Debutová sbírka Martiny Malinové (nar. 1986), básnířky a umělkyně, je hledáním rovnováhy mezi uměleckou tvorbou a rodičovstvím, prací v kapitalismu a každodenním střetem intimity s tlakem světa. Již samotný název, Společná ekonomie tělesných šťáv, odkazuje k tělesnosti a k tělu, k jeho limitům, ale i k propojení s druhými. Sbírka je rozdělena do pěti částí, které představují cestu od intimních zkušeností jednotlivce, ženy a matky, až k prožitkům kolektivním. Autorka nejprve tematizuje vlastní tělo, rodinné vztahy a mateřství, postupně však přechází ke společenské a politické kritice. Reflektuje období pandemie, ekologický žal i válku na Ukrajině. Kriticky a místy i ironicky komentuje socio-politické ovzduší nejen doma, ale i za hranicemi. Tělo pro autorku neexistuje izolovaně, je vždy vepsáno do vztahů a neodmyslitelně spjato se systémy a dějinnými událostmi.

Tělo člověka, tělo ženy

První část, Tělo člověka, je rozjímáním o rolích, které hrajeme v rodinných vztazích, a jejich stopách. Vystupují tu figury rodičů (přičemž lyrický subjekt často tematizuje, jakou roli hrají v našem prožívání událostí v rámci celého života) i motiv péče o „vnitřní dítě“ a postavení žen. Do popředí se však dostává především ženské tělo a mateřství. V současné nejen české literatuře se téma mateřství ozývá stále silněji – z novější české tvorby připomeňme Byt od Jany Šrámkové a Jana Němce, ale i světové texty jako Mateřství Sheily Heti či Jedináček od Guadalupe Nettel.

Zatímco tradiční pojetí mateřství literatura často idealizuje, Malinová ženské tělo a mateřství demytizuje. Ukazuje ho v celé jeho syrové podobě, s únavou, fyzickou prací, přechodnou ztrátou vlastní identity i nenadálé nutnosti „podělit se“ o ekonomii svého těla s další bytostí, kterou není partner, ale dítě. Malinová tím narušuje tradiční obrazy mateřství coby posvátného, čistého aktu a zasazuje jej do běžné, unavené rutiny všedních dnů. Neméně důležité je pak i téma neviditelnosti ženské práce, která zůstává často nedoceněna. Autorčina obraznost propojuje něhu („oblá a měkká prsa“, s. 7) s traumatickými obrazy dětství („o narcistické matce“, tamtéž). Objevují se i básně, které reflektují zkušenost stárnutí a nezastavitelný tělesný úpadek.

Mateřství je ve sbírce skutečně „ekonomií tělesných šťáv“ v tom nejdoslovnějším smyslu; neustálou řeholí pro malou bytost žijící v přítomnosti. Zatímco čistá duše dítěte je nezatížená společenskými pravidly a řády, matka novou rolí přichází o starou identitu: „mám už jenom univerzální pocity / matek na mateřské“ (s. 35). I přes tuto vyčerpanost však sbírka představuje oslavu mateřství, přijímaného se vším, co k němu patří.

Tělo jako místo konfliktu i smíření

Tělo je zároveň v několika básních (Týden do smrtelné neděle, Kolaps, Zavři mě něžně do svých plic) situováno do reality covidové krize a stává se svědkem pandemie: dech, plíce, nemocnice, mrtvoly v mrazácích, izolace jako sdílený stav… Tělo je pro autorku polem, kde se střetává sexualita jako nezkrotná síla i protest, ale také osamělost. Konflikt mezi disciplínou a pudem, mezi péčí a destrukcí, se odráží i v jazyce. V básních se střídá intimní tón se syrovým, drsným ironickým jazykem („chceš lízat píču opakuje vymodlené dítě / kdo nechce je vůl / stydím se odpovědět“, s. 19). Texty připomínají deníkové útržky či záznamy, jak autorka sama připouští: „píšu do deníku řadím věty aby vypadaly jako básně“ (s. 33).

Především ve středové části sbírky se autorka vyrovnává s tělem jako s politickou entitou: naše těla nejsou soukromá; jsou řízena systémy, ať už se jedná o zdravotnictví, rodinu, stát či média. Malinová mísí ironicky úřednický jazyk a přírodní obrazy a ukazuje, jak mohou mocenské diskurzy ovládat i jazyk přírody. Ve sbírce rovněž silně zaznívá politická kritika, ať už českého politického ovzduší („andrej babiš v každém z nás / v zemi bez života spálené na prach pyl a jed“, s. 57) či dění na evropském kontinentu („za evropou nic není jenom lvi…“, s. 61). Tématem je i rostoucí nacionalismus v evropských zemích a nacionalistická a xenofobní rétorika (například básně předměstí Evropy, vrátit naši zemi zpátky či nebe patří dešti). Tělo je zároveň i místem, kam se zapisuje násilí jako běžná součást reality. Ačkoliv jsou naše těla individuální, sdílíme smrtelnost a samotnou tělesnost: dech, tekutiny, mrtvoly, to vše je kolektivní a záměnné.

Péče o planetu jako péče o dítě

Silným tématem sbírky je rovněž planeta a environmentální žal: „brečím planeta brečí / všechny brečíme“ (s. 36). Básně reflektují hrozící kolaps společnosti, motiv neustálého vyčerpání a dosažení systémových limitů. Překročení limitů lidské populace, ale i ekologických a biologických možností, zaznívají z pera autorky jako tiché varování. Básně však propojují tuto kolektivní zkušenost s mateřstvím a tělem: ženské tělo i planeta jsou tlačeny k růstu, ale s ním přichází i únava a potřeba společné ekonomie. Péče o dítě se zde zrcadlí v nutné péči o planetu: obojí je sice vyčerpávající, ale přitom nenahraditelné.

Zatímco žijeme v iluzi, že vše lze vyřešit penězi, ničíme svou činností planetu. V básních se objevují obrazy těžebních strojů, komínů, přehrad, vyschlé země, to vše ilustrující rozvrácenost planety. Autorka kritizuje vyprázdněný jazyk politických hesel a vládních opatření, paroduje jazyk vládních představitelů a ekonomů v kontrastu s vizuály umírající přírody.

Poslední část sbírky, nazvaná Zmizelá těla, působí jako tichá elegie za oběti válek a násilí. Nejvýrazněji se tu objevuje odkaz na masakr v Buči na Ukrajině („nevím totiž jak mluvit s vrahy / ani jak s nimi mlčet“, s. 67), který tematizuje jazykovou i etickou nemožnost vyrovnat se s hrůzou nepředstavitelného. Motivy zabíjení zvířat, medvědic v zimním spánku či vlčic kojících mláďata se tu prolínají s obrazy válečných zločinů a vytvářejí alegorii dehumanizace. Zmizelá těla jsou vyvrcholením celé sbírky: po intimním, mateřském, společném i mimolidském těle přichází tělo zcela ztracené, vymazané z paměti. Poezie se tu mění v pietní akt, literární pomník těm, kdo už nemohou mluvit sami.

Malinová píše syrovým, obrazným, byť místy vulgarizovaným jazykem, který může působit lacině. Některé z básní působí jako fragmenty deníkových záznamů, což může na jednu stranu čtenářům přinést autentický, intenzivní zážitek, ale také je zahltit určitou neuspořádaností. Hodnota sbírky leží především ve schopnosti zprostředkovat kolektivní zkušenosti: pandemii, válku, environmentální žal, ale i mateřství. Společná ekonomie tělesných šťáv je výrazným, ryze ženským debutem, který něhu, únavu i vzdor proměňuje v elegii za tělo i svět.