Fischerová, Viola: Předkonec

Nad verši Violy Fischerové

Básnická tvorba Violy Fischerové má od počátku (její prvotina Zádušní básně za Pavla Buksu vyšla až v roce 1993) charakter osobní konfese, v níž se od subjektivních prožitků míří k nadosobnímu cíli básnické výpovědi.

Básnická tvorba Violy Fischerové má od počátku (její prvotina Zádušní básně za Pavla Buksu vyšla až v roce 1993) charakter osobní konfese, v níž se od subjektivních prožitků míří k nadosobnímu cíli básnické výpovědi. Cestu k poezii jí neotevřel úžas nad skutečností, ale především a zejména touha „dovědět se, co se vlastně stalo, oč šlo“. Nic není tedy v její tvorbě pouze básní, která by se sytila krásou tvaru a neobvyklostí metafor, ale každý její verš chce být skromnou rovnomocninou života, jenž byl prosycen nejen láskou, ale také bolestí a zklamáním. Proto je od počátku základním leitmotivem jejích veršů všudypřítomná symbióza lásky a utrpení uprostřed plynoucího času, který je stálým mementem básnířčiny výpovědi. A na konci uplynulého času na nás čeká „smrt ve vlastním těle“ jako stálý otazník po smyslu všeho i vykřičník touhy po spáse a nesmrtelnosti.

Láska a radost z bytí pro druhého je bezmála ve veškeré Fischerové poezii doprovázena vědomím o konečnosti lidského života, již může sice láska překonat ve vědomí milujícího, ale nikoli v souřadnicích času a fyzického bytí. A právě této ambivalence lásky a smrti se Viola Fischerová nesčetněkrát dotkla ve svých básních, aby posléze dospěla k poznání, že právě ve stínu smrti září nejoslnivěji ty nejpodstatnější otázky po smyslu života.

Ve Fischerové nejnovějších verších, které shrnula do básnické sbírky Předkonec, je ambivalentní vztah lásky a smrti oslaben tušením smrti, oním „předkoncem“, kdy se člověk ocitá u „brány s úzkými dveřmi“ a na rty se dere modlitba, „Vrať mi ho Pane/nebo vezmi/dovnitř/Když si neumí/sám otevřít“. V této prosbě nalézáme vlastně definici „předkonce“: milosrdná smrt nebo návrat zpět do života – to je prostor onoho „předkonce“, do něhož vstupuje básnířka svou poezií, inspirována bratrovým bolestným umíráním a jeho smrtí. Imaginativně úžasná baudelairovská duha klenoucí se mezi zmarem těla a nesmrtelností lásky, tak často přítomná ve Fischerové verších, je tentokráte překryta drastickou podobou cesty k životnímu konci. Fenomén odcházení má drásavou podobu, zvýrazňovanou ještě častými epizujícími vsuvkami, v níž se mísí stud těla za nemohoucnost s něhou vzpomínek na čas, kdy byl šťastný život na dosah a smrt v nedohlednu. Člověk, tato zraněná nesmrtelnost, má „duši na jazyku –/a nikde naděje“ – taková je eschatologie „předkonce“, když vírou otřásá tíha pohledu na bídu lidského těla.

Poezie Violy Fischerové, dnes nesporně jeden z vrcholných zjevů současné české básnické tvorby, je výrazem autorčina intimissima, a přesto je prosta jakéhokoliv ženského sentimentu a okázalé sebeprezentace. Fischerové volný verš, oproštěný do nejúspornější podoby a mající vytříbený smysl pro zvukovou stránku, propůjčuje její tragické elegičnosti znak životní autentičnosti, jíž promlouvá každá skutečná poezie.

Bráníte se

Ty verše jsou kruté

Bráním se

Jde o bilanci

a účet

Je lepší vědět

A právě bilanční charakter těchto veršů, likvidující každou samolibost básnického gesta, jen podtrhuje opravdovost Fischerové tvorby, vnášející znepokojivost do lidských srdcí, která ještě neztratila cit pro věci nejpodstatnější.

na iLiteratura.cz publikujeme se svolením autora i nakladatele