Bernard Malamud byl výhradně prozaik, věnoval se však jak kratší, tak delší formě. Jeho povídková tvorba sestává z padesáti pěti titulů – začíná povídkou Příměří (Armistice), kterou napsal v roce 1940, a končí dílky V botanické zahradě (In Kew Gardens) a Vykoupená Alma (Alma Redeemed) napsanými v polovině 80. let, kdy autor experimentoval. Za spisovatelova života vyšly ve Spojených státech čtyři autorské výbory – roku 1958 Kouzelný soudek (The Magic Barrel), roku 1963 Idioti mají přednost (Idiots First), roku 1969 Fidelmanovy obrazy: Výstava (Pictures of Fidelman: An Exhibition) a roku 1973 Rembrandtova čapka (Rembrandt´s Hat).

Čeští čtenáři se donedávna mohli seznámit pouze s necelou polovinou Malamudovy povídkové tvorby – v časopiseckých překladech a především v knižních výborech Idioti mají přednost (Odeon, 1966) a Život je lepší než smrt (Life is Better Than Death, Akropolis, 1995). V roce 1999 však pražské nakladatelství Rybka Publishers vydalo – s poněkud nešťastně zvoleným titulem Pták židák (The Jewbird) – sebrané povídky Bernarda Malamuda, které představují první kompletní české vydání spisovatelových krátkých próz.

Literární kritici Malamudovy povídky zpravidla dělí do následujících skupin: na newyorské příběhy s židovskými postavami a s magickými prvky – Kouzelný soudek, Stříbrná koruna (Silver Crown), Anděl Levine (Angel Levine) aj., které jsou obecně považovány za nejlepší, na newyorské příběhy s židovskými postavami a bez magických prvků – například Prvních sedm let (The First Seven Years), Účet (The Bill) nebo Půjčka (The Loan), na newyorské příběhy bez židovských postav a bez magických prvků – Vězení (The Prison) a Čtení na léto (A Summer´s Reading) a na příběhy italské, kam kromě série o Fidelmanovi patří třeba Jezerní paní (The Lady of the Lake), Ejhle, klíč (Behold the Key) či Služčiny střevíce (The Maid´s Shoes) – zde je rovněž vhodné připomenout, jak obohacen se spisovatel cítil tím, že jeho manželka je křesťanka italského původu, a sám se dle vlastních slov považoval za kosmopolitu.

Pokud hledáme autorovy literární vzory, v prvé řadě je třeba zmínit jidiš spisovatele Šoloma Alejchema, od něhož Malamud převzal motivy chudoby a neštěstí a následně je povznesl na alegorickou rovinu – jeho hrdinové již nejsou pouhými dětmi ghetta, ale stávají se jakýmisi moderními „kdožkolivěky“. Autor se však rovněž učil u ruského klasika Antona Pavloviče Čechova, v jehož povídkách pečlivě vysledoval jednotlivé symbolické plány, u Sherwooda Andersona, který uměl několika tahy načrtnout mocný obraz odcizení, a u Nathaniela Hawthorna, jenž dovedl mistrně zkombinovat realitu a sen, věci skutečné a věci nadpřirozené. A svou roli hrají samozřejmě další neméně významné faktory: silné vědomí evropské tradice židovského folklóru (projevující se zejména v rozličných variacích na typické postavy šadchena, šlemíla a šlimaizla), důkladná znalost Bible a Talmudu (ve stavbě souvětí, odstavců i celých povídek se velice často odráží talmudická argumentace, jež vždy váží všechna pro i proti) a zručné zacházení s prvky jidiš v anglickém textu (příchuť jidiš se tu nepromítá jen do výběru slov či spojení, ale i do neotřelé větné struktury, což v důsledku znamená, že autor občas zní jako imigrant z večerní školy, který se pokouší překládat proroky – vzniká tedy zvláštní napětí mezi obsahem, tj. tím, co se říká, a formou, tj. tím, jak se to říká).

V neposlední řadě je třeba říci, že každá autorova povídka vzniká jako črta, nenápadně však záhy přeroste v jakousi morální vizi – svým zájmem o morálku se tak Malamud řadí k typicky americké linii, začínající u Stephena Cranea a vrcholící u Ernesta Hemingwaye.

Nejlepší Malamudovy povídky jsou co do atmosféry, dějové osnovy i charakteristiky hrdinů založené na unikátní směsi země se držícího realismu a v oblacích se vznášejícího fantastična, přičemž prvky faktické a bájné jsou buď velmi pečlivě vyváženy, nebo se jejich rozdíly nenápadně stírají. Mnozí kritici se dokonce domnívají, že takové texty lze interpretovat v zásadě ve třech různých rovinách – v rovině reálné, nadpřirozené a alegorické, a Malamudův styl nazývají „lyrickým realismem“.

V povídce Anděl Levine se tak Manischevitzovi, drobnému krejčíkovi trpícímu bolestmi zad, zjeví „boží posel“ v podobě černocha jménem Alexandr Levine. A až po řadě překvapivých setkání a zvratů přivede spisovatel starostmi předčasně zestárlého Manischevitze k pasáži, v níž kulminuje jeho vývoj šokem poznání nejen vnějších jevů, ale i sebe sama: „Myslím, že jste anděl boží,“ prohlásil přeskakujícím hlasem, ale v duchu si říkal: „Kdyžs to vyřknul, tak je to vyřknutý. Kdyžs tomu uvěřil, tak to musíš říct. Když tomu věříš, tak tomu věříš.“

Bernard Malamud tedy postupuje od karikatury k alegorii, přičemž téměř každou povídku lze číst symbolicky i naturalisticky. Není totiž vůbec pravda, že by se vyhýbal společenským problémům doby – velmi osobitě reaguje na rozměr rasový (např. výše zmíněný Anděl Levine nebo povídka s výmluvným titulem Moje nejmilejší barva je černá (Black Is My Favorite Color), na sociální nerovnosti – zde by nejreprezentativněji posloužily Služčiny střevíce či Rajtky (Riding Pants), na střet různých zvyků a kultur (viz opět „italská“ série) a také na holocaust. První Malamudova povídka Příměří z roku 1940 popisuje bezprostřední pocity, jež se zmocnily amerických židů poté, co Hitlerova vojska obsadila Paříž, hned několik povídek se zabývá otřesenou vírou a pochybami (Anděl Levine či Stříbrná koruna), Jezerní paní z roku 1958 zachycuje odlišný vztah k minulosti u evropských a amerických židů, Pták židák z roku 1963 poukazuje na kořeny antisemitismu a konečně Německý uprchlík (The German Refugee) z téhož roku přesvědčivě zobrazuje tzv. trauma přeživšího. Malamud se sice téměř vždy chrání všudypřítomným štítem ironie, ovšem v žádném případě tím závažnost dilemat nijak nesnižuje. A máme-li se vrátit k četným epizodám připomínajícím anekdoty či k humoru vůbec, nutno spolu s americkým filozofem Georgem Santayanou poznamenat, že komická reakce přináší úlevu také v situacích, které jsou příliš chmurné i na tragédii – humor totiž nabízí jakýsi bezpečnostní ventil pro tlaky, které by jinak mohly otřást rozumem. Zcela v duchu tohoto výroku přetavuje Malamud ve svých povídkách bolest v humor, který se vzápětí mění zpět v bolest, avšak v bolest odlehčenou poznáním.