, kteří účast v něm hodnotí kladně při přijímání nových pracovníků.

Stockholmský literární program funguje již osm let a s nečekaným úspěchem. Při jeho vzniku se předpokládalo, že se ho zúčastní maximálně 100 studentů, ale zájem byl dva a půlkrát vyšší – a stejnou oblibu si drží dodnes. Mnozí studenti se ho účastní opakovaně a provází je celé studium.

Proč je program tak populární a proč pevně zakotvil v životě školy, která se profesně literaturou nezabývá? Přiznejme, že Švédové umí studenty nalákat, každý účastník dostává všechny knihy zdarma a během setkání knižního klubu je k dispozici káva a něco dobrého na zub. Přesto to není to hlavní lákadlo. Studenti nejvíce oceňují možnost diskuse, sdílení myšlenek a pocitů, které v nich příběhy vyvolávají. V době vypjatých a agresivních útoků na sociálních sítích, ale i v politických potyčkách a ve veřejném prostoru nám chybí odvaha k dialogu, možná i motivace, proč s druhými vůbec mluvit, když to stejně k ničemu nepovede a každý zůstane uzavřený ve své bublině.

Dáme-li mladým lidem bezpečné prostředí a napínavý, emotivní či dobrodružný text, otevíráme jím možnost povídat si o sobě, o tom, co nás trápí a těší. Příběhy – smutné, veselé, dobrodružné – a jejich hrdinové nás vracejí k sobě samým, ale i k sobě navzájem. Navzdory všem možným technologiím síla příběhu a společného sdílení neoslabila. Na pozadí osobních osudů se navíc lépe chápe i diverzita světa, jasněji a s větším porozuměním přijímáme naše rozdílné historické, náboženské a etnické kořeny, jež se mohou zprvu zdát nepochopitelné nebo až odsouzeníhodné. A jestli něco budou lidé, kteří se jednou ocitnou ve vysoké pozici, potřebovat, bude to empatie, schopnost diskuse a porozumění těm, kteří přicházejí z jiného prostředí a jejichž pohled na věc může být zcela odlišný.

Pro zajímavost se podívejme na to, jaké knihy byly vybrány pro letošní akademický rok. A mimochodem pouze jednu z nich máme k dispozici v českém překladu.

• Limpia (angl. Clean, 2022) od chilské autorky Alia Trabucco Zerán – temný psychologický příběh s thrillerovými prvky o služce Estele, která se za roky úmorné práce stává neviditelnou součástí bohaté rodiny, v níž zemře dítě. A Estele vypráví, jak k tomu došlo.
• A Small Place (1988) napsala antigujská spisovatelka Jamaica Kincaid – esejistický, osobní a ostrý text o kolonialismu, turismu a identitě, který mluví přímo k čtenáři a staví do kontrastu pohled turisty a místních obyvatel Antiguy.
• Hyper (2024) od kurdského autora žijícího ve Švédsku Agri Ismaïla – příběh kurdské rodiny, která uprchne z Teheránu do Londýna a čelí chudobě, migraci a ztrátě identity. Příběh ukazuje různé podoby kapitalismu – od boje o přežití až po abstraktní finanční svět, a ptá se, jak moc peníze určují, kým jsme.
• Love Me Tender (2020) od francouzské autorky Constance Debré – autobiografický román o ženě, která opouští konvenční život, rodinu i kariéru, aby žila autenticky, i za cenu ztráty vztahu se synem. Tento román byl přeložen i do češtiny a byl poměrně hojně reflektován i v našich médiích.
• Eurotrash (2021) od švýcarského spisovatele Christiana Krachta – tragikomický román o spisovateli, který se vydává se svou psychicky nemocnou matkou na cestu po Švýcarsku a vyrovnává se s rodinnou minulostí, vinou a dědictvím spojeným s nacistickou érou.

Seznam všech i v minulosti diskutovaných titulů je zveřejněný na webu programu a najdete v něm překvapivě i knihy určené primárně dětem, třeba slavné mumínky.

Z výše uvedených anotací vyplývá, jak rozmanitý je náš svět, jak rozdílní jsme, ale i co nás spojuje. Romány jsou cvičištěm empatie a lidskosti. Kdybychom se na ně tímto způsobem dívali všichni, možná by mohlo čtení nahradit kurzy nejen leadershipu, ale i komunikace.