Atentát očima Opálky a Čurdy
Vácha, Dalibor: Smrt na kůru

Atentát očima Opálky a Čurdy

Příběh atentátu na Reinharda Heydricha z pohledu Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka je dostatečně známý, snad by bylo možné jej označit za součást kánonu moderních dějin. Jak na celou událost ale nahlíželi ostatní parašutisté? V novém románu známého vojenského historika se ke slovu dostává dosud spíše opomíjený Adolf Opálka.

Jihočeského historika Dalibora Váchu (nar. 1980) není zájemcům o vojenské dějiny 20. století nutné blíže představovat. Má na kontě řadu odborných studií, zejména na téma československých legionářů v Rusku za první světové války, i románů, v nichž se tematikou první či druhé světové války zabývá. Díky románu Červenobílá, oceněném v roce 2014 Literární cenou Knižního klubu, se dostal do povědomí i těch čtenářů, kteří se obvykle knihám s válečnou tematikou vyhýbají. Jako každý odborník na druhou světovou válku čelil i Vácha často otázkám čtenářů i novinářů, zda měl atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha smysl, či zda byla cena, kterou následně český národ zaplatil, příliš vysoká. Nejspíše i tato otázka byla jedním z impulsů, aby se Vácha nakonec rozhodl napsat vlastní román o této klíčové události našich moderních dějin.

V ustáleném narativu o útoku v libeňské zatáčce a boji v kostele svatých Cyrila a Metoděje, byť díky historickému bádání posledních let očištěném alespoň o ty nejvíce do očí bijící nesmysly, není snadné najít nový úhel pohledu, který by přinesl obohacení i čtenářům s touto tematikou již obeznámených (kterých bude přinejmenším v cílové skupině, ne-li v gramotné populaci vůbec, nejspíše většina). Vácha proto ve svém románu Smrt na kůru nahlíží celý příběh očima členů výsadku Out Distance. Tato tříčlenná skupina, vysazená nad protektorátem 28. března 1942, jako by představovala ztělesnění všech myslitelných archetypů, které je možné mezi účastníky výsadků nalézt – statečný velitel (Adolf Opálka), psychicky ne zcela vyrovnaný budoucí zrádce (Karel Čurda) i smolař, dopadený krátce po seskoku ještě předtím, než se vůbec stihl do vlastní odbojové činnosti zapojit (Ivan Kolařík). V popisu týdnů před osudným 27. květnem autor vykresluje především psychický tlak, jemuž byli parašutisté vystaveni. V něm se prolínaly obavy domácích spolupracovníků o vlastní život, vědomí vlastních konspiračních chyb i chyb jdoucích na účet organizátorů výsadku v Británii (jako například vybavení členů výsadku padělky již neplatných protektorátních legitimací) i nátlak představitelů domácího odboje, jejichž cíle se často neshodovaly s plány londýnského vedení. Situaci neusnadňovalo ani přirozené pnutí mezi mladými vytrénovanými parašutisty a pohlednými dívkami, které se buď do činnosti odboje samy zapojily, nebo o ní díky angažmá svých manželů či rodičů věděly.

Vedle těchto spíše psychologických než akčních pasáží Vácha obohacuje ustálený narativ i o dění mimo Prahu, které dosud stálo v pozadí – jde především o zpravodajskou činnost řízenou Alfrédem Bartošem v Pardubicích a nálet na plzeňskou škodovku 26. dubna. Naopak o hlavní události jara 1942 se čtenář dozvídá pouze z náznaků, obvykle zamaskovaných do odporu Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka vůči účasti na akcích bezprostředně nesouvisejících s jejich hlavním úkolem. V těchto situacích Vácha zdůrazňuje dosud opomíjenou roli Adolfa Opálky, jmenovaného velitelem všech parašutistů. I když je sám při plnění uložených úkolů zmítán pochybnostmi ohledně šancí na úspěch, nesmí dát nic najevo a ještě musí ostatním vlévat do žil energii a odhodlání. Ve specifických podmínkách podzemního odboje se přitom jen těžko může odvolávat na pouhou autoritu velitele a hrozit rebelujícím kamarádům disciplinárním postihem.

Ke klíčovému zlomu dochází v polovině knihy, kdy Gabčík s Kubišem vykonají uložený úkol (k jaké verzi průběhu atentátu, o němž se v posledních letech rozvířila debata ve stylu „byla nejdříve bomba, nebo samopal?“, se Vácha přiklonil, zde nebudeme prozrazovat). I zde nechává autor akční potenciál scény poněkud stranou – v osudový okamžik jednají oba vojáci zcela automaticky, jak byli vycvičeni – a spíše se zaměřuje na dopad atentátu na psychiku obou mužů, kteří se celý týden trápí otázkou, zda ve svém úkolu neselhali – a samozřejmě také pozorováním následků své akce. Ty sleduje z úkrytu na půdě v matčině chalupě i Karel Čurda a nakonec se i pod nátlakem svých blízkých rozhodne ke kroku, jímž zapíše své jméno do dějin…

Ukrývání se v kryptě kostela v Resslově ulici nepředstavuje ve Váchově podání jen jakýsi nevyhnutelný epilog, završující hrdinství a tragický osud parašutistů, ale jeden z hlavních nosných pilířů románu. Autor před čtenářem rozvíjí pestrou mozaiku únavy, stresu, hladu, nudy, marné naděje na brzký odjezd z Prahy, to vše podbarvené každodenními informacemi o pokračujících represáliích a vlezlou vlhkou zimou, před kterou se v kryptě nebylo kde schovat ani v červnu. Jaké nároky toto vynucené soužití na malém prostoru kladlo na Opálku jako na odpovědného velitele, si lze jen těžko představit, Vácha jej věrohodně vykresluje jako velitele sžíraného vlastními pochybami a nuceného dávkovat falešné naděje na brzkou záchranu v míře takové, která pomůže alespoň načas uvolnit stísněnou atmosféru, ale zároveň jej nepřipraví o věrohodnost.

Ve světě tam venku se zatím smyčka kolem parašutistů stále utahuje, až nastane ráno 18. června a tři muži, v tu chvíli hlídkující v kostelní lodi, se střetnou s přesilou německých jednotek. I zde se Vácha odklonil od tradičního narativu a hlavní pozornost soustředí na tři střelce bránící se „nahoře“ (Opálka, Kubiš a Josef Bublík), zatímco čtveřici skryté v kryptě nezbývá než čekat a doufat, že Němce možná nenapadne kostel podrobně prohledat. Jejich odvahu Vácha nijak nesnižuje, neztotožňuje však odvahu s nutkáním střílet za každou cenu, nakonec ale i této čtveřici umožní prokázat na stránkách knihy oddanost vlasti.

Mnoho scén v knize budou čtenáři již znát odjinud, podobně bude mnoho motivů působit přinejmenším povědomě. Váchovi však zjevně nešlo o odhalení nových, dosud neznámých informací. Nebyl veden snahou převrátit dosavadní narativ a nalézat alternativní řešení a výklady ani nechtěl čtenáře šokovat krvavými či sexuálními detaily. Prostě jen ukazuje, že ačkoliv si Gabčík s Kubišem jistě uznání zaslouží, nebyl by jejich čin možný bez podpory mnoha dalších lidí, kteří zůstávají v jejich stínu. Lidí statečných, kteří bez nároku na odměnu riskovali v atmosféře strachu a hrůzy vlastní život.

 

Na podobné téma:

Laurent Binet: HHhH

Philip Kerr: Praha osudová 

 

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Argo, Praha, 2022, 320 s.

Zařazení článku:

historický román

Jazyk:

Hodnocení knihy:

60%

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse