Román Cikánský Mojžíš maďarského spisovatele a novináře Zsolta Kácsora (nar. 1972) byl zařazen do užších nominací ocenění Magnesia Litera v kategorii překladová kniha, a přestože se v této soutěži primárně nehodnotí kvalita a invenčnost překladu (jako to dělá Cena Josefa Jungmanna), je právě u tohoto díla potřeba převod do češtiny zmínit. Robert Svoboda se musel vyrovnat s textem, který palimpsestově pracuje s Biblí, antickými mýty i maďarským pseudoeposem z 19. století Cikáni u Nagyidy Jánose Aranye, kombinuje několik žánrů a stylů, staví na kontrastu vznešeného a vulgárního a je nesen nepřerušovaným proudem vyprávění (každá kniha je tvořena jednou větou), napodobujícím variační a inkantační rytmus náboženských textů.

Román (maďarsky vyšel roku 2020) přebírá strukturu pěti knih Mojžíšových, jejich řazení však neodpovídá kanonickému pořadí v Tóře, a tedy ani sledu známých příběhů Starého zákona. V knize Genesis se zde dočítáme o stvoření světa a původu národa Cikánů, v Numeri sledujeme Mojžíše a jeho dětství až po nastoupení vůdcovské role, v Leviticu je zachyceno jeho poslání a shromažďování Cikánů, Deuteronomium opakuje dějiny cikánského národa a v Exodu je Mojžíš zajat a zahajuje vzpouru k cestě na svobodu. Toto výchozí nastavení zakládá parodické a blasfemické vyznění vyprávění, které však vzhledem k obsahu není pouze komické, ale zároveň bolestně tragické. Cikánští hrdinové pseudo-biblických příběhů jsou páriové a ostatní s nimi zametají. Egyptské zajetí je překlopeno do pracovního tábora v Horthyho parku na ostrově Csepel a nejbrutálnější scény (soutěžní střílení Cikánů na vzdálenost) jsou líčeny s cynickým chladem.

Styl Cikánského Mojžíše se pohybuje na zvláštní hranici spontánního orálního vyprávění a archaické posvátné či rituální mluvy. Do religiózně-hrdinského slohu se vlamují myšlenky nebo slova postav, která ovšem neberou ohled na žánr, ve kterém se nacházejí: „věz, že synové Persie jsou jako vzteklí psi, když uzří cizokrajnou krásku, popadnou ji a celá tlupa ji opíchá najednou, věru, věru, pravím tobě, nebudeme-li dost opatrní, voprcaj tě ti Peršani zepředu, zezadu, zdola i shora“ (s. 43). To vytváří odlehčený dojem z celé knihy, v níž černý humor i jazykové hříčky nepatřičně vstupují do významných epizod historie národa.

Kácsorovi se podařilo najít správnou míru zacházení se základním biblickým pretextem. Ten je v románu rozeznatelný, zároveň ovšem autor některé jeho (i zásadní) prvky přepisuje s ohledem na obraz anarchistického národa. Božskou trestající figuru v Cikánském Mojžíšovi nahradila Odpouštějící krásná paní, jež oproti starozákonnímu Bohu přistupuje k chybujícím lidičkám shovívavě. Jak Krupička-Abrahám, tak Mojžíš se zaobírají fyzikálně-filozofickými aspekty reality: superpozicí, longitudálním šířením vln, částicemi, dimenzemi a paralelními světy. Jsou tak výjimeční nikoli svou svatostí, jež by je řadila mezi proroky tří monoteistických náboženství, ale hloubavým přístupem ke skutečnosti, melancholickou výlučností zapříčiňující pozornost Odpouštějící krásné paní.

Od biblického půdorysu nicméně vyprávění porůznu odbíhá, jako by Káscora v danou chvíli napadaly humorné epizody, které ale často působí jen jako ornamentální okrášlení základního schématu, protože příběh nikam neposouvají a jen onu vznešenou rovinu anekdoticky ředí – například při stavbě „babylónské věže“ náhle začne jeden ze synů vypracovávat zákony termodynamiky nebo při závěrečném rozhodování o osudu vzbouřených Cikánů si Zemský vůdce předvolává ministra obrany, ten si však nemůže pomoct a stále si rozpačitě brouká. Podobně se autor někdy až příliš opájí svými variačními nápady (jako například v Leviticu při výčtu nespolehlivých psů/kmenů).

S postavou Mojžíše a jeho rozvíjejícím se příběhem od druhé knihy postupně přibývá psychologických vhledů; od mytických vyprávění se „sošnými“ figurami a výraznými epizodami se v Exodu dostáváme k vnitřním pochybám, prázdnotě i přetvářce. Káscor se ovšem nespoléhá na pouhé přepsání zavedených příběhů, mnohdy opouští lidské rozvržení postav a kupříkladu z egyptského faraona dělá psa, v jehož pelechu Mojžíš (analogicky k Mauglímu či Tarzanovi) vyrůstá, narazíme zde na kašlající nůž či na mluvící melounová jadérka, jež coby námořníci ve vydlabané slupce od melounu plují po Dunaji.

Zsolt Kácsor se nakonec vyhýbá ztotožnění příběhu Cikánů s příběhem Židů, k němuž by došlo, pokud by se armády obklopující vzbouřenecký pracovní tábor rozestoupily a nechaly Cikány odejít do země zaslíbené. Zakončuje naopak pátou knihu porážkou a ponížením, které onen anarchistický národ bude dále provázet.

Kombinace religiózního obsahu s aluzivním nádechem a vulgárních promluv, na níž je Cikánský Mojžíš vystavěn, funguje překvapivě dobře, a to hlavně proto, že kontrastem povyšovaná „biblická“ vyprávění díky těmto komicko-vulgárním vstupům nesklouzávají do patosu: „země otevřela svoji tlamu a pohltila je a jejich domy a všechny lidi, kteří k nim patřili, […] a všechen cikánský lid, co stál kolem nich, se rozprchl, když uslyšel jejich výkřiky, a říkal, ty vole, to mě poser, to by tak ještě chybělo, aby i nás zaživa pohltila země“ (s. 176). Bohužel tím se náboj knihy vyčerpává. Vzhledem ke zvolenému půdorysu bylo logicky třeba naplnit schéma pěti knih Mojžíšových, ale v mnohém už se posléze vyprávění opakuje. Nic to ovšem nemění na tom, že se jedná o pozoruhodný román s mnoha vrstvami významu a svébytným zacházením s jazykem.