Bestseller Neviditelné ženy britské novinářky a aktivistky Caroline Criado Perez se po pěti letech od originálního vydání loni konečně dostal i k českým čtenářům. Nakladatelství Host tak vydalo knihu, která s pomocí výzkumů a tisíců dat dokládá, jak jsou ženské tělo i zkušenost systematicky ignorované, a zároveň otevřelo prostor k hledání zdejších paralel. Pomyslným pokračováním, nebo spíše českým ‚remakem‘, je publikace Proč jsme tak naštvané? od Šárky Homfray, která rozčilení nad stavem věcí přenáší do domácího kontextu. Mimochodem právě Homfray napsala i předmluvu k českému vydání Neviditelných žen.

Univerzálně mužský

Perez ukazuje, že „neviditelnost“ žen není metaforou, ale velmi konkrétní realitou, která je exaktně měřitelná. Někdy jde o situace, které jsou ženám „jen“ nepohodlné: průměrná žena nedosáhne na horní police, nemůže jednou rukou ovládat průměrný mobilní telefon a její ruce z „univerzálních“ ochranných rukavic prostě vypadnou. Jiné případy jsou vyloženě život ohrožující; například léky se dlouhodobě testují více na mužích než ženách, přesto jsou předepisovány oběma pohlavím stejně. Výsledkem je nižší účinnost a častější výskyt vedlejších účinků u žen. (Od roku 2019, kdy vyšel originál knihy, podnikla EU právní kroky ke zlepšení.)

Obecně je systém tak zaběhlý, že si znevýhodnění žen často nevšímáme, přestože číhá na každém kroku jejich každodenního života; ženy například využívají veřejnou dopravu více než muži, ale přesto většina systémů veřejné dopravy svým paprskovitým uspořádáním reflektuje typicky mužský model dojíždění, tedy z předměstí-domova do centra-práce a zpět. Oproti tomu každodenní cesty žen – s dětmi do školky, na nákup, k lékaři nebo za příbuznými – síť linek obvykle nepodporuje. (s. 58–61)

A právě zde vystupuje další neviditelná vrstva nerovnosti, neplacená práce: „Celosvětově vykonávají ženy oproti mužům trojnásobný objem neplacené práce.“ (s. 62) Tato péče o domácnost, děti, staré a nemocné je pro chod společnosti nepostradatelná, ale ženy za ni nedostávají zaplaceno, nevede k navyšování jejich důchodů, nelze si z ní vzít dovolenou a zároveň je žene do začarovaného kruhu. Kvůli péči nemají dostatek času na vlastní výdělečnou práci, kariérní postup, osobní rozvoj ani odpočinek. „Odhaduje se, že neplacená pečovatelská práce by se v zemích s vysokými příjmy mohla na HDP podílet až z 50 %, v nízkopříjmových zemích dokonce z 80 %.“ (s. 287) Tuto roli ve společnosti si ženy nevybraly, byla jim vnucena nejen společensky, ale i systémově. Po finanční krizi roku 2008 přišly ve Velké Británii masivní škrty ve veřejných službách: „Tolik úžasných úspor! Problém je v tom, že tyto škrty ve skutečnosti nepředstavují úspory, nýbrž jen přesun nákladů z veřejného sektoru na ženy, protože tu práci stejně musí někdo udělat.“ (s. 290)

Extrémní důsledek stereotypů

Žena je v mnoha oblastech světa neviditelná a přehlížená, až na jednu výjimku, a tou je sexuální a sexualizované násilí. Nejde však o to, že by ženské tělo bylo biologicky předurčené k tomuto typu násilí. Jde o gender, který jsme ženskému tělu přisoudili – jako slabému, podřízenému a objektivizovanému. (s. 365) Sexuální násilí tak není výjimkou, ale extrémním projevem téhož stereotypního vnímání, které ženy dlouhodobě staví do role pasivních, méně hodnotných a snadno ovladatelných bytostí.

Jak Perez velmi dobře vysvětluje již v Úvodu knihy, stereotypní vnímání žen je v nás formováno v podstatě od narození. Vliv na podřadné postavení žen má výchova, jazyk, nerovné zastoupení žen v médiích, veřejném prostoru, filmech, učebnicích a mnoha dalších kulturních vzorcích, které formují naše vnímání světa: „Ženy tvoří pouze 24 % osob, které slyšíme a vidíme nebo o kterých čteme v novinách, v televizi nebo v rozhlasových zprávách.“ (s. 31) Ženy zkrátka nejsou dostatečně vidět a o ženských tématech se dostatečně nemluví, není tedy divu, že se považují za méně důležité a společnost je tak i nadále přehlíží.

Mimochodem, jaký gender měl váš nejoblíbenější plyšák z dětství? Mužský? Ne, není to náhoda.

„Samotný fakt, že jste žena, vás předurčí k tomu, že budete po všech v kanceláři uklízet. Že budete psát vánoční a narozeninová přání pro členy manželovy rodiny a starat se o ně, když onemocní. Že dostanete méně zaplaceno. Že budete pracovat na částečný úvazek, abyste se mohla starat o děti.“ (s. 366)

Když se chcete naštvat

Kniha Neviditelné ženy je hutná, místy až zahlcující sbírka dat, studií a příkladů, která vás pravděpodobně rozčílí, protože i když jste tušili, že svět není k ženám zcela spravedlivý, nejspíš jste netušili, jak moc. Z každé ze šesti kapitol zabývajících se jinou sférou života, je cítit autorčino osobní rozhořčení nad stavem věcí a snaha je vysvětlit daty i konkrétními příklady. Perez je prokládá ironickými poznámkami: „A jako takový bonus nemělo zrušení jednotného pochodového kroku pro ženy a muže, tedy alespoň zatím, za následek apokalypsu.“ (s. 156) Ty čtenáře pobaví a zároveň ho ochrání před totálním smutkem ze stavu věcí.

Autorčin vztek není důsledkem náhodných „opomenutí“, ale opakovaného selhávání systému. Data, na kterých zakládáme veřejnou politiku, technologie i medicínu, se žen jednoduše netýkají – protože buď neexistují, nebo nejsou rozlišena podle pohlaví, což je nejčastější slepá ulička, kam autorka dojde, když hledá důvody přehlížení žen nebo řešení nerovností. Zastánci nových technologií by mohli namítnout, že s nástupem umělé inteligence se nesrovnalosti v datech vyrovnají, ale je tomu přesně naopak. Umělá inteligence, která se učila na námi shromážděných datech, tedy datech s velkou pravděpodobností nerozlišujících mezi ženami a muži, bude ženy opomíjet stejně, ne-li ještě víc, protože o existenci žen prostě a jednoduše nemá dostatek informací. (s. 207)

Neviditelné ženy ale nejsou jen nekonečným výčtem problémů. Perez se snaží hledat výjimky a ukazovat naději tam, kde se žen náhodou někdo zeptal na názor nebo se nějaká žena probojovala do natolik vlivné pozice, že ji muži jednoduše museli začít poslouchat, jako když provozní ředitelka Facebooku poprvé otěhotněla a došlo jí, jak nepostradatelné je vyhrazené parkování pro těhotné vedle vchodu do budovy. (s. 145) Větší zastoupení žen na vlivných pozicích je podle autorky a jejích dat velmi efektivní způsob, jak systém napravit:  „Když se ženy podílejí na rozhodování, výzkumu a vytváření znalostí, nestane se, že by se na ženy zapomnělo.“ (s. 370) Jak ale zajistit, aby byl kariérní postup žen na vlivné pozice vůbec možný, když je od samého začátku a na každém kroku složitější než u mužů? Jsou tedy kvóty opravdu nefér zásah do přirozeného výběru, nebo spíš spravedlivý nástroj, jak alespoň částečně narovnat podmínky, kterým ženy čelí?

P. S. Poněkud nepochopitelná je v knize podoba Poznámek, které zabírají bezmála sto stran a valná většina z nich má formát internetového odkazu, na který – překvapivě – v tištěné knize nelze kliknout. Možná se nikdo nezeptal na názor ženy, ale QR kód s přesměrováním na online zdroje by situaci elegantně řešil. To je ale pravděpodobně výtka originálnímu vydavateli, ne českému.