Francouzský marketing pro Čechy
Binet, Laurent: HHhH

Francouzský marketing pro Čechy

Román Laurenta Bineta se pravděpodobně stane jedním z mála českých bestsellerů francouzské provenience. Týden po uvedení českého překladu na trh v žebříčku nejprodávanějších knih Kosmasu vede.

Román Laurenta Bineta se pravděpodobně stane jedním z mála českých bestsellerů francouzské provenience. Týden po uvedení českého překladu na trh v žebříčku nejprodávanějších knih Kosmasu vede.

Mladý francouzský autor Laurent Binet (1972) za román HHhH o pražském atentátu na Heydricha získal na jaře „malého“ Goncourta – cenu udělovanou začínajícím spisovatelům za prvotinu. Binet dostal tuto cenu za debut, ačkoli už dříve vydal dva romány: „intimní deník středoškolského profesora“ La vie professionnelle de Laurent B. (2004, Profesionální život Laurenta B.) a „surrealistický“ příběh o probuzeném Golemovi řádícím v Praze, Force et faiblesses de nos muqueuses (2000, Silné a slabé stránky našich sliznic) – ty se však nedočkaly nijak významného ohlasu.

Český překlad září nápadně červenou obálkou a pro mladší čtenáře záhadným titulem HHhH. Ještě v létě ale na brněnském Měsíci autorského čtení nakladatelství představovalo jinou verzi obálky, kde písmena rozestavěná do kruhu evokovala hákový kříž a přímo na obálce byla i rozepsaná ona děsivá zkratka německého Himmlers Hirn heisst Heydrich: Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich.

Na pražské prezentaci knihy správně (bohužel jen v zákulisí) upozornil Petr Janyška, bývalý český velvyslanec v Paříži a velvyslanec ČR při UNESCO, že Laurent Binet udělal pro Čechy v posledním roce velký kus práce. Jeho román se delší dobu držel na špici žebříčků nejprodávanějších titulů, a hlavně se mu věnovala kdekterá francouzská média – soupis publikovaných recenzí, článků a rozhovorů obsahuje přes padesát položek. Binet tak Francouzům nejen připomněl i ty peripetie druhé světové války, jež nikdy nebyly v centru pozornosti této velmoci, ale objevil pro ně i událost prakticky neznámou – o operaci Anthropoid dosud věděli nejspíš jen profesoři dějepisu (mezi nimi Binetův otec, jenž ho vlastně k námětu románu přivedl). Přitom však nebýt pražského atentátu, Reinhard Heydrich mohl své schopnosti rozvíjet od jara dvaačtyřicátého roku právě v Paříži...

Recenze v předních francouzských novinových kulturních rubrikách i časopisech vyznívaly příznivě – jak jinak hodnotit autora, jehož vynesla vzhůru porota slavné ceny bratří Goncourtů. Kniha se čte (a prodává) ve Francii zatím pořád: mezi mnoha pochvalnými komentáři řadových čtenářů na amazon.fr, oceňujícími zejména historickou věrohodnost díla, lze najít i takové, které uvádějí autorovy omyly a nepřesnosti. Nejdou přitom proti romanopiscově licenci upravit či domýšlet si tam, kde potřeboval. Christophe Piton například, poté co Bineta pochválí za svědomité dohledání nejrůznějších dokumentů a za snahu podat dobové události co nejvěrněji, vypočítává chyby napáchané v citovaných německých výrazech a vyčítá prohřešky začínajícího autora, který některé z šikovných postupů – mezi nimi zejména přesahy historického románu do současnosti, konfrontaci dějinných událostí s osobními dojmy vypravěče, dále hravý nadhled nad popisem historických skutečností či stesky nad nemožností zprostředkovat dobové příběhy pravdivě – natahuje tak, že se stávají pro knihu spíš zátěží. Četní další amatérští recenzenti však pokládají Binetovo dílo za tak průkopnické a důležité, že je rovnou řadí mezi klasická díla francouzské literatury. Kladně hodnotí skutečnost, že Binet poutavě a přístupně upozorňuje na to, jak se dá manipulovat s historickými fakty, jak těžko lze cokoli s odstupem přesně popsat, natož interpretovat.

České ohlasy na román HHhH, otištěné zatím především v předních periodicích, jsou vesměs kladné. Ani žádný z publikovaných rozhovorů nesklouzl k jakékoli neshodě – buď proto, že tazatelé neměli čas román pročíst důkladně, nebo dík Francouzově milé, vstřícné povaze, anebo čistě proto, že sice jisté povědomí o dané době máme, ale pečlivě nastudovanými detaily nás Laurent Binet lehce trumfne. Jediný „Petr“ na goodreads.com trefně shrnuje dle něho čistě povrchní přednosti knihy: „Knihu cizince zabývající se naší vlastí čte člověk jaksi jinak: citlivě reaguje na věcné chyby, pozorně sleduje dojmy a hodnocení, je předem maličko naježen. Jen si vezměte, kolik emocí vyvolal Szczygiełův Gottland. Binet se na rozdíl od kriticky uvažujícího Poláka Čechům asi zavděčí, vždyť Praha je podle něj nejkrásnější město světa a Gabčík s Kubišem ,strůjci jednoho z největších odbojových činů lidských dějin a nesporně největšího odbojového činu druhé světové války‘.“ 

Pravdou zůstává, že román kontroverzní být nechce: Binet ho pojal jako chvalozpěv na obdivuhodný čin skupinky československých mladíků. Nedělá z nich hrdiny: snaží se rekonstruovat, jak vůbec k tomu všemu přišli. Neodvažuje se přímo ptát, zda třeba v určitou chvíli nelitovali. Tohle dilema a všechny jeho souvislosti nechává na čtenáři. HHhH je román o velkých i malých postavách dějin, o úspěšných osobnostech i o nevinných obětech. Sleduje, jak se dá za slávou a mocí jít cílevědomě a doslova přes mrtvoly, anebo dosáhnout obdobného věhlasu jaksi mimochodem, snad i nechtěně, čistě z pocitu povinnosti a odpovědnosti. Stafáž sekundující Heydrichovi či Kubišovi, Gabčíkovi, Valčíkovi a dalším má sice mnohem méně prostoru, ale dostává se jí stejné úcty, obdobné pozornosti. Dějiny nejsou černobílé – Heydrich není jen ten pražský řezník a blonďatá bestie, i jeho máme možnost zažít v krušných, směšných či důvěrných chvilkách. Parašutisté jsou někdy neuvěřitelně neopatrní, nezříkají se malých potěšení, hřejí si na prsou zrádce... A ani spisovatel sám není vševědoucí, není neomylný, a občas se přizná, že trochu neví, co se svým románem dál... To vše dělá z knihy příjemné čtení – dějiny i literatura jsou nám bližší, můžeme se s nimi ztotožnit. A navíc, ač je to všechno tak hezky vysvětlené a přiblížené z různých úhlů, stejně zůstává, o čem přemýšlet.

Na úspěchu Binetova románu v Čechách má jistě zásluhu jak pečlivá práce překladatelky, tak redaktorů nakladatelství Argo, jimž se podařilo vychytat a opravit drobné nesrovnalosti. Sám Binet přiznal na autogramiádě jeden renonc, na který upozornila slovenská překladatelka. Uvedl, že také díky ní dostáváme v českém překladu dokonalejší verzi, než je francouzská – i do té se ostatně s každým dotiskem zanášely opravy.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Michala Marková, Argo, Praha, 2010, 352 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse

jovanka,

...já to tušila podle té malé fotky. Ale nemohla prozrazovat, když tam vystupuje pod nickem. Takže dík za doplnění.

Jan Vaněk jr.,

Ten "„Petr“" je Petr Koubský; na Twitteru četbu komentoval takto: 20. října
"Koupil jsem HHhH od Laurenta Bineta a nedisciplinovaně (mám spoustu práce) začal číst. Po 40 stranách: je to skvělé, nenechte si ujít." a 3 dny nato: "Nakonec mě ten Binet zas tolik nenadchl" (s odkazem na Goodreads).