AO

Ana Okrouhlá

V mém snu vozkové s psí hlavou skučí po celém břehu Tisy, zdupají trnkové hájky, do hybridní kukuřice, vidím to svrchu, razí široké vyšlapané stezky, rozsochaté kůly rybářů, ať jsou zaražené jakkoli hluboko, vytahují a házejí je do vody...

Hildi se v autobuse smála a tančila, občas chraptivým hlasem i něco zpívala. Istanbul, óóóóó, Istanbul. Potom popadla držadlo a začala po něm přejíždět dlaní, jako by jí v hrsti narůstal klacek nějakého muže. Brutálně toužím být u tebe...

Najednou mi zatelefonovala maminka a s pláčem mi sdělila, že je malér, velice veliký malér. Nemohla prakticky vytáhnout paty z domova, hrubě ji napadali a terorizovali, v práci, na ulici si na ni ukazovali a v krámě se rozestupovali, když tam vešla. Takhle to šlo po měsíce...

Březen je letos nezvykle shovívavý, bezinkové keře naproti knihovně, akát za pamětní deskou vína Csabagyöngye nasadily do květu, ale jako by je člověk nazdobil a ne že by byly oděny z milosti Hospodina. Tohle zářivé jaro, co sem tak záhy vtrhlo, je posmutnělé a zasněné, ve vzduchu cítím vůni licoměrného míru, mám za to, že jsem v něm objevil současně smíření i odpuštění...

Gyuri Bogdán, který byl velice chudý, starý čeledín, se za jednoho poklidného soumraku, v habrové aleji rozlehlé panské zahrady nachomýtl k tomu, že popadl za uzdu rozpustilého koně, co tudy jak smyslu zbavený pádil, třebaže na hřbetě nesl ratolest urozeného pána Ilyése...

Narozena 14.4.1950 v Túrkeve, spisovatelka. Pracovala v Debrecínu jako manipulační dělnice u těžké mechaniky a stavebních strojů. Absolvovala střední průmyslovou školu strojnickou a v Budapešti zdravotnickou školu. Na vysoké škole pedagogické získala diplom v oboru knihovnicko-pedagogickém.

V údolí se choulí mocný, masivní karavanseráj s vysokými zdmi. Je jako nějaká pevnost, vypadá nedobytný. Z jedné strany ho obklopují hory s vršky pokrytými sněhem, z druhé strany pustina zdající se nekonečnou. Po jeho střeše chodí sem tam stráže a ostřížím zrakem hledí do všech čtyř světových stran.

Nejsem nic. Už zas. Sedím tu v rohu, kam se mnou moje opilá máma mrskla, protože jsem jí řekla, že mám hlad. „Přestaň už!“ řvala na mě, a já přestala. Usadila jsem se jak prach v rozbitý lampě, kterou nikdy nikdo neutřel.

V Hászově Végváru (Neodbytná pevnost) se čtenáři dostává do rukou knížka naprosto mimořádná. Jedná se o kafkovsky laděný, (černě) absurdní příběh. Není lokalizovaný ani v čase ani v prostoru, zato vysoce aktuální.

Miklós Vámos je současný maďarský autor tradiční prózy, spisovatel, publicista, esejista, autor divadelních a rozhlasových her. V popředí zájmu tohoto autora je vždy člověk, jedinec, zasazený do kontextu doby současné nebo do nedávné minulosti.

Příběh Evy pomůže českému čtenáři zorientovat se v některých úsecích maďarské historie ne až tak staré, aby upadla v zapomnění, naopak je stále živá a mnohdy bolestivě prociťovaná. Mimo to je to příběh ženy charismatické, s pevnými morálními zásadami, příběh, u něhož není podstatné, zda se odehrál u našich blízkých sousedů nebo u nás, důležitý je jeho emoční náboj a morální poselství.

Ozval se zvonek. Teti Oti dělala, jako by to neslyšela. Nějaký podomní obchodník, pomyslela si. Případně pošťák. Nevadí, hodí to dovnitř. Opět zvonek. Wanda ležela na svém pelíšku, pod kuchyňským stolem. Teti Oti se ani nepohnula, ať jsi kdo chceš, jdi dál, bite zer. Wanda dvakrát mrskla ocáskem, aby dala najevo, že je vzhůru. Tak co budeéé, nemáš naslouchátko? – Wanda. Ale mám. Tak nefungujeéé baterka? Ale funguje...