Slovenský básník Michal Tallo vydal v roce 2024 svoji čtvrtou knihu Všechno je v pořádku, všude je láska. Zatímco tři předcházející díla byly sbírky poezie, čtvrtá překvapivě obsahuje povídky. Ačkoliv Tallo přiznává, že poezie k němu přestala promlouvat, a proto v tuto chvíli odkročil do oblasti prózy, je nezpochybnitelné, že texty v něčem představují prodlouženou linii Tallovy básnické tvorby. Ke konci loňského roku kniha vyšla taktéž v českém překladu Martiny Bekešové v nakladatelství Paseka, takže se s Tallovou poetikou mohou čeští čtenáři poprvé setkat, aniž by museli sáhnout po slovenském originálu.

Transformace formy

Knihu tvoří celkem třináct povídek, přičemž je zjevné, že Michal Tallo jakožto básník pojímá i své prozaické texty jako ideální prostor pro hru. Zatímco vyprávění v některých povídkách nijak formálně nepřerušuje, ba dokonce ho někdy nechává plynout v rámci jediné věty, jiné má potřebu tříštit na více či méně logicky oddělené odstavce nebo kapitolky, jejichž struktura se na první pohled jeví jako náhodná a nesmyslná. Stejně tak se jednotlivé texty od sebe odlišují různou perspektivou, jelikož autor využívá celou plejádu vypravěčů, od přímých a výlučně subjektivních přes ty, kteří se víc obracejí ke čtenáři, až po ty překvapivě objektivní. Povídky však sjednocuje autorský záměr příliš věci nekonkretizovat a nedávat jim pevné rámce. Proto Tallo své postavy zahaluje do roušky tajemství, jejichž identitu buď vůbec neprozrazuje, nebo ji redukuje použitím iniciál. Navzdory variabilní modalitě vyprávění však texty nepůsobí odtažitě. Naopak se vyznačují velkou mírou autenticity komplexního prožívání člověka, který se v současném světě ztrácí a zas a znovu se hledá. Navíc svou nenucenou obyčejností vytvářejí dojem každodennosti, čímž dokážou probudit čtenářský zájem.

Vícerozměrné odpojení a projekce alternativy

V povídkách lze taktéž najít vícero spojitostí tematických. Jednotlivá vyprávění totiž propojuje osobní situace protagonistů, kteří se sice snaží žít svůj všední, každodenní život, avšak jejich prožívání se vyznačuje pocitem neúplnosti a nedostatku spokojenosti. Autor přitom nevytváří jasně určené typy, své postavy spíše modeluje jako komplexní, rozporuplné individuality, jejichž vnitřní stav naplňuje zklamání různého druhu. Neúplnost a vnitřní neklid či dokonce chaos se projevují v obrazech osamělosti a nepochopení v mezilidských vztazích nebo odpojení od prožívání skutečnosti, což u postav nahrazují stavy letargie a úniky do světa tužeb a snů.

Pokud toto všeobjímající téma osamělosti a zoufání rozměníme na drobné, dostaneme se k samotným sujetovým odstínům příběhů. Kupříkladu texty jako Náhlý okamžik tmy a Permafrost zkoumají proces rozpadu intimního vztahu. Zápletka první povídky zrcadlí pocit osamocení a prázdnoty po odchodu partnera a snahu toto prázdno v sobě vyplnit něčím novým, a to i za cenu, že to nové se jeví jako objektivně nelogické a spíš instinktivní než racionální: „Víc než samotné zatmění jsem však pozorovala matku. Nic neříkala a vůbec se nehýbala, sledovala dění na obloze natolik soustředěně, že skoro ani nedýchala. […] Znovu mě přepadl zvláštní neklid. Z matky ale, naopak, vyzařoval nekonečný klid: zdálo se mi, že skutečně září, že v přítmí, jež nás obklopilo, najednou sálá vlastním světlem.“

Naopak vypravěče povídky Permafrost sužuje nemožnost emocionálně uzavřít záležitost s odchodem blízké osoby, což souvisí se zacykleným opakováním stejných chyb: „Znali jsme se jen několik dní, tu situaci mám dodneška před očima, jak sebevědomě vaří v mojí kuchyni, jak sedím na židli a pozoruji ho, trval na tom, ať mu napomáhám, dneska přece pro mě vaří on, sedím na židli a říkám si, že tohle je ten muž, do kterého se zamiluji a se kterým strávím život. Stejně tak ho i teď, o několik let, během nichž jsem o něm nic neslyšel, později pozoruji, jak připravuje snídani, ale nic láskyplného mi hlavou neběží, jenom šum.“

Konfrontace snu se skutečností

Další z povídek, jako například K pramenům nebo Fotbal, zase více akcentují věčné hledání a nemožnost najít blízkost s někým druhým. Jejich protagonisté sice v touze po dosažení blízkosti navazují s další osobou křehký kontakt, avšak potencialita hlubšího spojení se nakonec ukazuje jako marná a nemožná. K textům zobrazujícím vnitřní frustraci a současně touhu po blízkosti lze připojit taktéž povídku Zítra nebo pozítří vyjdeš do ulic. Toto surreální vyprávění o přeplněné hnijící kuchyňské výlevce nakonec rovněž ukazuje prožívání pocitů beznaděje a snění o alternativním happyendu: „Máš totiž klíč, vytáhl jsi ho z toho slizkého hnusu, z té mazlavé tekutiny, jednou, až vstaneš, až se ti podaří vstát, vyrazíš postupně ode dveří ke dveřím a zkusíš všechny zámky v každém paneláku a v každé vile a v každém honosném starém domě, do jednoho z nich se musí hodit, jeden z nich odemkneš a uvnitř bude čekat tvůj byt, tvůj krásný muž, vaše mourovatá huňatá kočka, bude vyluxováno a čerstvá káva tě oslepí, tak moc se bude lesknout v lokálním designerském porcelánu.“

Podobně jako pointa v tomto příběhu i další z povídek sledují záměr zobrazit odlišné verze reality či projekce alternativních osudů postav. V textu s názvem Dreams of this unfamiliar Earth autor staví do kontrastu hřejivé vzpomínky na společné dospívání a aktuální prožívání nelehkého období zralého věku. Čtveřice přátel se setkává po letech na krátký čas na chalupě, kde nejen s důvěrou sdílí své problémy, ale taktéž se z nich snaží alespoň na chvíli vymanit a vyzkoušet si nerealizované možnosti.

Dané téma rozporu mezi snem a skutečností je tak přítomné v odlišné podobě ve všech Tallových textech. V povídkách Domy jiných tvorů a Voliéra se reflektuje i další rozměr odporu vůči vlastnímu osudu, stejně jako rozpor mezi tíživou skutečností a sněním, a to prostřednictvím generačně odlišných postav. Zatímco děti a mladiství představují pozici svobodných představ a víry v jejich zdařilé naplnění, postavy dospělých symbolizují už pouze bezútěšný stav a smíření se s vývojem typickým pro zralejšího člověka. Vyrovnání se s nezastavitelným procesem, kdy se sny a ideály konfrontují s realitou, zachytává výjimečně přesvědčivě také povídka s názvem Fáze jednotného čísla. Sledujeme v ní, jak se protagonista v těžké životní situaci ocitá rozpolcen mezi láskou vůči matce a snahou na úkor tohoto vztahu neztratit sama sebe. Téma vnitřní frustrace z nenaplněného života hraničící se stavem deprese však asi nejvíc pesimisticky působí v povídce Katastrofa, v níž se protagonistka vyrovnává se zoufalstvím spojeným s odporem k vlastnímu, zdánlivě dokonalému životu představou o sebevraždě.

Mysterium prožívání

Tíživost témat jednotlivých příběhů však není přehnaná. Tallo vyprávění vyvažuje užitím různých více či méně fantastických a mysteriózních detailů, které narušují skličující atmosféru aktuálního prožívání postav a zdůrazňují limity racionálního porozumění životu. Tak se střetáváme s motivy jako je zatmění Slunce, mimozemská identita souseda, fyzická proměna těla, náhlé zjevení trpasličích domečků či snové představy o porodu i vlastní smrti. Tallovi se prostřednictvím těchto hyperbolizovaných či surreálních ozvláštnění daří budovat napětí zápletek a zároveň rovněž efektivně zobrazovat komplexnost a častou iracionálnost našeho osobního prožívání.

A ačkoliv se může zdát, že povídky nesou vícero témat, která byla ve slovenské literatuře přítomna už v minulosti, Tallova osobitá poetika – spojující ironický nadhled s melancholickou reflexí, střídání perspektiv či experimentování s výstavbou narativu – naopak přináší originálně komponované příběhy s jedinečnou atmosférou, které i po dočtení dokážou ve čtenáři rezonovat a podněcovat další uvažování o vlastních životních zkušenostech.