Titul sbírky Osamělý argonaut jako by tak trochu platil i na jejího autora. Jedná se o osobnost, která má na kontě vedle například značné vydavatelské činnosti (mimo jiné Karla Klostermanna) celou řadu knih – a přesto bude Ondřej Fibich valné části těch, kdo se zajímají o současnou literaturu, postavou nepříliš známou. To je jistě dáno i tím, že Fibich je autorem v pravém smyslu regionálním, konkrétně autorem ze Šumavy, která pro regionální literaturu poskytuje živnou půdu. Kromě toho, že je pohořím s národním parkem, je Šumava rovněž výrazným literárním fenoménem: jak tradičně (například již jmenovaný Klostermann), tak i nově (lze vzpomenout třeba rozhovory se šumavskými samotáři od Aleše Palána, kteří jsou nyní známi i díky úspěšnému filmu z karlovarského festivalu).

Fibichova nová sbírka, obsahující verše z let 2011–2017, se ovšem netýká výlučně Šumavy. Je mnohem spíše výpovědí člověka, který zasvětil celý život literatuře, básnické tvorbě povýtce. Je často výpovědí na téma zrození a smrti. Enormně vypsaná ruka se nemůže neprojevit i v rázu tvorby; jako autor, který pro svou tvorbu již celou řadu námětů zbásnil, se Fibich dokáže odrazit i od námětů poměrně marginálních, což ovšem neznamená, že jsou i marginálně pojaty. Příkladem může být kupříkladu báseň Dřevo hole, která od básníkovy hole přechází k tématům jako smrt, dar a odpuštění. Čtenáři se při tom může vybavit třeba tvorba Jaroslava Vrchlického, který též už jako zasloužilý básník podobným způsobem zbásňoval marginální náměty, například v poměrně známé básni Má cigareto. (Když je, mimochodem, řeč o klasikovi české poezie, sluší se přidat, že u Fibicha se často ozve ladění tomanovské, jako třeba v básni Průhledné topoly: „Vítr či sten starého topolu / Podvečerní odevzdání / Buď, Pane, milostiv těm, / k nimž přichází / v tomto domě noc,“ s. 28).

Zkušenost a vypsanost

Pero vypsaného autora lze poznat i v tom, že si básně pro sbírku může zjevně vybírat. Osamělý argonaut nesází na kompozici, básně jsou v něm nerovnoměrně rozesety podle roku svého vzniku a dá se dobře tušit, že kritériem výběru byla namnoze autorova spokojenost s výtvorem.

Velká autorova zkušenost se projevuje také ve schopnosti psát básně jako dobře dělané momentky. Většina textů v Osamělém argonautovi obsahuje dataci či určení místa, někdy obojí. Nepřekvapí přitom, že básně mají hojně impresivní nádech: „Na druhém břehu tančí boty / kdysi oběšeného mlynáře / Voda unáší zemi a plyne časem / přede mnou zalomená / větev rukou / dělá tempa“ (Katovický jez, s. 15). Trochu méně často než s určením místa a času vzniku básně se lze setkat s věnováními. Autor básně nepíše jen jako upomínky na konkrétní moment, ale rovněž jako drobné dary (ostatně v anotaci ke knize se píše, že „v ní autor vzdává hold osobnostem, s nimiž se setkal“). Občas se při tom čtenáři může stát, že je u takových básní zapleten do osobní komunikace autora s obdarovaným, do které mu vlastně nic moc není…

Podstatné je, že Fibichovy texty nejsou jen momentky či dárečky, ale zároveň opravdové básně. Fibich není pouze notorický psavec, ale hlavně autor, který kultivuje a pěstuje své básnické dovednosti. Čtenář to pozná už na tom, jaký čich na básnické náměty autor má. Báseň Jabloním v Sudetech nalézá cestu, jak na malé ploše od popisu jabloně přejít jednak k vyjádření osobního naladění básníka a k zamyšlení nad smrtelností, jednak k historickému tématu, jednak i k tematizaci ideje přírody s tím, že jabloň je takový přírodní fenomén, který má přece jen nakročeno k lidskému světu.

Příroda a obraznost

Hlavní devízou Fibichovy poezie je obraznost. Fibich však není jenom „krajinář“, jak by se možná dalo očekávat, nýbrž autor, který dovede obrazně využívat nejen drobné motivy (jako třeba pecky třešní), ale i motivy kosmické. Jeho obraznost je někdy velmi nevšední, ale přesto velmi produktivní: „Zaniklé večery / Futrál na brýle - / rakev přečteného“ (s. 27). Co u Fibicha občas hrozí, je „přeslazenost“ básní, popřípadě jistá kýčovitost – například při psaní o pohádkových bytostech, vílách a skřítcích: „Z listu na list / přelévá se barva / Ukápne na zem / plnou lebek skřítků“ (s. 17).

Nicméně i v citované básni Třešeň v listopadu je znát autorovo básnicky-obrazné vidění skutečnosti. A lze zde tušit i další devízu jeho tvorby – Fibich píše hojně na přírodní náměty a zároveň je znát, že tu promlouvá autor, který o přírodě také něco ví. Nejedná se samozřejmě o žádné zahlcování znalostmi, nýbrž o porozumění přírodě s jejími procesy a cykličností, která bude kupříkladu městskému čtenáři méně blízká: „Jmelí nastražilo své malé dlaně / proti nejasnému nebi / Poštolky milostně staví hnízdo / než bude plné zaschlé krve, kůstek a peří / sem tam čárá osud letadla / mimoběžný jaru“ (Lípa, s. 22).

Čtenáře může po nějaké době ovšem omrzet, že byť je Fibich pozoruhodně obrazný, používá většinu času jazyk dominantně k popisu, a ne už tolik například k tomu, aby jeho pomocí přímo vyjadřoval prožívání přírody. Proti monotónnosti jistě u Fibicha pracuje využívání fragmentace výpovědi, záměrné „střihy“ mezi obrazy: „Po dešti velikány / o sebe třou / Směšné kokrhání / Temný démant / vyloupené plástve / Od úst odtržené / žvance hub / Zásek kosí kosti“ (s. 26). Fragmentace se ovšem v Osamělém argonautovi projevuje ještě jinak, a to silnou parcelací veršů. Emblematickým příkladem toho může být báseň Čtyřverší, jež je rozparcelována do třinácti veršů. V případě této básně je dělení ještě plodné, cíleně vede čtenáře k pozornosti na rytmus básně. Jindy je však parcelace přehnaná a zbytečná a jenom pracuje proti plynulému čtení: „Střívkem Jákobovým / sešít ústa lásky / Vždyť bůh se nenarodí, / aniž by prošel / chodbou / virtuálních / jícnů“ (s. 64). Časté rozdrobení veršů si snad lze představit jako jistý relikt po momentkovém psaní kupříkladu do úzkého bločku či na zbytkové papíry, jako je třeba účtenka.

Fibichovu sbírku lze jistě doporučit čtenářům, kteří od poezie očekávají obrazné okouzlení, zvláště pak i čtenářům uvězněným v městech, těm, kteří hledají diverzitu – jinakost proti kulisám, v nichž žijí.