Filozofům se vyčítá, že se svými myšlenkami žijí ve skleněné věži, o praktickém životě toho píší pramálo. To rozhodně není případ jednoho z nejdůležitějších filozofů anglickojazyčné oblasti Michaela Dummetta (1925–2011), autora knihy O přistěhovalectví a uprchlících (On Immigration and Refugees, 2001), v níž spojuje filozofii a rasovou politiku. Dummett patřil k nejvýraznějším zástupcům analytické filozofie. Kromě toho svými teoriemi přispěl ke studiu volebních systémů a karetních her.

Kniha O přistěhovalectví a uprchlících je rozdělena do dvou částí. V první se autor zabývá základními principy problematiky. Podstatnými hodnotami v této oblasti jsou pro něj solidarita a spravedlnost. Podle Dummetta má každý člověk nárok na plnohodnotný život a jeho okolí mu k tomu má vytvořit podmínky. To jsou podle něj „lidská práva“ a ta platí pro uprchlíky v ohrožení života i pro ekonomické migranty. Filozof se ovšem vciťuje jak do „vítačů“, tak do těch, kteří migranty chápou coby hrozbu. Rasismus vnímá jako „vyjádření bezmyšlenkovité zášti“ a považuje jej za pocit velmi povrchní, který se za určitých podmínek poměrně snadno může proměnit v solidárnější přístup. Zaujetí obecně rozšířených postojů souvisí mimo jiné s pragmatickým jednáním vlád, které dobře vědí, že boj za lidská práva jim hlasy do volebních uren nepřinese, proto je mnohdy netematizují. Důležitým hybatelem klimatu ve společnosti jsou také média, pro něž je mnohem snazší v lidech vyvolat nenávist než lítost.

Právě těmto nuancím je věnována druhá část knihy. V ní autor podrobně reflektuje, jakými změnami prošly Anglie a další evropské země v druhé polovině 20. století, co se imigrační politiky týká. Jednotlivé zákony ilustruje konkrétními příběhy lidí, z nichž je evidentní, o co jde imigračním úředníkům a policii – migranti jsou hrozba, zamezte jejich příchodu! Líčené situace Dummett často spoluprožíval, jelikož byl spoluzakladatelem Oxfordského výboru pro rasovou integraci. A pokud je nezažil na vlastní kůži, po jejich vyslechnutí s jejich protagonisty alespoň soucítil. Soucit je pro něj zásadní hodnota, která společnosti svědčí mnohem víc než zášť – ta lidi popuzuje a společnost rozeštvává. Dummett dokonce (bohužel nepodloženě) tvrdí, že čím více migrační politiku ztěžujeme, tím více o ni zvyšujeme zájem.

Vzhledem k tomu, že kniha vznikla před patnácti lety, se čtenář neubrání několika momentům zamyšlení nad otázkou: jak by se filozof Michael Dummett nejspíš díval na současnou geopolitickou situaci ohledně uprchlíků? A hlavně: jak by vnímal brexit? Jediným řešením uprchlictví je totiž podle něj zřídit mezinárodní rozhodčí orgán. Ve své knize Dummett sice Evropskou unii kritizuje, třetí pilíř maastrichtské dohody týkající se spolupráce vlád v otázkách spravedlnosti a vnitropolitického dění dokonce považuje za neúspěšný, ovšem na jiném místě se zmiňuje, že uzavřít se do ulity žádnému státu ani společenství nepomůže.

Dummett je nemilosrdný v líčení světového dění: transatlantický svět si odmítá přiznat, že tržní hospodářství funguje jen díky vykořisťování zbytku světu a tím je podporována nerovnost mezi státy. Ale je velmi milosrdný vůči těm, kteří se snaží chránit lidská práva a pomáhat lidem v nouzi. Tvrdí, že „tvrdošíjné lpění na neblahém principu národní suverenity“ musí lidským právům ustoupit a že v každé zemi existuje „proud zdravého rozumu a lidskosti“, který je ten jediný správný. Právě pro tuto nesmiřitelnou pozici ohledně trvání na hodnotách, jako jsou solidarita, spravedlnost a soucit, je dobré si Dummettovu knihu o přistěhovalectví přečíst i dnes, kdy je svět jiný než v době jejího vzniku.