„Co se stalo?“ zeptal se, když nakoukl dovnitř. Nadzvedla loket, kterým podpírala peřinku. Třetí dítě mělo místo hlavy žehličku. Byl to černý model s černým plastovým držadlem, a když chlapec plakal jako právě teď, z ramenou mu ucházela pára v pravidelně odměřených obláčcích. Hlavu měl větší než běžná žehlička a na konci zašpičatělou.

Americká spisovatelka Aimee Benderová, známá svými bizarními postavami a fantaskními příběhy, které překračují každou představitelnou mez, píše zkrátka a dobře po svém: vstup na stránky jejích knih připomíná návštěvu kabinetu kuriozit, choromyslný sen i barvitou halucinaci, přičemž úžas nezasvěceného čtenáře je srovnatelný snad jedině s překvapením Řehoře Samsy, který se jednoho rána probudí a zjistí, že se proměnil v obřího brouka. Ne nadarmo bývá autorčino dílo spojováno s adjektivy jako „kafkovský“, „groteskní“, „podmanivý“, „komplexní“ či „fantasmagorický“; pokud je na tvorbě Benderové něco obdivuhodného, pak právě její lhostejnost vůči spisovatelským konvencím a odhodlání kráčet svým vlastním směrem. Ty prokázala již ve své povídkové prvotině The Girl in the Flammable Skirt (Dívka v hořlavé sukni) i prvním románu přeloženém do češtiny Zvláštní smutek citronového koláče (přel. Veronika Volhejnová, Argo 2013).

Sbírka patnácti povídek s názvem Tvrdohlavá stvoření, která vyšla v akademické studentské edici Scholares nakladatelství Pistorius a Olšanská ve zdařilém kolektivním překladu studentů translatologie, není v autorčině tvorbě žádnou výjimkou. Noříme se do svébytných, bizarních mikrosvětů, v nichž se prohánějí groteskní postavy: chlapec s klíči místo prstů, matka obklopená neodbytnými bramborovými ratolestmi, malí mužíčci žijící bok po boku s velkými lidmi. V této říši kraluje surreálno; to je ostatně autorčiným odznakem, který za všech okolností hrdě vystavuje na hrudi – a v tom je možná kámen úrazu. Na dadaistickém vyobrazení fantaskních představ a barvitých snů není nic špatného, existují však jisté mantinely, jež není radno překračovat. Od hravé metafory, která má pevné kontury, k rozmlžené změti obrazů bez ladu a skladu totiž bývá pouhý krůček – a Benderová se občas nechává unést na nesprávnou stranu barikády.

Hodnotit soubor povídek jako celek je samozřejmě složité, neboť jednotlivé příběhy fungují každý jinak a není možné je házet do jednoho pytle. Autorka je spisovatelsky zdatná a její historky jsou nápadité a různorodé, takže si z nich vybere úplně každý. Kromě výše zmíněných bizarních kusů sbírka obsahuje i příběhy podstatně uchopitelnější a poměrně „běžné“, alespoň ve srovnání s některými jejich protějšky v knize (po zahradě se neprohánějí nezničitelné brambory ani depresivní dítě se sebevražednými sklony a žehličkou místo hlavy): sledujeme kuriózní počínání ženy na soukromém večírku, mladíka, jehož přítelkyně opakovaně páchá pokusy o sebevraždu, v případě Debbie jsme svědky úvah dívky, která o sobě smýšlí v množném čísle a brutálně šikanuje spolužačku, s níž se po mnoha letech střetává v bezejmenné kavárně. V kouzelné povídce Ovoce a slova mladá řidička, kterou náhle přepadne nezvladatelná chuť na mango, pro něž je ochotná letět klidně i do Afriky, zastaví u boudy, kde prodávají slova složená z látek a substancí, které reprezentují. Jsou tu PAPÍR i PERLA, OŘECH i ORGANTÝN. „[…] šla jsem k JEZERU, vzala ho do ruky a plavalo v něm maličké kapradí a já si říkala, jak je to pěkné. Stálo vedle OCEÁNU, který vypadal víceméně jako JEZERO, a v tu chvíli mě napadlo, jestli ta žena vážně říká pravdu a jestli by to někdo poznal? Chtěla jsem si koupit i oceán, chtěla jsem mít slovo OCEÁN pořád u sebe, bylo mnohem lepší než OŘECH, ale úplně jsem mu nevěřila. Přišlo mi, že to bude spíš VODOVOD.“

Bez ohledu na neobvyklou poetičnost a vytříbený autorský styl se však nad Tvrdohlavými stvořeními vznáší zásadní otázka: co to všechno znamená? Právě nejednoznačnost naprosté většiny povídek, i těch, jež víceméně podléhají obvyklým vypravěčským konvencím – například mají rozeznatelný začátek a konec, i když o jasném rozuzlení tu stále nemůže být řeč –, bude pro mnohé tradičnější čtenáře nezdolatelnou překážkou. Přitom je zjevné, že právě o tohle Benderové jde: nic není řečeno přímo, vyprávění jako by končilo uprostřed věty, vzduch se hemží neviditelnými otazníky, připomínajícími nestálá plynná slova z výše zmíněné povídky – to vše zcela v duchu autorčina stylu. I tak se nelze zbavit dojmu, že knize něco chybí.

V současné literatuře neexistuje návod na to, jak psát, a Benderová je příkladem tvůrce, jenž bez zábran mísí každodennost s nadpřirozenem, přičemž sama uznává, že její svět je ne vždycky uchopitelný a ne každý čtenář má dost odvahy na to, do něj vstoupit. Svým hrdinům však bezmezně věří; bez ohledu na svou absurdnost a grotesknost, navzdory vlastnostem, které z nich činí zároveň vyděděnce i vyvolené, jsou výrazem jejích nejniternějších pocitů i hravého nahlížení reality, ve které žijeme. Benderová je navíc v pozici, kdy si může hru podle svých vlastních pravidel dovolit: má spolehlivý okruh příznivců, jejích pět knih sklidilo řadu ocenění, včetně těch udílených deníkem New York Times, a Tvrdohlavá stvoření byla literárním magazínem The Believer nominována na knihu roku. Přesto zůstává faktem, že Benderová se svým surreálnem tentokrát zachází příliš daleko; její povídky vzbuzují bezradnost, spíše než aby inspirovaly. Zatímco někteří čtenářskou zkušenost v podobě nespoutaného psychedelického snu ocení, mnohým jiným nedostatek řádu a pevných vypravěčských pravidel znemožní přístup do autorčina barvitého světa, jenž jinak rozhodně stojí za seznámení.