Co je vlastně Západ? Jsme my, Češi, skutečně jeho součástí? A pokud ano, proč? Jaká je budoucnost Evropy? Existuje ještě střední Evropa? Jak se stavět k Východu? Je pro nás Rusko hrozbou, nebo výzvou? To jsou některé z otázek, na které odpovídají autoři knihy Proč jsme Západ? : Česko, Evropa a Západ mezi minulostí a budoucností. Ta přetiskuje některé z příspěvků, které původně zazněly během stejnojmenné konference, připravené Collegiem Europaeem, společným badatelským pracovištěm FF UK a Filozofického ústavu AV ČR, ve spolupráci se vzdělávacím centrem Ace Academy.

Některé z textů rozebírají, jak se dichotomie Západ versus Východ projevuje v zemích jako Bělorusko nebo Slovensko, kde je podle Martina C. Putny více než u nás zakořeněna ruská propaganda a více rozšířeny všeslovanské myšlenky. Další sledují prostředí českých médií a to, jestli se spíše vzdalují, či přibližují západním standardům, nebo obecnou problematiku rozdílů mezi „západní“ a „východní“ mentalitou. Zkoumají i předchůdce dnešní Evropské unie v podobě antických městských států sjednocených v boji proti Peršanům i vztah Západu a Izraele, podle některých „skutečného srdce Evropy“.

Na základní otázku vyjádřenou v názvu knihy odpovídá jen Václav Bělohradský negativně, ostatní přispěvatelé deklarují naši přináležitost k Západu. Jak explicitně píše historik Petr Hlaváček, Západ „je celkem dobrou a slušnou civilizací. Dobrou proto, že pro většinu svých obyvatel je nebo může být nadějeplným místem k životu; slušnou proto, že až dosud byl Západ, resp. Zápaďané a Zápaďanky, schopen sebereflexe, totiž přemýšlení o vlastních chybách – i zločinech. A nebylo jich málo.“ České teritorium se už mezi léty 800 až 1000 pozvolna, ale jistě přibližovalo k Západu, aby se nakonec stalo jeho významnou součástí. Čechy, líčené v tehdejší hagiografii i jako země pod severní točnou, tj. v biblických aluzích jako sídlo protibožských sil, „jsou záhy prosvětlovány evangeliem, a tudíž mentálně transportovány z polopohanského Severu na křesťanský Západ“. A dalších osm století byly nezpochybnitelnou komponentou této geopolitické entity, i když už před druhou světovou válkou existovali i autoři jako Henri Massis, kteří tvrdili, že součástí římsko-katolického Západu nejsme.

Analyzována je v knize historie českého rusofilství, které bylo tak silné, že i vznik prozápadního, samostatného, republikánského a liberálně demokratického Československa se zpětně může jevit jako zázrak. Opakovaně je kritizováno uraženectví českých politiků, jejich prostoduchost a lenost ověřovat si fakta, které naší zemi „pomohly“ dostat do bloku komunistických zemí ovládaných a vykořisťovaných Moskvou. (Totéž uraženectví, které se projevuje i u současného českého prezidenta tendujícího na Východ – k Moskvě a Pekingu.) Zdůrazněny jsou paralely mezi protizápadním horlením kolaboranta Emanuela Moravce a poúnorových komunistů. Objevují se i nikoli planá varování, že naplněním dnes často hlásané negace Evropy či Evropské unie, stejně jako občasně proklamované „emancipace“ od Západu, tj. především od USA a anglosaského světa, by „moderní český stát a s ním i střední Evropa páchaly sebevraždu vlastní svobody“. Zdůrazněn je také význam NATO: pokud bychom nebyli jeho členy, hrozil by u nás podobný scénář jako na Ukrajině a v Gruzii.

Publikace nezastírá, že hranice Západu (a Orientu) vnímají obyvatelé různých oblastí velmi odlišně a i samotná představa Okcidentu je konstruktem či alespoň hybridem vzniklým dávným prolnutím geografických a církevně-politických pojmů Evropa, křesťanstvo a svatá říše římská. (Výrazně odlišné a negativisticky zaměřené vymezení podává opět Bělohradský, podle jehož zapšklé definice jde o „rozpínavou slitinu“ NATO, ECB a EU.) Celkově ovšem musíme ocenit, že autoři nezůstali jen u dekonstruování a zpochybňování, ale dokázali se ve své většině k Západu jako čemusi, co má navzdory všemu stále ještě svůj hodnotový a hodnotný obsah, jednoznačně přihlásit. Je to navýsost aktuální manifestace, protože naše přináležitost k západní civilizaci rozhodně není samozřejmá a jednou provždy daná.