
Něco z ekokritiky
Kopeckého kniha je další, velmi výraznou kapitolou v české recepci obou autorů. Snad by mohla opět trochu upozornit na hodnotu Jeffersova odkazu. U Steinbecka, jehož díla u nás vycházejí hojně i v současnosti, pak můžeme ocenit nasvícení jeho textů z perspektivy, která ve vlastech českých není běžná.
Amerikanista Petr Kopecký (1976) vyučuje kulturněhistorické předměty na Ostravské univerzitě. Asi dva roky strávil na San José State University a od té doby se věnuje především literatuře Kalifornie, kterou zkoumá prizmatem ekologické literární kritiky. Jedním z plodů tohoto jeho zaměření je i kniha Robinson Jeffers a John Steinbeck: vzdálení i blízcí, kterou nedávno, ovšem s loňským vročením, vydal Host.
Autor v jejím úvodu vysvětluje principy ekologické literární kritiky (tzv. ekokritiky), literárněkritického směru, který má prý v anglosaském akademickém světě mnoho příznivců. A především pak rekapituluje životní i uměleckou dráhu kdysi „nejpopulárnějšího amerického básníka“ Robinsona Jefferse, který ovšem záhy upadl do nepřízně recenzentů, hlavně autorů označovaných jako „nová kritika“, před níž jeho dlouhé filozofující poémy neobstály. Zemřel v osamění a zapomnění a místní noviny tomu prý věnovaly jen krátký sloupek. A souběžně Kopecký rekapituluje život a dílo dnes nepoměrně slavnějšího Johna Steinbecka, u kterého se badatelská činnost dlouho zaobírala hlavně sociální dimenzí jeho díla, ale až v posledních letech vzrostl podíl studií, které „odkrývají environmentální vrstvy jeho textů“.
Kopecký oba spisovatele řadí k těm kalifornských literátům, jejichž „pregnantní vyjádření neantropocentrických idejí hrálo podstatnou roli při postulování teoretických východisek hlubinné ekologie a bylo inspirací pro její nejvýznamnější představitele“. U obou poutavě analyzuje společná témata jejich tvorby (nížiny, výšiny, hlubiny) či nahlížení na člověka z ekologické perspektivy (takže například komunitu lidí z románu Na plechárně Steinbeck popsal jako „ekosystém, v němž každý jedinec najde svou niku a přizpůsobí se prostředí“). Upozorňuje na to, že Steinbeck dokonce uvažoval o vlastní přírodovědecké badatelské činnosti a že od Stanfordovy univerzity dostal finanční nabídku na založení vlastního výzkumného centra. Oba spisovatelé navíc podle Kopeckého některými svými myšlenkami s velkým předstihem předjímali současné vědecké poznatky. Zde ale dodejme, že srovnatelné analogie je při troše vynalézavosti zřejmě možné najít leckde, podobné vizionářství bylo konstatováno u E. A. Poea, Gertrudy Steinové, Virginie Woolfové, M. Prousta, nebo dokonce v Nerudových Písních kosmických…
Kopecký oba Američany ovšem i srovnává: Jeffers byl podle něj názorově konzistentnější, zatímco Steinbeck kolísal mezi environmentalistickým zaměřením a technooptimismem. Steinbeck byl přitom svým starším kolegou v počátcích své tvorby ovlivněn. Tento vliv ale držitel Nobelovy ceny za literaturu později tajil a vyjadřoval se o něm ironicky: do Jefferse prý sice vkládal jisté naděje, ale „dostal ho Spengler a středoškolačky“.
Kopecký podrobně mapuje i recepci obou autorů v českých zemích. V mnohém koriguje obraz, který u nás o Jeffersovi vytvořil Kamil Bednář; vyvrací například jeho názor, že Jeffers nestál o recenze, naopak dokládá, že pod jménem přítele publikoval recenzi na vlastní sbírku. Připomíná názor, že kdyby byl v Americe Jeffers známější, respektive kdyby vydržela jeho obliba déle, komunističtí cenzoři by jej u nás možná vůbec nepovolili. Takto mohl být dokonce „prezentován jako básník, kterého objevují socialističtí čtenáři, zatímco kapitalističtí nakladatelé jej pro jeho pokrokovost nechtějí tisknout“ (Milan Hulík). Cituje ale i vyjádření těch, kteří zdejší Jeffersův kult nepřijímali nijak nadšeně, jako byl Aloys Skoumal, který soudil, že Jeffersův osud u nás je příkladem „průměrného básníka podprůměrně přeloženého“, vnímaného však jako „nadprůměrný velikán“. I když v absolutních číslech se sice v Americe prodalo více výtisků Jeffersových knih, při rozpočítání nákladu na počet obyvatel je u nás jistě úspěšnější (dodejme, že mezi další anglosaské autory, kteří jsou u nás relativně více čteni než v zemi svého původu, patří Robert Fulghum, Betty MacDonaldová, Jerome Klapka Jerome nebo G. K. Chesterton). Kopecký připomíná i zájem, který po roce 1989 Jeffers vzbudil u literární teoretičky Daniely Hodrové, nebo nedávnou českou výstavu fotografií jeho domu a zdůrazňuje nadčasovost Jeffersova díla. Příliš se ale nezamýšlí nad tím, že poslední český knižní překlad Jefferse vyšel před 20 lety, a to jen bibliofilsky, a že ty, které vyšly předtím, se dnes v českých knihovnách půjčují minimálně. Tedy pokud nepočítáme slavnou antologii Myslet jako hora, v níž je Jeffers obsažen a ze které ho třeba příslušníci mé generace patrně mohou znát nejspíše, pokud vůbec.
Každopádně Kopeckého kniha je sama o sobě další, velmi výraznou kapitolou v české recepci obou autorů. Snad by mohla opět trochu upozornit na hodnotu Jeffersova odkazu. U Steinbecka, jehož díla u nás vycházejí hojně i v současnosti (letos například nové vydání O myších a lidech), pak můžeme ocenit nasvícení jeho textů z perspektivy, která ve vlastech českých není běžná. Je nutné vyzvednout, že „ekokritiku“ Kopecký neprosazuje nijak dogmaticky a nesmiřitelně; naopak přiznává, že tento přístup k literatuře nevnímá jako všeobjímající a jediný možný. Je jeho zásluhou, že díky této knize mají dnes čeští čtenáři šanci dozvědět se, že cosi podobného vůbec existuje…
Diskuse
Vložit nový příspěvek do diskuse
Ing. Jiří Rýznar,
Již samotné recenze mi přinesly několik nových poznatků a pojem ekokritika. Jsem zvědavý na vysvětlení Steinbeckova kolísání mezi environmentalismem a technooptimismem; a najdu-li tam nějakou paralelu se svým přístupem milovníka přírody k vyučování na technické střední škole.
Gratuluji k recenzím od skvělých postav naší anglistiky a amerikanistiky.