Nakladatelství Odeon vydalo v rámci své edice poezie další pozoruhodnou sbírku. Vyniká zejména zobrazením napětí mezi osobní intimitou a kosmopolitním myšlením, které si na ploše necelých padesáti básní udržuje laťku vysoko. Martina Malinová (nar. 1986) je známa především jako filmařka. Stojí za projekty, jako jsou dokumentární seriály, filmy či audiovizuální eseje (Queer, Žena Růže Píseň Kost, Prsa), nicméně její portfolio je mnohem širší. Koneckonců její studia nových médií, antropologie, novinařiny a dokumentární tvorby dávají jasně najevo, že záběr možností k vyjádření je u Malinové skutečně široký. Je autorkou feministického zinu Drzost a svou básnickou tvorbu v minulosti publikovala časopisecky, hlavně v obtýdeníku Tvar. Na pulty knihkupectví se nyní dostala její debutová sbírka Společná ekonomie tělesných šťáv. Je otázkou, jestli u autorky na prahu čtyřicítky máme mluvit o pozdním debutu… Nelze ovšem přehlédnout, že texty nejsou nahodile sesbírané – naopak mají jednotící prvek v podobě tematiky těla. Ve všech jeho rovinách, významech a kontextech.

Zaprášený covid

Básně Martiny Malinové působí, jako by neexistovalo nic než tělo. Právě ono je středobodem všeho, původcem rozkoše, časovým údajem svého rozpadávání, znakem bolesti, reakcí na alergii, stejně jako informací, kterou si lidstvo předává: „Tisíc tvarů ze kterých zpátky / nesložíš ani přibližný obraz / člověka“ (Na podlahu v koupelně padají opotřebené kusy kůže, s. 14), nebo „tělo tě zrazuje / i když je to nepřípustné / chce šukat“ (Neprostupná krajina pokoje, s. 19). Tělo představuje leitmotiv, který vytváří vazbu nejenom ke svému nositeli, ale také ke společnosti. V tomto ohledu jsou výrazné zejména texty, které upomínají na koronavirovou pandemii. Na účinek podobně laděných básní už ovšem dosedá prach, vzpomínky lehce blednou a aktivistický tón lyrického subjektu působí poněkud přehnaně: „Stovky mrtvol jsme ukryly do mrazáků / další tisíce chodí po ulici“ (Kolaps, s. 24). Obraz působí intenzivně, ale čtenář se neubrání pocitu, že něco podobného četl již několikrát. A právě díky onomu uvědomění bohužel tematizace covidu ze sbírky poněkud trčí, zatímco všechno ostatní do ní ladně zapadá.

Manifest

Na sociální rovině jsou mnohem údernější básně tematizující mužský a ženský svět. Tělo je totiž i znak, a to pro celou společnost a kolektivní myšlení. „I když popíšu podrobně každý detail / stejně řeknou že si za to můžu sama / jako to říkáš ty / že já jsem ta kdo vede tvé svalnaté ruce / po přímé trajektorii k mému tělu“ (Kulisy rodinného života, s. 33). V tomto ohledu sbírka tne do živého a představuje určitý manifest, neboť na naše tělo nemá nikdo jiný právo. V kontextu tematizace ženství a mateřství nabírá tento zdánlivě prostý fakt na výrazném účinku: „Jsem žena / z mých prsou teče mléko / uprostřed noci jsem vyvrtala / hlubokou díru do svojí vagíny / abyste mnou mohli pronikat / opravit mě přestavět“ (Letadla budou létat, s. 9).

Blíží se něco špatného

Sbírka má několik částí, každá z nich obsahuje různorodý počet básní. V průběhu četby postupně stoupá hladina aktivismu. Čtenář má od začátku pocit, že se blíží něco špatného a tento pocit se daří lyrickému subjektu postupně gradovat: „Sázíš kameny do plastového květináče / země pláče zvrací a potí se / ne neotočím se slíbila jsem že zůstanu / budu se dívat jak se potápíš / řeknu ahoj / planeto!“ (Brečím planeta brečí, s. 36). Environmentální linka má ve sbírce mnoho podob – od obrazů a vizí budoucí apokalypsy až po obyčejné a zbytečné vyvražďování zvířat. Všechno se tak postupně rozpadá a mizí, od kusů země až po jistoty, víru ve spravedlnost, empatii a pokoru. „Sto let republiky náš prezident / vyznamenal dýdžeje vraha a milenku / tak to u nás chodí“ (Tak to u nás chodí, s. 43). A jako by z toho všeho nebylo úniku. Básně nám totiž neposkytují návod, neradí – pouze zobrazují s více či méně nadzdviženým obočím, které postupně přeroste v lomcování, z něhož není cesta ven. „Milujeme své země a své bližní / svěřili jsme životy do rukou cizích / a navždy s nimi spojili budoucnost / všechny děti se narodily pro tento poslední okamžik“ (Rypadla, s. 55). V tomto ohledu odkazy na covid, případně válku na Ukrajině dotváří obraz světa, který se rozpadá jako lidská tkáň. Básně jsou umocňovány i obrazy budoucnosti – pláží uprostřed Evropy až po jaderné konflikty. Navíc se lyrický subjekt naprosto přesně trefuje do průvodního jevu přežívajícího kapitalismu, kdy se člověk stává apatickým do té doby, než se stane něco jemu. „Za evropou nic není jenom lvi / jejich životy nás nezajímají / dokud nestojí na předměstí / s domácími mazlíčky v zubech“ (Na předměstí evropy se nic neděje, s. 61).

Svět, který byl, je a bude

Sbírce můžeme ledacos vyčítat. Některé obrazy jsou na hraně patosu, konfrontace mužského a ženského světa působí občas předsudečně. S blížícím se koncem se ovšem čtenář nechává pohltit a podobné výtky lehce pomine. Společná ekonomie tělesných šťáv totiž dokáže vtáhnout a nepustit. Umně pracuje s gradací, lyrický subjekt čtenáře efektně popichuje svými vizemi a obrazy. Sbírka Martiny Malinové působí jako básnický dokument ze světa, který byl, je a bude. A rozhodně to není něco, čím by se lidstvo mělo chlubit. „Rozhodli jsme se uvolnit milion miliard / aby všechno zůstalo stejné / když se budeme víc snažit / a uvolníme ještě miliardu miliard / ten rozdíl vůbec nepoznají“ (Nebe patří dešti, s. 64). Postupně tak přecházíme z lidského těla do zkostnatělosti institucí, národů, států, světadílů i celého světa. Na pozadí rozpadající se planety se tak dostáváme do zabetonovaných přesvědčení a odosobněné apatie, aby za vším tím lidstvím zůstala jen pachuť.

Společná ekonomie tělesných šťáv představuje ideální zimní čtení. Básně ve sbírce obsažené dokážou být sychravé a nepříjemné, ale i takové tituly jsou potřeba – zvlášť když jsou i ryze podmanivé jako v případě textů Martiny Malinové.