V románu Správkař (The Fixer, česky 1985) odpovídá autor roku 1967 na bolestné dědictví holocaustu tím, že zpracovává jeden historický případ perzekuce žida. Podobně jako předchozí hrdinové i Jákov Bok touží po novém životě, je však velice neochotný žid nevěřící v Boha a chce se tedy těšit svobodě gójů. Opouští svou náboženskou tradici a naději, že se k němu vrátí jeho bezdětná žena, opouští svůj rodný štetl a vydává se do Kyjeva, přičemž na cestu ho vyprovází pouze tchán, starý žid, který si sice stěžuje na životní strasti, avšak zůstává hluboce věřící. Jákov se tak vydává na fyzickou i duševní cestu, na níž odmítne a posléze opět přijme svou identitu.

Se široce rozšířenou lidovou pověrou, že součástí kabalistických rituálů fanatických židů je vraždění křesťanských chlapců, se Bok poprvé setkává ve chvíli, kdy ho přes Dněpr převáží postava připomínající Chárona, a tím je předznamenán i celý příběh. Zaměstnání si ve městě hledá a najde mimo židovské ghetto, a logicky proto skrývá své židovství. Když je však nalezeno tělo mladého hocha a „znalec“ z Kyjevského anatomického institutu prohlásí, že z něho byla patrně z náboženských důvodů vysáta krev, je Jákov automaticky jako hlavní podezřelý uvězněn. V žaláři pak vystupují i další důležité postavy: otec Anastáz, zástupce ortodoxní pravoslavné církve a samozvaný expert na judaismus, jakož i vyšetřovatel Bibikov, racionální muž, který se také zajímá o učení Spinozy (Jákov si Spinozu četl ještě ve štetlu, a třebaže nechápal všechny nuance teorií tohoto velkého filozofa, intuitivně si osvojil alespoň základy).
Ve chvíli, kdy Bibikov Jákovovi sdělí, že skutečným vrahem je hochova matka, zlodějka Marfa, ale společensky žádoucí je obvinit žida, začíná hrdinův smysluplný odpor. Dva a půl roku stráví na samotce, kde je neustále mučen a ponižován, ale doznání výměnou za svobodu nepodepíše – ví totiž, že kdyby to udělal, bylo by toho okamžitě využito a zneužito proti židům. Bok si tak uvědomí, že utrpení je sice součástí života, ale člověk si může zvolit a dát tomuto utrpení smysl: on sám trpí více, aby jiní mohli trpět méně. Celý román končí epizodou, v níž Jákov jede v kočáře na svůj proces. Výsledek procesu je samozřejmě nejistý, ale pro vyznění románu nepříliš podstatný. Jákov totiž dokázal pochopit svobodu tak jako Spinoza – těší se vnitřní svobodě, a tu jeho nepřátelé nemají.