Básník Horatius napsal ve svých Satirách: „Laudatur ab his, culpatur ab illis.“ Člověk si opravdu nevybere. Od jedněch je chválen, od druhých haněn. Někdy se mu přihodí obojí. Zdá se ale, že není třeba stát ani o jedno, ani o druhé, zvlášť když žijete v době, kdy se z Jiřího Konůpka (1919–1968), doktora Karlova učení v oboru románské filologie a románských a slovanských literatur, může stát přes noc asfaltér. Zdá se vám to jako z jiného světa? Není. Ideologové komunistického šílenství nesnesli, aby na tradičních místech vzdělanosti působili lidé světového rozhledu a výjimečných schopností. Místo univerzitní katedry lopata nebo vězení. Růžena Vacková nebo Josef Zvěřina by o tom spolu s Jiřím Konůpkem a dalšími mohli vyprávět.

Životní pouť předního českého romanisty, jehož Studie a stati o francouzské literatuře vydává v pečlivé edici a s rozsáhlým, erudovaným úvodem Jiřího Pelána nakladatelství Pulchra, vydá námětem tak trochu na kafkovský román. Ostatně romanista Otakar Novák to o Konůpkově začátku-konci akademické kariéry napsal v XI. Ročence Kruhu moderních filologů za rok 1967 a 1968 jasně: „Po absolvování mistrovské zkoušky asfaltérské byl zaměstnán jako asfaltér-pokrývač do roku 1954, kdy mu bylo umožněno odejít do školské služby.“ Lze si spravedlivě klást otázku, co všechno by ve svém oboru a v překladech z francouzštiny, angličtiny, němčiny, italštiny či španělštiny Jiří Konůpek vykonal, kdyby mohl po absolutoriu zůstat nejen na fakultě, kam bytostně patřil, ale předně – na fakultě svobodné, ve svobodě se rozvíjející zemi, z níž by bylo možné cestovat na Západ a odtamtud se též vracet. Zřejmě nejvýmluvněji dobu popisuje Konůpkovo povzdychnutí nad stavem romanistiky počátku 50. let. „Zla napáchali víc než dost. Zlikvidovali v surově a s naprostou zvůlí prováděných prověrkách početný dav nadšených studentů franštiny… Zaneřádili edice francouzských klasiků prkennými doslovy a ztěžovali svou nedochůdnou grafomanií život nakladatelských pracovníků. Vyhrožovali, likvidovali, podtrhávali a udávali.“ Tolik krátký citát z eseje Mezery, které třeba vyplnit. Zamyšlení nad stavem poznání francouzské literatury a kultury u nás, jež celou knihu uzavírá. I přesto ve svém relativně krátkém životě, v němž mu bylo vyměřeno necelých padesát let, vytvořil Konůpek dílo, které je i po více než půlstoletí inspirující. Kniha, která se čtenáři dostává do rukou, tu měla být už dávno.

Vybrané texty pokrývají období mezi roky 1958 a 1968. Byly publikovány zčásti ještě za autorova života, jiné až posmrtně. Konůpkovy odborné práce a překlady vycházely ve více než dvaceti periodikách. Jmenujme alespoň některé z nich: L’Athénée, Časopis pro moderní filologii, Divadelní noviny, Host do domu, Literární noviny, Orientace, Světová literatura či Venkov. Knižních překladů se pak ujala tehdy renomovaná nakladatelství: Albatros, Československý spisovatel, Melantrich, Odeon či Orbis. Vlastní básnické sbírky Jiřího Konůpka, které nebyly a zřejmě nejsou příliš známy, objevíme v drobných bibliofilských tiscích, jež by si zasloužily vlastní monografii. Dvanáctero z toulek po všednosti, Předjaří. Několik básnických nálad, Vae victis!... Vzpomínáte?

Výbor Konůpkových studií rozčlenili Jiří Pelán a Josef Schwarz za odborné pomoci svých kolegů a přátel do šesti hlavních kapitol. Jim předchází již zmíněná Pelánova přehledová studie a je následují precizní ediční poznámky a další doprovodné texty od seznamu Konůpkovy bibliografie až po použité zdroje, seznamy, databáze či katalogy. Díky editorskému úsilí má čtenář k dispozici základní rozměr Konůpkova tvůrčího světa, do kterého může podle svého času, energie a zaměření vplout; cesta je to dobrodružná a občerstvující.

Výběr autorových prací se týká jeho srdečních témat a na hloubce jeho výpovědí je to znát. Odbornost se tu dotýká vášně, vášeň zas potřeby podělit se se čtenářem nejen o literární dílo samotné, ale předně o přístup k němu, o nutnost sklonění se, o kritickou reflexi a o snahu stát se – jako čtenář a příjemce díla – jedním z jeho dotvořitelů. Zajímají jej například keltské pověsti Mabinogi, Émile Verhaeren se svým „snem o velké budoucnosti“, básník a dramatik Jean Cocteau, svět přírody a člověka u Saint-Johna Perse či Flaubertův vojenský román Salambo. Konůpek představuje „básnivě hloubavé dílo“ Julesa Superviellea a rok po smrti Andrého Mauroise píše nepatetické, skromné laudatio jeho historického románu a životopisů slavných mužů. Po nedávném českém vydání pařížských rozhovorů žurnalisty Jeana Amrouche s básníkem a dramatikem Paulem Claudelem pod názvem Obejmout minulost (Triáda) by čtenář neměl minout Konůpkovu studii o Claudelovi a jeho přínosu divadelní tvorbě. Esej Claudelova božská tragikomedie patří mezi nejsilnější claudelovské texty, které u nás byly vydány. Zajímalo by mě, zda byl někdy v kontaktu s před- i poexilovým Janem Čepem, jenž o Claudelovi rovněž psal a francouzského autora a diplomata v Paříži navštívil. Pozoruhodnou studií, jíž Jiří Konůpek vstoupil do jiných vod než francouzských, je úvaha o životě a díle německého matematika, astronoma, spisovatele a satirika Georga Christopha Lichtenberga, z jehož díla připravil r. 1958 výbor pro Státní nakladatelství krásné literatury. Obě práce dnes patří mezi vzácné tisky: Lichtenbergův Seznam sbírky nástrojů, které mají býti příští týden veřejně vydraženy v domě sira H. S. v Konůpkově kongeniálním překladu i sama jeho stať o autorovi „na rozmezí rozumu a citu“. V knize Studií a statí o francouzské literatuře nalezneme téměř 30 studií z 307 položek primární literatury, která, jak připomínají editoři, se v přetiscích a opakovaných vydáních rozrostla až na 417 položek.

Zhruba v půli Studií a statí o francouzské literatuře se objevuje úvaha, kterou by čtenář neměl nechat bez povšimnutí. Mám na mysli pojednání o Saint-Exupérym. Konůpek byl výsostným překladatelem a znalcem jeho díla, ale též jeho ctitelem. Bez nadsázky lze říci, že to byl právě on, kdo ve svých studiích a doslovech napsal o francouzském spisovateli a pilotovi to podstatné, a nezdá se, že by byl ve svých reflexích dosud překonán. Domnívám se, že exupéryovští odborníci a překladatelé, lépe však řečeno překladatelky, ať už Věra Smetanová, Marie Veselá, Zdeňka Stavinohová či Věra Dvořáková, mohly z Konůpkových myšlenek a jazyka čerpat i pro svoje překladatelské dílo. Vhled do duchovních vrstev Exupéryho díla, od Nočního letu přes Citadelu a korespondenci až k Malému princi, je obdivuhodný, a to tím spíš, uvážíme-li, že po r. 1968, tj. po Konůpkově smrti, vyšly nejen velké francouzské biografické práce, ale došlo též k objevu místa Exupéryho ztroskotání. Úspěšné pátrání po vraku jeho Lightningu znamenalo rovněž nová a nová svědectví, knihy rozhovorů a moře sekundární literatury. To vše jako by Jiří Konůpek už dávno věděl a zahrnul do svých překladů autora Země lidí a prací o něm.

Svoji studii s názvem Saint-Exupéryho péče o člověka uvozuje myšlenkou o jeho širokém rozhledu, s nímž „dovedl zachytit život a svět“, což z něj právem dělá velikého spisovatele. Pokládá otázku, o níž dodnes rozvažují badatelé i čtenáři, a odpovídá si na ni. Kým byl Saint-Exupéry na prvním místě? Letcem, nebo spisovatelem? „Saint-Ex byl... především letec...“, ale hned dodává: „Letadlo mu bylo především nástrojem k poznání světa, nástrojem, který otvíral nové perspektivy i spisovateli v něm.“ Bylo by spisovatele bez pilota? Snad, možná, ale o čem by Saint-Ex bez letadel, letecké pošty, cestování, havárií, exilu a nakonec i války psal? A bylo by pilota bez spisovatele? Jistě. Tak přece mladý Antoine na louce za městem začínal. Konůpek velmi dobře porozuměl étosu Exupéryho díla se všemi jeho osobními karamboly, bez nichž by se francouzský novelista nestal doslova ikonou a držitelem kupř. literární ceny Prix Femina. Zná jeho korespondenci, místa vzletů i pádů. Ví, jak se starosti všedního dne, intimní i pracovní, promítaly do jeho tvůrčí práce. Nesouhlasil s nálepkou existencialisty, kterou se Exupérymu snažili vtisknout někteří literární kritikové. Že by jenom proto, že se v desetitisíci metrech někdy pohybuje na hranici života a smrti, měl být existencialistou? To by bylo, jak Jiří Konůpek usuzuje, velmi nešťastné pochopení filozoficko-morálního aspektu jeho díla. „Hluboké meditace,“ píše Konůpek, „které tento létající myslitel rozpřádá mezi nebem a zemí za svých letů ve chvílích, kdy je smrtelné nebezpečí zažehnáno, přesvědčují pak už jednoznačně o jeho neexistenciálním postoji.“ Tíhnutí k „podstatám, esencím, které dodávají lidskému životu vyšší smysl“. O tom romanista a člověk Jiří Konůpek nepochybuje. Nárazy, které sám utržil z kraje padesátých let a jejichž ozvěny cítil až do konce života, ho vybavily citem, který si právě u Exupéryho nemohl všímat jiných věcí než těch, které souvisí s přesahem lidského života. Mám za to, že souvislost myšleného a žitého, tedy souvislost vnitřního s vnějším, která se nezříká ani metafyzických otázek či víry, byla pro romanistu Jiřího Konůpka důležitá.

Výbor Konůpkových studií a statí by rozhodně neměl minout čtenáře frankofonní literatury, ale vposledku nikoho, komu je kultura – její tvorba a prožívání – ještě odvislá od latinského „colere“. Jde v ní totiž o péči, o kultivaci, o starost a zasvěcení se dobré věci. Jde v ní o opatrování, setbu i žeň. Jiřímu Konůpkovi nebylo vyměřeno mnoho času. Přesto anebo právě proto měl odvahu, esprit, moudrost a srdce, jimiž pro nás, čtenáře, vytěžil z krásné literatury to nejcennější. Bez jeho tvůrčí sklizně bychom byli o poznání chudší.