Hutná a dobře kořeněná směs erotiky, politiky i morbidity z Vídně
Kamen, Jiří: Češi patří k Vídni

Hutná a dobře kořeněná směs erotiky, politiky i morbidity z Vídně

Kniha mísí vysoké s nízkým a fikci s realitou. Jestliže u vznešených věcí autor nachází i jejich velmi hmotné zakotvení, dokáže na druhou stranu u předmětů na první pohled obyčejných nacházet cosi jako spiritualitu. Napsána je velmi komprimovaným stylem a je stejně tak poučná jako zábavná. Kdo si zvykne na její hutnost a chuť silně kořeněnou erotikou, ten Kamenovu vídeňskou směs jistě rád zkonzumuje i stráví.

Jakou exotickou bytost domestikovanou ve Vídni ztvárňuje logo firmy Julius Meinl? Kteří dva pražští spisovatelé vedli tamní Rudé gardy? Co to byl odbojářský spolek „červená fusekle“? Proč hráli mnozí začínající vídeňští fotbalisté v parukách a s nalepenými plnovousy? Z jakého důvodu oslavovali Češi roku 1948 hokejové vítězství Rakušanů nad Švédy? Který český politik kódoval svoje vzkazy pomocí zpráv o sběru hub a pěstování zeleniny? Který ve Vídni žijící světec by mohl aspirovat na patrona houbařů? Proč byl Karel Teige nucen před nacistickými úřady odpřisáhnout, že jako malý chlapec klíčovou dírkou sledoval, jak jistý árijec svedl krásnou Židovku? A kam se po smrti ukládaly srdce a vnitřnosti Habsburků? To vše čtenář může najít v knize Češi patří k Vídni aneb třicet dva výprav do Vídně v českých stopách. Spisovatel a rozhlasový redaktor Jiří Kamen v ní píše o „málem nezměrném vlivu českého živlu na rakouskou metropoli“.

Jak je patrno už z úvodního výčtu, setkávají a prostupují se v ní četná a pro leckoho na první pohled těžko spojitelná témata: politika, fotbal, filozofie, psychoanalýza či náboženství. Jako jakýsi spojovací článek přitom v knize vystupuje tělesno ve všech svých projevech. Autor tedy kupříkladu nechává stranou kantovský „kategorický imperativ“ a „věc o sobě“, ale v souvislosti s jistým vídeňským anatomickým muzeem se v duchu frenologie rozepisuje o Kantově lebce „s hrbolkem kritického rozumu“ nebo o hlavě Laurence Sterna „s centrem vtipu pod levým okem“.

Malíř Oskar Kokoschka není líčen především jako umělec, ale jako člověk, který léčil svoje revma kopřivami, František Kupka pak jako mladistvý náruživý příznivec onanie. O slavném filmu Třetí muž, který se ve městě a jeho podzemí natáčel, se mimo jiné dozvídáme, že jeho natáčení ztěžovaly nesnesitelné výpary z vídeňských kanálů, které se tvůrci pokoušeli přebít Chanelem č. 5, po jehož aplikaci byl ale výsledný zápach ještě horší. A Sigmund Freud není charakterizován jako původce psychoanalýzy a znalec lidských vášní, ale jako vášnivý houbař.

Vídeňský parlament v době před zánikem monarchie je vykreslen jako „psychoanalytická pohovka rakouských národů“ a také pokus o revoluci roku 1918 tam má trochu tragikomický charakter: Egon Erwin Kisch prý tehdy vtrhl do redakce Neue Freie Presse, aby ji spolu s dalšími revolucionáři obsadil; cestu mu přitom zastoupil jeho bratr Paul, jenž v redakci pracoval; po pohrůžce zastřelením sice redaktor ustoupil, ale s dovětkem, že to řekne doma mámě.

Hitler je v knize představen jako tragikomická figura, která během svého „vídeňského období“ celé noci vede nekonečné monology a loví při tom štěnice, pozdější komunističtí vůdci Josip Broz Tito a Klement Gottwald jsou prezentováni svým přístupem k milenkám a lépe nedopadá ani František Josef I., kromě jehož milenek v knize nacházíme hlavně jeho oficiální obrazové portréty, které ovšem nejsou adorovány, ale různými způsoby znečišťovány a jinak zneuctívány.

Co se týká sexuality, ta tvoří v knize jedno z nejhojněji frekventovaných témat: čtenáři se dočtou mimo jiné o milostných trojúhelnících Emila Holuba, Franze Kafky, Josefa Svatopluka Machara či Karla Kramáře. Vídeň je celkově charakterizována jako město se zálibou v pornografii, takže například vídeňské frašky před svým uvedením na pražských scénách procházely v 19. století značnou cenzurní úpravou: vyškrtáváni byli podvádění manželé i služky spící se svými pány: „na českém jevišti se nekoketovalo a nežárlilo“. Téma zvýrazněné sexuality – nebo naopak jejího nedostatku – se přitom objevuje i v překvapivých kontextech, například v souvislosti s houbami. Ty totiž – alespoň podle českého botanika Josefa Velenovského – zůstaly „státi na nejnižším vývojovém stupni kvůli jejich nedostatku pohlavní kopulace“.

Dalšími často frekventovanými tématy jsou v Kamenově knize lidská smrtelnost a záliba v jídle a pití, často opět v úzké vzájemné souvislosti, vždyť právě ve Vídni se podle něj „smrt snoubí s gurmánstvím“. Tak se například (opět) o Freudovi dozvídáme, že jediné, co pro něj bylo při jeho pobytu v Olomouci snesitelné, byla místní kavárna se zmrzlinou, novinami a dobrým pečivem; nebo se můžeme dočíst o karikaturách Františka Josefa, na nichž byla jeho hlava připodobněna bramboře. A překvapivě obsáhlé pasáže autor věnuje problematice „drůbeže v životě básníků“. A styku s „potravní“ sférou nejsou u Kamena ušetřeny ani osoby duchovní či opatřené oficiální svatozáří: o blahoslavené Marii Restitutě, popravené nacisty, autor s obdivem píše, že zvládala s bravurou vzbuzující údiv u hospodských štamgastů pít pivo přímo z láhve; a u devocionálních jazyků Jana Nepomuckého si autor alespoň představuje, jak se vyrábějí z cukrové vaty, i když přiznává, že skutečnost byla jiná…

Rozhodně při tom všem nechceme vzbudit dojem, že by Kamenova kniha působila bulvárně. Prostě se v ní mísí vysoké s nízkým, tragika s komikou a fikce s realitou. Jestliže u vznešených věcí autor nachází i jejich velmi hmotné zakotvení či projevy, dokáže na druhou stranu u předmětů na první pohled obyčejných nacházet hloubku či cosi jako spiritualitu. Pokud vědomě snižuje majestát panovníků a významných vědců a umělců, vyzdvihuje současně úctyhodnost takové instituce, jako je Café Hawelka. Kniha v jistém smyslu představuje českou obdobu publikace 1913 – léto jednoho století, ze které Kamen – kromě desítek dalších textů – vychází, doplňuje ji ovšem o české reálie. V některých drobnostech je možné s ním jistě polemizovat (třeba v tom, že se dnes už nečtou žádné Macharovy knihy) nebo ho doplňovat. Když například v kapitole o Angelu Solimanovi vyzývá, že by bylo dobré zjistit, jak naši předci reagovali na setkání s člověkem jiné barvy pleti, musíme namítnut, že minimálně v případě Jana Nerudy a černochů na světové výstavě ve Vídni nebo Pražanů a indiána Čerwuiše tyto reakce přece známe…

Kniha je napsána velmi komprimovaným stylem a je stejně tak poučná jako zábavná. Kdo si zvykne na její hutnost a chuť silně kořeněnou erotikou, ten Kamenovu vídeňskou směs jistě rád zkonzumuje i stráví.

 

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Jiří Kamen: Češi patří k Vídni aneb třicet dva výprav do Vídně v českých stopách. Mladá fronta, Praha, 2014, 256 s. 

Zařazení článku:

kultura

Jazyk:

Hodnocení knihy:

70%

Témata článku:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse

Milan,

Nostalgické hledání spojovacích prvků,která mají ještě vypovídaccí hodnotu po necelých sto letech od rozpadu R-U.
Autor nenalézá odpověď´nad obrovským fenoménem Velké války,která využily mocnosti a osobnosti k vítězství,které se ukázaloy u osobností jako historicky problematické.