Vzpomínky v Roce krysy
Jirous, Ivan Martin: Rok krysy

Vzpomínky v Roce krysy

I v nové autorově sbírce Rok krysy se básně často obracejí do minulosti, popřípadě jsou do značné míry sebereflexivní.

Mohli bychom říci, že čas je živlem, v němž se vztahujeme k sobě samým, zatímco skrze prostor utváříme svůj vztah k okolnímu světu. V prvém případě se tak děje díky paměti, v tom druhém je naším nástrojem pozorování. Pokud je tedy básník takové povahy, že prostřednictvím svých textů pracuje především sám na sobě, pak se materiálem, z něhož vychází, nutně stávají jeho vlastní vzpomínky. Zdá se, že pro Ivana Jirouse to platí bezezbytku.

Jako již dříve, tak i v jeho nové sbírce Rok krysy, se básně často obracejí do minulosti, popřípadě jsou do značné míry sebereflexivní. Tyto dvě polohy, jež se navzájem nevylučují, jsou výstižně charakterizovány hraničními básněmi celé sbírky – básní úvodní (Jako krysa), v jejímž středu narážíme na toto dvojverší: „To jsou krásný vzpomínky / já si je chci zachovat“; a básní závěrečnou, za niž hovoří již samotný její název: „Já si k smrti své dolezu sám“. Avšak nejen že se vzpomínka u Jirouse stává tématem básní, ale samotná její struktura se vpisuje do podoby veršů. Podobně jako ve vzpomínce přicházejí věci, situace či okamžiky jako první a teprve poté následuje jejich rozvíjení a charakterizace, tak zde se, coby s charakteristickým rysem Jirousových veršů, znovu a znovu setkáváme se substantivem, jež předchází svému vlastnímu rozvinutí.

Se vzpomínkou se zároveň pojí smutek z pomíjejícího, jemuž odpovídá i dynamika a rytmus veršů, kdy po výrazném začátku následuje pozvolné doznívání (odtud i poměrně často se objevující daktylský spád, jenž básním navíc dodává jistou vznešenost, viz např. „Hluchavky bílé“ anebo báseň „Záda“, v níž čteme: „však zaslechl jsem / jak ona řekla mu / pojď ke mně / umyješ mi záda // větu tak úchvatnou / dávno jsem neslyšel“). Vzpomínka tím, že v současnosti opakuje minulé, staví vedle sebe dva jinak nesourodé časové okamžiky a rozevírá mezi nimi prostor, v němž se díky aktivitě myšlení rodí slova a obrazy. Báseň tak v sobě uchovává svět, který již není, a přesto díky ní dokáže vyvstat ve své úplnosti: „Zapomenout na všechno / nezapomenout na nic“.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Torst, Praha, 2008, 64 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse