Současný britský román je opět na vrcholu sil. Nasvědčuje tomu počet vydávaných titulů, rozmanitost témat a formálních postupů i vzrůstající zájem čtenářů. Shodnou se na tom dokonce i kritikové.

Ve Velké Británii postkoloniálního období se román obrodil z velké zčásti zásluhou spisovatelů pocházejících z bývalých kolonií (např. V. S. Naipaul, Timothy Mo, Salman Rushdie nebo Jackie Kay a Hanif Kureishi). Jejich díla otevřela nová témata a ukázala, že s trochou invence a experimentování lze unavenému románu snadno vrátit jeho potenciál nositele imaginativního sdělení o skutečném světě. Podobný cíl si klade i knížka Bernardine Evaristové, kterou roku 2003 vydalo v překladu Pavlíny Hácové nakladatelství OFTIS v Ústí nad Orlicí.

Evaristová se narodila v Londýně, její matka byla angličanka, otec pocházel z Nigérie. Její identita je tedy dvojí, tradičně britská a zároveň diasporická. To se kupodivu neprojevuje pocitem odcizení a kulturní prázdnoty, ale pocitem sounáležitosti jak se silnou ostrovní literární tradicí, tak i s postkoloniální literaturou spisovatelů z „okrajů“ bývalého impéria. Splývání a prolínání národních a kulturních hranic v životě jednotlivce bylo také tématem její druhé knížky, románu ve verších Lara (1997). Příběh stejnojmenné dívky s nigerijskými, brazilskými, anglickými a irskými předky, vyrůstající v sedmdesátých letech na předměstí Londýna, kterou hledání vlastní identity zavede do Latinské Ameriky, Afriky a kontinentální Evropy a na imaginativní cestu ke kořenům, vzbudil zaslouženou pozornost a téhož roku získal cenu EMMA za nejlepší román.

Císařovo kotě (Emperor´s Babe, 2001) lze do značné míry považovat za formální, motivickou a tematickou variaci téhož. Odehrává se v roce 211 n. l. v Londýně okupovaném Římany, protagonistkou je opět dospívající dívka, jejíž rodiče na území britských ostrovů přesídlili z Núbie. Zápletka je naprosto triviální, Zuleičin otec chce vytoužené společenské prestiže dosáhnout lichvářským sňatkem své dcery s římským aristokratem Felixem. Mladičká Zuleika, která je pro okolí erotickým symbolem, na své probuzení teprve čeká. Dosáhne ho v náručí samotného Septima Severa a po císařově smrti za něj nakonec zaplatí životem.

I Císařovo kotě je, navzdory tomu, že jej v podtitulu autorka sama prohlašuje za román, románem ve verších. Tato forma, jejíž počátky jsou pravděpodobně spjaty s orientálními vlivy, má v anglické literatuře dlouhou tradici. Bernardine Evaristová však spíše než na Byronova Džaura (The Giaur, 1813) nebo Nevěstu z Abydu (The Bride of Abydos, 1813) navazuje na „emancipační“ román ve verších E. B. Browningové Aurora Leighová (Aurora Leigh, 1856) a především na dílo Roberta Browninga, díky němuž v anglické poezii zdomácněl koncept masky (persony). Browningovy romány ve verších, jako například The Ring and the Book (1868-69, Prsten a kniha) a Sordello (1840, Sordel), přirozeně tíhly k dramatičnosti a dramatický je i román Císařovo kotě.

Evaristová se zde snaží znovu oživit nejen pozapomenutou formu románu ve verších, ale také druhdy nejpoužívanější veršovou jednotku anglické poezie, dvojverší. Sekvence nerýmovaných dvojverší (s občasnými vnitřními rýmy) jí umožňuje střídat narativní (epický) a lyrický (reflektivní) modus a také persony a tedy úhly pohledu. Tradiční forma dvojverší se takto stává účinným nástrojem vyprávění a zároveň do značné míry báseň přibližuje k fragmentární estetice inspirované umírněným modernismem.

Zuleičina persona Evaristové slouží jako nástroj popisu soudobé společnosti a reálií. Autorka sleduje její cestu z ulice a chudé čtvrti plné barů a bordelů do luxusní vily a aristokratické společnosti. Zuleičným vědomím takto projde celý soudobý Londýn, od veřejných latrín až po císařskou lóži v koloseu. Zrání její osobnosti charakterizuje Evaristová změnami její persony, která se na okolní svět zprvu dívá nezúčastněně a pouze tlumočí, co vidí nebo slyší. S příchodem manželství se objevuje zaujatost, z emocí touha, ale především bolest a znechucení: „Dostala jsem čínské hedvábí, mramorovou / sošku z Turecka, zlaté náušnice // s delfíny a ke svému muži / samozřejmě chovám nejhlubší lásku, // byť mě zavalí jako těsto / a během soulože mám chuť zavolat kuchaře, // aby ho osekal na mou velikost.“ (s. 9)

Z drobných impresí se postupně stávají ucelenější pozorování, která vrcholí panoramatickým popisem souboje gladiátorů v amfiteátru a recitací poezie v Zuleičině vile: „Někteří básníci svá vystoupení prokládali vtipy, / jiní vyprávěli jenom vtipy – měli úspěch, / stejně jako ti, kteří zpívali a tančili. // Vyzáblý, plešatý muž prohlásil, / že je pra pra pra pra pra pra / pravnuk boha, nasadil si trnovou / korunu a zatímco mu krev stékala po tváři, recitoval, // Čiňte pokání nebo Pán sešle / síru a oheň, / zkázu a syfilis, / opary a kapavku, / rozvody a nechtěná těhotenství, poševní boláky a slepotu / na Sodomu … / než ho Tranio odtáhl pryč. / Později jsem se doslechla, že mu dali // nakládačku a nechali jeho mrtvolu na ulici. / Verbosa Orgia se zvrhla ve všeobecnou // rvačku, obcování a blití, na zemi bylo / plno sténajících těl, samé vzlyky a vzdechy, // dokonce i Valérie s Emílií si / vzadu užívaly ve čtyřech.“ (s. 202-203)

Císařovo kotě je také svérázným portrétem jazyka mnoha sociálních vrstev a lokalit, deformovaného žargonu právězbohatlíků, kteří se snaží mluvit vznešenou latinou apod. Zuleika zpovídá své dvě nové otrokyně ze Skotska: „ – Jak jste se dostaly do Yorku? / – Jednou nás v noci napádli, // nikdo nečekal takovou metlu, / mami být zbita hned, // vzali její hlávka pryč na kopí. / My holky a tati zabrali na troky // do Yorku a když my došli tam / on jat chlapem do Galie. // My prodali se na trhu a zbytek / našeho běhu ty znát.“ (s. 63)

Tragikomický příběh nevěrné Zuleiky končí melodramaticky arzenikem v jídle, ona sama umírá s pocitem, že svůj život skutečně prožila. Ironická variace na hořkosladké příběhy z lepší červené knihovny o prodané dívce a nešťastné lásce naštěstí ani v závěru nesklouzne do sentimentality. Evaristová si udržuje distanci a ironickou perspektivu, z níž glosuje svou imaginaci Londýna 211 n. l. a neustále zpochybňuje její věrohodnost: v hospodě Mount Venus hraje mezi striptérkami pochybná skupina Nu Vox latinský Jazz, císař chodí v tóze od Armaniho, služky v šatech od Gucciho. Zuleika používá freudovské termíny, ví, co je to heavy metal i co se v budoucnu stane s některými lokalitami Londýna, její přítelkyně Venuše chce předělat statek svých rodičů na ekologickou farmu. Ulice Londinia nesou jména ulic dnešního Londýna; často se objevují satirické poznámky vůči i dnes stále ještě třídně rozvrstvené britské společnosti: „Albin manžel vlastnil malou bílou vilu // v Great Swan Valley, ve čtvrti, která / byla nedávno postavena pro střední // vrstvu s průměrnými příjmy.“ (s. 96)

V kontextu bývalého impéria je obzvláště pichlavý rozhovor řečníků na fóru: „Mluvili o velkém Septimu Severovi, // který se z afrického chlapce / stal římským císařem, který // […] jednoho dne určitě navštíví Britanii, / tuhle zastrčenou výspu na severu impéria, // porazí ty zatracené Skoty, Pikty a Sasy, / parchanty, co stále napadají naše // města a vesnice, probodne i posledního z nich, / vypálí jejich půdu, přinutí // je mluvit naší linguou, zavede daně, hurá! a / tak nastolí římský řád na náš požehnaný ostrov. // Vivat Emeror Sevva! / Vivat Emperor Sevva!“ (s. 46)

Evaristové jde podle mého názoru především o to, poukázat na kontinuitu určitých problémů, především xenofobie, rasismu, postavení jednotlivce v rámci společnosti a míry, do které může rozhodovat o svém osudu. Také si přeje připomenout, že historie černochů na britských ostrovech má úctyhodnou tradici, a ukázat, jak se asi na život v soudobém Londiniu (a současném Londýně) mohli dívat. V neposlední řadě je Císařovo kotě románem o úzkém sepětí imaginace, paměti, individuální identity a dějin.