Soubor krátkých textů českého začínajícího spisovatele Matěje Hořavy (nar. 1980) Pálenka: Prózy z Banátu, ověnčený cenou DILIA Litera 2015 pro objev roku, vyšel v bulharštině v roce 2016 v překladu Margarity Kjurkčievové. Výjimečně zdařilý překlad umožňuje bulharskému čtenáři setkání s úspěšným dílem současné české literatury, vyznačujícím se zvláštní sugestivností. Prózy si hrají nejen s čtenářovou fantazií, ale i s jeho smysly. Téměř každá recenze českého originálu smyslovost těchto lyrických miniatur zdůrazňuje, podobný dojem vzbuzuje i bulharský překlad.

V originále autor proměňuje slova ve zvuky, vůně a chutě a v plné míře to platí též pro překladový text: „Vinná réva kryje stínem dvůr (ten středomořský zvyk, který posvěcuje i tyto podunajské hrby dotekem antiky): víno už je přezrálé, skoro černé, vosám nedá spát; vůně, omamná vůně vinohradu, omamná vůně vinného stínu…“ (s. 68); „Лозницата покрива със сянката си двора (този начин на оформяне на лозите, донесен от Средиземноморието, носи чак до тукашните крайдунавски хълмове благословено докосване с античността); гроздето вече е презряло, станало е почти черно, не дава покой на осите; аромат упоителен, аромат на грозде, упоителен аромат на сянката под лозницата…“ (s. 87).

Osobitost Hořavova stylu se vyznačuje nejen silnou obrazotvorností, ale také prací se syntaxí a grafickou rovinou textu. Dlouhá souvětí jsou například členěná do kratších úseků pomocí hojných středníků (těch je tu až přemíra) a dvojteček. Tato vlastnost je v bulharském překladu zachována, na některých místech však chybí kurziva u klíčových slov, jež se v Hořavových textech často opakují. Kurzivou autor označuje jednak nářeční nebo zastaralá slova, typická pro „banátskou češtinu“: falář (s. 7, 87), luňák (s. 9, 34, 93), kokorice (s. 45), kulovatky (s. 18, 19, 45, 73, 87), nýčko (s. 69, 103) aj., a jednak výrazy, jež chce zdůraznit; zvýraznění není soustavně zachováváno ani u jednoho z uvedených jevů.

Třebaže teorie překladu nedoporučuje překládat dialektismy pomocí dialektismů cílového jazyka, překladatelka sáhla po zakázaném ovoci a v některých případech zvolila nářeční výrazy. Rozmístila je tak, že ve výsledku bulharskému čtenáři nepřekážejí v porozumění ani nepůsobí komicky, naopak ladí s neopakovatelnou banátskou atmosférou a jsou zdrojem poetičnosti: kulovаtky – караджейки, luňák – каняк, nýčko – сегинка, туканка. Ne vždy byl pro překlad konkrétního dialektismu vybrán nářeční ekvivalent, na rozdíl od originálu, kde tato klíčová slova nejsou zaměňována synonymy, se v bulharské verzi střídají dialektismy a jejich spisovné protějšky: караджейки – джанки, каняк – ястреб – мишелов. Jistá symboličnost některých obrazů se tak v překladu ztrácí, což však stojí mimo pozornost čtenáře, jenž má z textu především potěšení.

Na druhé straně se v knize Rakija objevují informace, které by čtenáře rušit mohly. Jsou to například nadbytečné poznámky pod čarou. Domnívám se, že v době, kdy si čtenář může jakékoliv informace snadno vyhledat, ztrácejí poznámky v uměleckých textech význam. Navíc se děj knihy odehrává na území, které je bulharskému čtenáři blízké, a některé banátské (balkánské) reálie, například sarmy (zelné závitky), kazan (velký kotel na pálení pálenky), vodenica (vodní mlýn), cuika (domácí pálenka), košava (vichřice), jež jsou pro českého čtenáře znakem cizosti a exotičnosti, jsou pro bulharského čtenáře něco obyčejného.

Při překladu jazykových prvků, které jsou nositeli koloritu, nezbytně dochází k jejich přehodnocení s ohledem na význam v původním textu a působení v cílové kultuře. Co je v původním textu považováno za něco běžného, se v překladu může stát specifickým, zabarvujícím prvkem. Překlad Hořavových prozaických textů představuje spíše opačný případ – kolorit, který vnímá český čtenář, působí na bulharského čtenáře jako něco blízkého a známého. Pokud Pálenka pro českého čtenáře představuje „drsnou exotiku“ (líčení přírody má různé dimenze, občas má daleko k idyle), pro bulharského čtenáře naopak může znamenat odkaz k známé bulharské minulosti a přítomnosti. Hořavovy prózy v bulharském překladu tak na čtenáře působí jako živé vzpomínky z dětství, a to je hlavní příčinou jejich sugestivnosti. „Vidím tu vinnou révu, cítím vůni z kazanů, čas jako by se zastavil…“