Markéta Kittlová

Fragmenty – taková je aktuální sbírka Miroslava Olšovského. Odráží pocit plynoucí z nemožnosti zachytit skutečnost, která se básníkovi neustále rozpadá na detaily, a zároveň z neschopnosti popsat ji běžným jazykem.

Citlivý pozorovatel Petr Hruška z různých stran ohmatává moment vydávání se na cestu a cestování samotné. Jeho poezie zachycuje unikavé chvíle i univerzální zkušenosti člověka. Přesto sbírce něco chybí…

Po 23 letech nakladatelství Druhé město znovu vydalo román Zuzany Brabcové (1959–2015) Zlodějina a uzavřelo tak souborné vydání děl této významné české spisovatelky. V textu, ve kterém jsou různé prvky složitě propojeny a navzájem se v sobě zrcadlí, se odráží chaos polistopadových let nejen v osudech, ale i v duších protagonistů.

Soubor obsahuje dvanáct povídek, z nichž každá je nějakým způsobem spojená s Itálií – nejčastěji s letoviskem Lido di Dante, které se nachází několik kilometrů od Ravenny. Přestože se toho v povídkách vlastně moc neděje a autor se většinou namísto rozvíjení děje oddává pomalému, trpělivému pozorování, je jejich četba bezmála dobrodružství.

Básně Víta Janoty citlivě, bez patosu a přesně zachycují uplývající čas i lidskou zranitelnost. Autorova osmá básnická sbírka byla zaslouženě nominována na letošní Magnesii Literu.

Jak vypadají české dějiny a Češi z pohledu barokního paláce? Marek Toman vytvořil spojením atraktivního tématu a nezvyklého vypravěče dílo, které se čte jedním dechem.

Autor i v novém románu pokračuje v ohledávání specifik jihočeského venkova, tentokrát si však volí veskrze současné téma. Při jeho zpracování zůstává věrný své poetice a znovu je přesvědčivý.

Voliéry jsou tvořeny nahodilými deníkovými zápisy, postřehy, stručnými vyprávěními, uspořádanými do krátkých kapitol. V centru tohoto kaleidoskopu se nachází vypravěčka, přesněji její pohled: zjitřený, přecitlivělý a pronikavý.

Ve výboru obsahujícím verše z období od 70. let do současnosti se Kovanda představuje jako básník spjatý s domovem, rodem, rodnou krajinou.

Román se odehrává v době tání, které nastalo po Chruščovově kritice kultu Stalinovy osobnosti, a opětovného utužování poměrů v SSSR šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století. Ulické však nejde o velké dějiny. Snaží se zachytit, jak se historické události podepsaly na konkrétních životech.

Sbírka vyniká výrazným básnickým gestem, charakterizovaným vášnivou touhou subjektu uchopit a vyslovit celý svět. To nezní příliš pokorně – ale intenzivní tázání a účast, která je přítomná v každém básníkově pohledu, svědčí o tom, že v základu Borzičových divoce imaginativních básní není pýcha, ale osobní zaujetí pro skutečnost, citlivá a upřímná starost o svět.

Zatímco v prvotině Flashky vzpomínala Eva Zábranová na svého otce, Cesty představují především cesty do vlastní minulosti. Devíti krátkým povídkám je společná nesmlouvavost a skepse, s níž vypravěčka vnímá okolní svět i sama sebe.

Nobelovu cenu za literaturu pro rok 2015 získala běloruská spisovatelka Světlana Alexijevičová. V češtině jí letos vyšla kniha Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka.

Výchozí situace básní je tvořena opozicí mezi setrváváním na jednom místě a putováním, které zde však figuruje nejen jako přemisťování v reálném prostoru, ale i jako cestování záhyby vlastní paměti, zkušenosti a také kulturním prostorem a časem.

Alexijevičová ve své knize prostřednictvím desítek rozhovorů s pamětníky formuje alternativní podobu novodobé historie SSSR, podobu nikoliv faktografickou, ale utvářenou osudy obyčejných lidí, jejichž životů se tato historie nějakým způsobem dotkla a změnila jejich běh.

Dvousvazkový výbor z tvorby ruské spisovatelky Jeleny Švarcové představuje tuto autorku jako básnířku usilující o dokonalou formu i jako esejistku s poněkud výstředními a kontroverzními názory.

Stančáková ve své debutové sbírce zaznamenává to, co vidí okolo sebe, situace, setkání, rozhovory, ale nevyhýbá se ani vhledu do rodinné, partnerské či kamarádské intimity. Pozorování to nejsou nijak pronikavá, nemíří pod povrch věcí, zato se vyznačují velkou dávkou ironie, sebeironie, humoru a nadhledu.

Debutová sbírka mladé básnířky Alžběty Michalové Zřetelně nevyprávíš se soustředí na jediné téma – vztah dospívající dcery k matce a otci. Snaha o vyslovení či pojmenování nenaplněné lásky k rodičům, jejichž svazek se rozpadl, prochází celou monotematickou sbírkou.

Nová kniha Petry Soukupové je po obsahové stránce plná neporozumění, domnělých i skutečných křivd, hádek a neochoty k pochopení druhého. Neutěšený dojem z četby posiluje skutečnost, že autorka se pohybuje na poli rodinných vztahů, tedy těch nejdůvěrnějších a současně nejkřehčích.

V souvislosti s novou básnickou knihou Pavla Kolmačky Wittgenstein bije žáka bylo mnohokrát, ať už v pozitivním, či negativním smyslu, použito označení experiment. Kolmačka skutečně zkomponoval sbírku trochu jinak, než u něj bylo zvykem.

Povídková kniha Měsíc nad řekou Tejo obsahuje texty, které autor psal pro literární kabaret EKG – a jejich původní účel je na povídkách znát. Jsou krátké a dynamické, Malijevský se v nich zříká literárních hříček a složité kombinatoriky. Nic z toho ale nevylučuje tiché čtení, při němž může čtenář pátrat po skrytých kvalitách textu.

Rozhovor s nizozemským překladatelem Keesem Mercksem, který v lednu 2015 v Divadle Archa mluvil o svých dlouholetých zkušenostech s překládáním české literatury do nizozemštiny.

V deseti povídkách propojených postavou Anny se autor dotýká vztahů mezi mladými lidmi, a to především těch všelijak zamotaných a skřípajících. Ve způsobu, jakým píše, se pojí pronikavé vidění s uměním nalézt padnoucí a zároveň neotřelý výraz. Tyto bravurně napsané texty však spíš než povídky připomínají fejetony.

Vzpomínková kniha Jaroslavy Vondráčkové není historicky přesný dokument zachycující život Mileny Jesenské, ale spíš osobně laděná koláž úryvků z korespondence a z článků této novinářky, překladatelky a bojovnice proti fašismu, rámovaná autorčinými vzpomínkami na Jesenskou i na vlastní život.

Výbor z povídkové tvorby Jiřího Hájíčka představuje tohoto autora jako kronikáře (jihočeské) vesnice. Povídky jsou mnohdy výrazně pointované, ale zároveň fungují jako skici vesnického prostředí, mezilidských vztahů a  především historie vepsané do osudu rodin a rodů, do fasád vesnických stavení.

Osou románu je cesta do Jeruzaléma – a v tomto Šargorodští navazují na motiv cesty coby jedno ze stěžejních témat židovské literatury. Tím spíš, že tu cesta jako kompoziční princip nabývá až existenciálních metaforických významů: účelem vypravěčovy cesty není jen pátrání po dědečkově osudu, ale i hledání sama sebe, pokus znovu najít ztracenou chuť k životu.

V nové sbírce Ivana Wernische S brokovnicí pod kabátem, kterou nedávno vydalo nakladatelství Druhé město, najdeme pro tohoto autora typickou poezii mnoha tváří, u nichž není jisté, která je ta pravá a která je jen maskou, pod níž se skrývá smích, poezii mnoha poloh, z nichž ani jedna není definitivní.

V nové, v pořadí již osmé prozaické knize vsadila spisovatelka Petra Hůlová – podobně jako v prózách Umělohmotný třípokoj nebo Čechy, země zaslíbená – na jedinou vypravěčku. Tentokrát je to žena ve středních letech, spisovatelka, autorka knih označovaných jako červená knihovna, ale také matka dvou dětí, která se utíká k alkoholu, aby se dokázala vyrovnat s vlastní neschopnosí poradit si se životem.

S ukrajinským spisovatelem Serhijem Žadanem se mohli čeští čtenáři seznámit například prostřednictvím povídkové knihy Big Mac, která česky vyšla v roce 2011 v překladu Alexeje Sevruka a Miroslava Tomka. Nyní vychází tomuto autorovi v českém překladu druhá kniha, útlá sbírka básní s názvem Dějiny kultury začátku století.

Básnířka, prozaička a dramatička Kateřina Rudčenková vydala na konci minulého roku po devíti letech novou sbírku básní. Oproti předchozí sbírce Popel a slast z roku 2004 je Chůze po dunách o poznání tenčí – a po jejím přečtení se nabízí možné vysvětlení, proč tomu tak je: z básní čiší pečlivost, obezřetnost, trpělivé promýšlení.

Nakladatelství G plus G pokračuje ve vydávání povídkového díla Varlama Tichonoviče Šalamova druhým svazkem. Po Kolymských povídkách, jejichž česká verze vyšla minulý rok, se dočkala vydání druhá povídková kniha z Kolymského cyklu – Levý břeh. I zde si Šalamov zachovává strohý a syrový způsob vyprávění či spíše zaznamenávání, přesto lze spatřit v Levém břehu oproti Kolymským povídkám určitý posun.

Pět povídek je propojeno postavou Alice a také tématem smrti blízkého člověka, které zde nacházíme v několika variacích.

Poezie Ivana Martina Jirouse je poezie protichůdnosti. Bezděčně krásná, neuměle dokonalá. Jirous hází perly svých průzračných veršů na umaštěné hospodské stoly, mezi půllitry a popelníky. Z její neuspořádanosti se rodí zvláštní harmonie, spočívající ve spojení hospodské obhroublosti a nevázanosti s jemností a pokorou vyvěrající z přesvědčení, že v nejzaplivanějším prostředí se dokáže zaskvět prostá a čistá krása, z umění tuto krásu nalézt a zachytit.

Antologie představuje tvorbu čtyř současných rumunských básníků. Básně každého z nich jsou nějakým způsobem spojeny s „koncem slavnosti“, ať už toto slovní spojení chápeme jako metaforu pádu Ceauşescovy diktatury v Rumunsku, nebo jako pojmenování atmosféry či stavu, kdy vzniká báseň.

Trojici povídek obsažených v souboru s názvem Jako pes napsal Filip Topol v osmdesátých letech. Všechny tři texty byly vydány samostatně v samizdatu, ale až nyní vycházejí pohromadě. Na podobě povídkové knihy se Topol ještě podílel, jejího křtu se ale už nedočkal. Zemřel den před ním.

Prvotina Jany Šrámkové, novela Hruškadóttir, si vysloužila u kritiky chválu pro silný, rafinovaně vystavěný, ale s obdivuhodnou prostotou vyprávěný příběh. Ve druhé novele této spisovatelky je prolínání rafinovanosti a prostoty přítomno také, obě útlé knihy navíc spojuje podobný ústřední motiv. Jde o snahu vyrovnat se se smrtí blízkého člověka a vyprávěním postihnout jeho život.

Básník a slavista Miroslav Olšovský se ve své nové knize Líčení, která by snad mohla být označena za básnický dokument v próze, pokouší vyrovnat se zkušeností člověka 20. století a zaznamenat jeho paměť.

Snaha vyrovnat se se ztrátou někoho blízkého často stojí u zrodu literárního díla nebo se stává jeho tématem. Je to i případ poezie maďarské básnířky Zsuzsy Takácsové – nebo alespoň té části její tvorby, kterou v roce 2009 představila ve výboru s názvem Zakázaný jazyk překladatelka Lucie Szymanowská.

Nakladatelství Malvern představuje v knize Sever Jih Západ Východ. Dáma u vodotrysku méně známou tvář spisovatele Karla Schulze, jehož jméno je spojováno především s historickým románem Kámen a bolest z let 1942–1943, který vypráví o italském renesančním sochaři Michelangelovi Buonarrotim. Kniha seznamuje čtenáře s texty pocházejícími z doby, kdy byl Karel Schulz ovlivněn avantgardním uměním.

Tvorba ruského básníka a prozaika Igora Cholina (1920–1999) byla dosud těm čtenářům, kteří nečtou rusky, zcela neznámá, pokud nepočítáme několik osamocených překladů publikovaných v literárních časopisech. Změnu přináší až výbor z Cholinových básní, poém a próz, který vyšel na sklonku minulého roku pod názvem Nikdo z vás nezná Cholina. Jako překladatelé se na knize podíleli Jan Machonin, Jakub Šedivý a Tomáš Vůjtek. Knihu ilustroval Cholinův přítel, ruský výtvarník Viktor Pivovarov.

Pokud má nový román Zuzany Brabcové, který vychází dvanáct let po autorčině úspěšné knize Rok perel, vůbec nějaký děj, pak je velmi prostý. Spočívá na autobiografickém základu: hlavní hrdinka Ema nedobrovolně nastupuje léčbu v detoxikačním oddělení psychiatrické léčebny v Bohnicích. Setkává se zde s nejrůznějšími typy žen a závislostí, ale především na ni útočí vzpomínky na vlastní minulost, které se prolínají s halucinačními vizemi, sny a přítomnou realitou.

Druhá sbírka básníka Jakuba Řeháka Past na Brigitu vychází těsně před koncem tohoto roku, a stihne se tak zařadit mezi nejzajímavější básnické sbírky, které letos vyšly. Výlučnost Řehákovy poezie není dána ani tak tematikou, jako spíš způsobem, jakým básník pozoruje a zaznamenává svět okolo sebe, jakým vypráví příběh svojí lásky. Autor kombinuje bohatou imaginaci a asociativnost s neobyčejnou precizností při detailním vnímání, které se děje ve chvílích ztišení, kdy prodlévá u pozorované věci.

Snad každý, kdo se ocitne v New Yorku, je fascinován kosmopolitním a barvitým rázem tohoto města. New York uchvátil i Petra Nikla a dal vzniknout jeho již deváté autorské knize. Přestože vynikají nezaměnitelným autorským rukopisem, jsou Divňáci z Ňjújorku v něčem úplně jiní než všech osm předešlých knih. Autor se mění v pozorovatele, jenž projíždí na koloběžce městem a očima hltá neobyčejnost, kterou vidí všude kolem sebe.

Ruskou básnířku, překladatelku a disidentku Natalii Gorbaněvskou (nar. 1936) znají lidé v České republice a na Slovensku jako jednu z osmi statečných, kteří 25. srpna 1968 uspořádali na Rudém náměstí v Moskvě pokojnou demonstraci proti vpádu sovětských vojsk do Československa. Po více než čtyřiceti letech vychází její kniha Poledne (Polděň, 1969), v níž podala svědectví o těchto událostech i důsledcích, které měly pro jejich aktéry, i v českém překladu.

V knize Čechy, země zaslíbená ilustruje Petra Hůlová na jednom konkrétním lidském osudu současnou situaci ukrajinské menšiny v Čechách. Vypravěčka Olga formou nahodilých a spíš asociativně než chronologicky uspořádaných zápisků rekapituluje dobu, kterou v Čechách strávila, od příjezdu až po současnost. Do jejího vyprávění pronikají lidé, s nimiž se setkala, a jejich příběhy, ale také vzpomínky na minulý život na Ukrajině.

V rámci Mezinárodního festivalu Divadlo, který probíhá ve dnech 12.–20. 9. 2012, byla v Praze a v Plzni uvedena divadelní hra režiséra Kirilla Serebrennikova Otmorozki (Parchanti) v provedení divadla Sedmé studio a akademického studia MCHAT. Odvážná a výbušná inscenace pojednává o mladých lidech v současném Rusku, kteří demonstrují v ulicích proti režimu a pomocí často radikálních prostředků se snaží dosáhnout změny politické a společenské situace v této zemi.

Sbírka Noční linka důvěry obsahuje texty, v něž se přetavila Huptychova zkušenost z práce v Krizovém centru a na Lince důvěry. Formou syrových zkratek vypovídá Huptych o zpackaných životech, o zoufalství lidí, které potkala nějaká životní tragédie. Básně mají dialogický charakter a zachycují většinou okamžik, kdy se dosud poklidně plynoucí život najednou zadrhne.

V úterý 26. června četl básník Petr Hruška v pražské kavárně Fra ze svojí nové sbírky Darmata. Byl to hezký a tak trochu symbolický zážitek. Nedostatku vzduchu a horkému dusnu, které v přeplněné kavárně vládly, odpovídá i naladění samotné sbírky.

Román Daniel Stein, překladatel vyšel v Rusku v roce 2006 a navzdory autorčiným obavám, že jej kritika a čtenáři nepřijmou, se stal bestsellerem. Předobrazem Daniela Steina, hlavní postavy románu, je reálná osoba, polský Žid Oswald Rufeisen, s nímž se Ulická setkala a jehož spletité a téměř neuvěřitelné životní osudy ji natolik zaujaly, že se rozhodla je literárně zpracovat.

Nakladatelství G plus G přichází s prvním svazkem plánovaného souborného vydání povídek ruského spisovatele a představitele tzv. lágrové literatury Varlama Šalamova. Šalamov strávil v sovětských pracovních táborech téměř dvacet let a tato zkušenost se stala základem jeho povídek, na nichž pracoval v letech 1954 až 1973 a uspořádal je do šesti svazků. Kolymské povídky jsou prvním z nich.

Nakladatelství Odeon vydalo v minulém roce Zábranův překlad románu ruského básníka Borise Pasternaka Doktor Živago. Autor v něm líčí osudy lékaře a intelektuála Jurije Živaga v prvních desetiletích 20. století v Rusku, v letech bouřlivých politických a sociálních změn v této zemi. Kniha v překladu Jana Zábrany vychází od roku 1990 už počtvrté.

Martin Ryšavý obdržel cenu Bank Austria Literaris, která je každoročně vyhlašována v rámci knižního veletrhu v Lipsku. Dostal ji za svůj román Vrač, který byl předtím oceněn i dvěma českými literárními cenami.

Sborník s názvem Aby radost nezmizela vznikl jako pocta nedávno zemřelému básníkovi Ivanu Martinu Jirousovi alias Magorovi, jedné z nejvýraznějších osobností českého undergroundu. Na sklonku minulého roku jej vydala Monika Elšíková a svými texty a fotografiemi do něj přispělo téměř třicet Magorových příbuzných, kamarádů a známých.

Tři prózy, které spisovatel, překladatel a editor Vladimír Binar zahrnul do souboru Číňanova pěna, čekaly na vydání poměrně dlouho. Všechny tři texty vycházejí takto pospolu poprvé, ale přesto se zdá, jako by k sobě odjakživa patřily, ačkoliv nevznikaly společně. Jsou totiž propojeny tématem – nebo spíš magickou silou – měsíce. Měsíc stojí kdesi v pozadí každého textu a svým mlčenlivým svitem určuje jeho povahu.

„Sentimentální cesta Viktora Šklovského je vynikající kniha, která mě velmi zasáhla,“ říká překladatel Petr Šimák.

Michal Ajvaz i ve svém nejnovějším románu důmyslně a s neuvěřitelnou fantazií komponuje síť na sebe navazujících, křížících se a vzájemně se ovlivňujících příběhů. Opět vytváří intertextové vazby mezi jednotlivými fikčními rovinami textu a navíc včleňuje do knihy další autorský text, jehož dialogy jsou vedeny v yggurštině – neznámém a nesrozumitelném jazyce, který Ajvaz pro tento účel vytvořil.

Sentimentální cesta je vzpomínková kniha ruského literárního teoretika, jednoho ze zakladatelů formální školy a tvůrců formální metody, Viktora Šklovského. Šklovskij v ní předkládá úchvatné a zároveň úděsné svědectví o Rusku v letech 1917–1922, které v tomto období procházelo radikálními politickými změnami a sociálními otřesy.

Souostroví Gulag je nejrozsáhlejší literární svědectví o praktikách sovětského režimu, o stalinských represích a o systému pracovních táborů, které sovětský režim k těmto represím využíval.

Pro novou Janotovu knihu je příznačná především odvaha. Janota otevřeně promlouvá o dnešní době, aniž by se zříkal snahy o formálně dokonalou poezii. Nebojí se pojmenovat básnickou knihu nepoeticky a poněkud mravokárně, a především se nebojí bojovat svou poezií proti neduhům dnešní doby, proti lhostejnosti a otupělosti, která se moderního člověka zmocňuje.

Jiří Kuběna usiluje ve svém výboru o exkluzivitu, nikoli o plošnou prezentaci celoživotního díla. Svědčí o tom nejen touha, aby Pramen Bítova shrnul to nejlepší z jeho tvorby, ale také skutečnost, že do knihy zařadil jen krátké či středně dlouhé básně a zcela rezignoval na rozsáhlé básnické skladby, které také tvoří součást jeho díla.

Impulsem a společným jmenovatelem všech osmi povídek shromážděných v souboru s názvem Big Mac je cesta. Být na cestě znamená nenechat se spoutat místem ani konvencemi, a udržet si tudíž alespoň nějakou míru vnitřní svobody. Žadanovy povídky mají v lecčems blízko k textům autorů z okruhu americké beat generation – jejich naladění však není beatnicky „blažené“, ale spíše chmurné.

Básnický debut Kamila Boušky je rozdělen do čtyř tematických oddílů, v nichž se ale kromě tématu mění i poetika, styl a kvalita textů. Sbírka jako celek díky tomu působí rozkolísaně, i přes autorovu snahu tuto rozkolísanost usměrnit a učinit z ní její přednost.

Letošní revue Labyrint obsahuje texty, v nichž je téma dekadence ohledáváno ze všech stran a podrobně rozebíráno, ale i texty, které s ním nakládají velmi volně až svévolně. Takto široké téma, jímž dekadence ve svém prvotním významu je, ovšem k jisté svévoli svádí.

Hravost, radost z básnění a místy i básnění pro básnění – to jsou pilíře poslední Holmanovy sbírky. Lyrický subjekt je stále přítomen, ale už se tolik nechvěje. Básně tentokrát už nesměřují od osobního k obecnému přesností vyjádření, která umožňuje skutečnost sdílet, ale na obecnější rovině již začínají, na nějakou závažnost často rezignují. Z veršů – glos se staly glosy veršem.

Bledý oheň vyšel roku 1962 a jde o pátý Nabokovův román psaný anglicky. V českém překladu vychází nyní kniha poprvé. Čtenář znalý jiných Nabokovových knih neomylně pozná autorův rukopis již na prvních stránkách. Všechna jeho díla se určitým způsobem doplňují a jsou spolu provázaná. Konstantami jsou tu nejen formální vytříbenost, experimentování se strukturou literárního díla a jakási autorská škodolibost ve vztahu k postavám i čtenáři, ale také opakující se a všemi texty procházející témata –

První stránky Andjelkovského sbírky jsou magické a strhující. Básně připomínají mumlání zaklínajícího šamana, který v různém, ale přesně stanoveném pořadí opakuje stále stejná, magická slova. Nutno ale říci, že toto kouzlo brzy vyprchá.

Slezský básník Vít Slíva vydal na konci ledna již desátou básnickou sbírku, nazvanou Račí mor, v níž tematicky i z hlediska poetiky navazuje na svou předchozí tvorbu. Nepřekvapuje v ní sice, ale potvrzuje své kvality. Slívovu poezii lze již od prvních básníkových sbírek charakterizovat jako ztěžklou, plnou úzkosti a patosu, klopýtavou a zadrhávající se. Kakofoničností a těžkopádností se Slívova poezie blíží poezii Františka Halase, aniž by však jako Halas dospívala k nedůvěře ve slovo.

Próza ruské spisovatelky Svetlany Vasilenko využívá postupy typické pro hagiografickou literaturu, ale nemá daleko ani k pohádce či lidovému vyprávění. Autorka však zmíněné žánry nevyužívá tvárně a nechává v nich svůj text bezezbytku rozplynout.

Mladé básnířce a nositelce Ceny Jiřího Ortena Marii Šťastné vychází třetí básnická sbírka. Verše v ní obsažené jsou ohraničeny prostorem domu, v němž autorka strávila své dětství, a jeho interiéry, jejichž struktura se jí vryla pod kůži jako tetování a nelze ji žádným způsobem smýt.

Viola Fischerová básnicky debutovala sbírkou Zádušní básně za Pavla Buksu (1993). Dále vydala například sbírky Babí hodina (1993, Cena Českého literárního fondu), Odrostlá blízkost (1996), Mateční samota (2002) či Písečné dítě (2007). Za sbírku Nyní (2004) obdržela mezinárodní Drážďanskou cenu lyriky. Její poslední sbírka Domek na vinici (2009) získala cenu Magnesia Litera 2010 za poezii.

Spisovatelka Hana Andronikova předkládá čtenářům novou knihu po dlouhé odmlce. Osmiletá pauza (poslední autorčinou knihou byl roku 2002 vydaný povídkový soubor Srdce na udici) dala vzniknout zajímavému a originálnímu, avšak místy trochu překombinovanému a nepřehlednému textu.

17. 8. 2010 zemřel ve svých 90 letech básník, dramatik a překladatel Ludvík Kundera.

Kritici označují Kratochvila za představitele postmoderny a ani on sám se takovému označení nebrání. Již jeho prvotina Medvědí román (1990) se vyznačuje osobitou poetikou, jejíž rysy lze tu ve větší, tu v menší míře vypozorovat i u autorových ostatních děl.

Literární kritička a příležitostná prozaička Blanka Kostřicová se narodila 16. 4. 1961 v Litomyšli, v současnosti však žije v České Třebové.

Skladiště vzpomínek je třetí společnou prací spisovatele Pavla Hájka a ilustrátora Petra Štefka. Zatímco v případě Hájkovy prvotiny Kráska a netvor (Host 1998) zůstal Štefek „pouhým“ ilustrátorem knihy, ve Skladišti vzpomínek se posouvá na úroveň jejího plnohodnotného spoluautora.

Nositelem Ceny Jiřího Ortena 2010 se 13. května na slavnostním podvečeru v rámci knižního veletrhu Svět knihy Praha 2010 stal Jan Těsnohlídek ml. za svou sbírku básní s názvem Násilí bez předsudků.

Nová Pandora se věnuje tématu, které je stále aktuální a takřka nadčasové – tématu města.

Literární teoretička a prozaička Daniela Hodrová se narodila roku 1946 v Praze. Vystudovala češtinu, ruštinu, francouzštinu a komparatistiku na FF UK, pracovala jako redaktorka nakladatelství Odeon a nyní působí jako vědecká pracovnice v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.

Jan Balabán se narodil roku 1961 v Šumperku, ale již od raného dětství žil v Ostravě. Zemřel 23. 4. 2010.

Po knihách Teplo, zima, milovat (Perseus, Plzeň 2002) a Příbytky (Weles, Brno 2005) vychází Tomáši Kůsovi třetí básnická sbírka, tentokrát v nakladatelství Dauphin, které se v rámci edice Česká slova soustředí na vydávání především mladších či debutujících českých autorů.

Téma zmarněného života, začínajícího naivním a šťastným dětstvím a končícího deziluzí, pocitem studu a ztroskotáním, je v próze celkem běžné, nicméně stále silné. Vylíčení lidského života jako celku má vždy svou naléhavost. Proto kniha Stanislava Berana čtenáře zcela jistě dojme.

Kniha Den Opričníka vyšla nedávno i ve slovenštině a slovenským nakladatelům se podařilo téměř nemožné – přivést jejího autora na Slovensko. A protože ze Slovenska je to do České republiky jenom kousek, zavítal Vladimir Sorokin i do Prahy.

Čaroděj je poslední ruskou prózou Vladimira Nabokova. Byl napsán koncem třicátých let, ale pak se text údajně ztratil a objevil se až koncem padesátých let. Nabokov si jej znovu přečetl a zatoužil po jeho vydání, ke kterému však došlo až v roce 1986, kdy Čaroděje do angličtiny přeložil Nabokovův syn.

Petr Nikl je výtvarník, spisovatel, hudebník, divadelník a možná ještě mnohem víc. Za svou tvorbu obdržel četná ocenění (např. Cena Jindřicha Chalupeckého, Zlatá stuha, Magnesia Litera)

Vít Janota vydává své básnické sbírky podivuhodně rytmicky – každé dva roky jednu. Jeho poslední, čtvrtou sbírkou jsou Miniová pole, která vyšla minulý rok opět v nakladatelství Dauphin, jehož se Janota stává již téměř kmenovým autorem. Ve srovnání s předchozími sbírkami se autorova poetika zjemnila a zprůzračnila.

Zatím posledním počinem spisovatele Emila Hakla je sbírka povídek nazvaná O létajících objektech.

Aranžér, knihovník, skladník, strojník, zvukař, reklamní textař, redaktor a český spisovatel.