Marta Dzido (nar. 1981) je polská filmová režisérka a spisovatelka. Absolvovala Vysokou školu filmové, televizní a divadelní tvorby v Lodži a debutovala v šestnácti letech v literárním časopise. Ústředním tématem její tvorby je problematika ženských práv a ženská životní zkušenost. Autorčina povídková sbírka Babí léto (v překladu Anny Šaškové Plasové) je v první řadě oslavou ženské zkušenosti ve všech jejích fázích a aspektech. Volně navazuje na předchozí knihy Jahodová sezóna (2021) a oceňovanou prvotinu Slast (2018, Cena Evropské unie za literaturu). Přestože název odkazuje k pozdní fázi života, povídky smířlivě vykreslují mnohá společenská tabu a problémy, které se žen dotýkají. Všechny protagonistky spojuje jedno: dovedou si stát za svým a v různých životních situacích usilovat o sebeurčení. Jednotlivé příběhy se splétají ve fascinující výpověď o ženské svobodě, emancipaci, tělesnosti a paměti. 

Ženy se v Babím létě stávají subjektem, nikoliv objektem. Eponymní, úvodní povídka Babí léto je ódou na ženu, která se rozhodla přijmout svůj postupující věk jako nově nabytou formu svobody. Tělo se stává útočištěm pro všechny projevy působení času, namísto boje s nimi. Mezi obočím se hlavní hrdince usazuje lev, ve tvářích křečci, kolem očí slepičí pařátky a na pažích motýli jako metafora povislé kůže. Hrdinka se táže: „Stala jsem se snad archou, blíží se snad povodeň?“ (s. 9). Šediny v jejích vlasech jsou způsobeny tím, že ji v noci „olízl měsíc“. Stárnutí ženy pro autorku znamená možnost „přestat se hnát, začít konečně myslet na sebe a dělat potěšení sobě, ne druhým. Vejít do baru a v klidu se napít, bez dotírání“ (s. 11). 

Hrdinky se ve sbírce s přibývajícími léty nemění v křehké, zapomenuté stařenky, nýbrž v nespoutané živly. Ženy jsou pro autorku v duchu námořnické terminologie „řvoucí čtyřicítky“, ale také „zuřící padesátky“ a „frivolní šedesátky“ (tamtéž). Představují vichry a bouře, ze kterých jde strach. Osvobození mysli přichází s vnitřním smířením; s vědomím toho, že jejich „větve se ohýbají k zemi pod těžkými plody, plátky růže usychají, odnáší je vítr“ (s. 12).

Mezigenerační přenos odvahy

Dzido ve sbírce vykresluje ženskou autonomii jako výsledek (ne)předané odvahy mezi generacemi. Zatímco v povídce Velká medvědice sledujeme babičku v roli archetypální ochránkyně, která vnučku skrze hédonismus a „božské sladko“ zasvěcuje do tajů neposlušnosti („všechnosesmí a všechnojemožné“, s. 21), povídka Tobě jediné nabízí mrazivý protipól. Zde se rebelství vytrácí a nastupuje „studený odchov“ (s. 25), který ženu uvězňuje v trpném rodě. Autorka neobviňuje oběť internetového podvodníka, ale spíše výchovu, která z žen činí snadnou kořist pro iluzorní „Johny Adamsy“ (variace na moderního Tinder Swindlera). Kontrast je to až fyzický: babička učí vnučku roztahovat křídla a nenalézat nebe v kostele, ale v sobě, zatímco osamělá hrdinka z druhého příběhu marně hledá potvrzení vlastní hodnoty v banálních frázích predátora. Právě v tomto střetu mezi aktivním nárokem na štěstí a pasivním čekáním na „osudové setkání“ se odkrývá hlavní téma sbírky: nutnost vymanit se z role objektu a stát se tou, která sama jedná.

Recept na zlomené srdce

Jinde Dzido zkoumá neviditelnost ženského utrpení. Tragédie a zlomená srdce nemusejí být hlučné; naopak, „srdce může puknout potichoučku, aniž by si toho někdo všiml“ (povídka Kdo ti uvěří, s. 41). Pro zpracování traumatu využívá metaforu ingrediencí, které je třeba zpracovat, aby se daly strávit. Pohmožděné srdce je tedy „možné upravit ve vlastní šťávě, orestovat [...], nebo vložit do poháru, ozdobit kopcem šlehačky. Na vrcholek vetknout lístek máty, jahodu, posypat kokosovými hoblinkami.“ (s. 45) Srdce může být rozdrcenými úlomky uvnitř trubky ze zrcadel či ledem na zamrzlé hladině jezera. Může být čímkoliv, co nám pomůže vyrovnat se s bolestí. Kdo ti uvěří skrz metafory ale zároveň zkoumá i potřebu „hodných holek“ svá traumata skrývat a bolest hezky naaranžovat. Právě zde zesiluje temný podtón sbírky skrz téma domácího násilí. Nejde však o prvoplánový popis brutality, ale o psychologickou sondu do mechanismu umlčování. Autorka ukazuje, jak těžké je pro „hodnou holku“ promluvit, když jejím trýznitelem je vážený občan, například lékař, který „zachraňuje životy“.

Na naši křehkost, na naši božskost

Výrazným gestem sbírky je také návrat k potlačené dětské části osobnosti a její přijetí coby zdroje svobody, neklidu i „neuklidňování“ (nejexplicitněji v povídce Co chceš, holčičko). Dzido zde ohledává napětí mezi společensky konstruovanou rolí „hodné holky“ a potlačenou vnitřní autenticitou. Autorka boří představy o tom, že dívka má nevybočovat, nediskutovat a přizpůsobovat se očekávání okolí. Osvobození v jejím podání přichází skrze radikální přijetí archetypu „čarodějnice“, stojícího v ostrém kontrastu k figuře pečující, obětavé ženy. Vědomé odmítnutí společenského imperativu „uklidnit se“ znamená návrat k dětské bezprostřednosti, k imaginaci, ale i tělesnosti. Setkání s vnitřní holčičkou se stává jedinou cestou, jak znovu nalézt sebe sama v dospělém světě, který od žen očekává především to, že budou neviditelně fungovat a nevybočovat z řady.

Vystříhat nudu tváří v tvář konci

Tesknější, avšak neméně radikální polohu sbírky představuje ohledávání tělesné konečnosti a nemoci (zejména v textu Jiný konec nebude). Dzido se zde důsledně vyhýbá klinickému chladu i patosu; místo toho volí metanarativní odstup, kdy hrdinka na vlastní diagnózu nahlíží prizmatem filmového scénáře. Tato disociace slouží jako obranný mechanismus i nástroj k demytizaci utrpení: „hrdinku mám ráda (...), ale rozčiluje mě, že je tak hloupá, má možnost se léčit, mohla by přežít“ (s. 117). Zásadním gestem autorky je pak odmítnutí válečné rétoriky. Hrdinky se bouří proti společenskému narativu, který nemocným vnucuje povinnost „bojovat“ a být statečnými válečnicemi. Aktem nejvyššího vzdoru se zde nestává agresivní zápas s chorobou, ale radikální přijetí přítomnosti a smyslovosti. Právo na radost, sexualitu či prostý požitek ze zmrzliny tváří v tvář „dvouapůlcentimetrovému mraku“ (s. 113) se v autorčině podání stává subverzivním činem, který nemocným vrací jejich odcizenou integritu.

Symbolickým i tematickým završením sbírky je motiv smíření s nedokonalou, „opracovanou“ láskou, která přežila výchovu dětí i fyzické chátrání (povídka Já tebe taky). Dzido zde opouští dřívější motivy rebelie a nahrazuje je intimitou, v níž se tělo mění v důvěrné známé krajiny. Tento aspekt textu představuje důležitý protipól k úvodnímu hledání nezávislosti; svoboda a subjektivita ženy zde nejsou v rozporu s dlouhodobým vztahem, pokud je postaven na pravdě a společné lásce. Strach z vlastní konečnosti se zde mění ve strach ze ztráty partnera a ochotu obětovat svůj život jako první. Závěrečný obraz života jako „večírku v nejlepším“ (s. 139) pak dává názvu sbírky Babí léto plný význam: podzim je časem sklizně plodů, které dozrály díky celoživotní odvaze žít autenticky a neustupovat z vlastní cesty až do samotného finále.

Přes veškerou emoční sílu se sbírka nevyhne jisté schematičnosti. Absolutní soustředění na ženskou zkušenost, které je hlavním motorem knihy, vede místy k černobílému pojetí světa. Až na výjimky zde mužské postavy často ustupují do role jednorozměrných figur či kulis bez hloubky. Čtenář může být současně místy přesycen hutnou metaforikou. Přesto Marta Dzido ve své zdařilé sbírce povídek ukazuje, že největší vzpourou – ať už proti patriarchátu, stárnutí či nemoci – je nespoutaná radost ze života, vitalita a sesterství. Protože hodné holky sice nezlobí a tiše stárnou, ale ty zlobivé svými čáry mohou prozářit život až k babímu létu jako žhnoucí komety.