Kniha katolického kněze, teologa a pedagoga Ladislava Heryána (nar. 1960) s názvem Stopařem na této zemi: O boží velkorysosti mezi námi je kniha velkých protikladů. Na jedné straně přináší svědectví o tom, čemu Heryán říká boží milosrdenství, dotýkající se těch, kdo jsou bolaví, polámaní nebo spadli na úplné dno. To milosrdenství k nim obvykle přichází prostřednictvím lidí, kteří si ještě myslí a věří, že pomáhat by se mělo bez různých kdyby, ale, možná. A takových lidí rozhodně není moc.

Probuzení v těžkých časech
Na druhé straně je kniha od první do poslední řádky nepěkným obrazem české společnosti, v níž určitá část občanů žije z mnoha důvodů jako mužici v dobách carského Ruska anebo jako středověcí nevolníci. Chybí jim často úplně všechno: vzdělání, práce, peníze, rodina, naděje, vztahy, ideály. A mnoho jim toho naopak přebývá: zoufalství, nemoc, strádání, bolest, beznaděj. Je pravděpodobné, že právě Ladislava Heryána tito lidé přitahují a je možné, že v zorném úhlu věčnosti je to právě on, kdo se má jako kněz s těmito lidmi setkávat a jim sloužit. Pro běžného čtenáře, který není ani chudý ani bohatý a žije svůj každodenní život s jeho starostmi a radostmi, je přítomná kniha spíš mementem, že dostat se na kraj propasti může každý z nás a že mu v jeho nesnázích nepomůže skoro nikdo, nepůjde-li ovšem kolem nějaký Heryán, František Lízna nebo Jan Rybář. Každodenní setkávání s lidmi, jejichž příběhy by hravě vydaly na román, drama nebo film (horor), je myslitelné jen tehdy, když k tomu je člověk povolán a nadto vybaven duchovními a volními vlastnostmi, jež mu alespoň v malém pomohou, aby se z toho, co vidí a slyší, sám nezbláznil.

Tahle kniha rozhodně není pro slabé povahy. Nejsem si ale jist, že jsou v ní znamení božího milosrdenství tak zřetelná, jak bych si jako člověk, teolog a křesťan přál. Říká-li Ladislav Heryán, že Bůh se postará, co asi říkají protagonisté jeho nové knihy a ti ostatní? Z práce nebo z bytu lze dnes bez problémů vyhodit kopáče, stejně jako univerzitního profesora, faráře nebo samoživitelku, mámu od dětí. Zdá se mi totiž, že jediným vysvobozením z nekonečného řetězce problémů je nakonec smrt. Velká, uhrančivá prohlédnutí o tom, jak je život krásný, tu nenajdete, anebo někde mezi řádky. Já jsem je nenašel.

Heryánova kniha navazuje na jeho předchozí titul Exotem na této zemi, lépe však řečeno, chtěla navázat. Je, jak právem píše autor v úvodu, „přemýšlivější, a možná proto těžší. (…) V některých kapitolách odráží něco z toho, čím naše společnost žije poslední dobou.“ Všechny příběhy této knihy, připomíná známý salesián, se „skutečně staly“. Jen v nich občas pozměnil z pochopitelných důvodů jména. Ve čtyřiadvaceti kapitolách se objeví vedle úplně neznámých jmen jména českému čtenáři velmi dobře známá. Jde o Karla Schwarzenberga, současného dalajlámu, Václava Havla, papeže Františka, kunsthistorika Jiřího Fajta, básníka Ivana M. Jirouse, hudebníka Radima Hladíka a jeho ženu Zlatu, Olgu Havlovou, Davida Bowieho, Sváťu Karáska, Skaláka (Miroslava Skalického), Matku Terezu, katolické biskupy Desmonda Tutu a Óscara Romera, kardinála Františka Tomáška či písničkářku a fotografku Patti Smith.

Heryánův vypravěčský styl je uvolněný. Nejde o kázání, vědeckou stať ani o román. Biblické exegeze, které jsou součástí kapitol a které mají čtenáře nasměrovat zvláště k evangelnímu povzbuzení v těžkých časech, jsou náročnější. Míří spíš k tomu, kdo se orientuje v bibli a něco z ní přečetl. I drobná vysvětlení řeckých slov ukazují, že autor šel tentokrát o něco hlouběji než ve svých předchozích pracích. Je možné, že chce zburcovat ty, kteří tak jako kdysi on, chodili kolem vyděděných a zraněných jako slepí. Míří ke mně. Míří k vám.

Zbořeniště, totalita, primitivní kapitalismus
Leitmotiv celé knihy spočívá, jak naznačuje již její název, ve stopování. Tím, kdo k sobě do auta, do kostela a do zpovědnice bere stopaře, je Ladislav Heryán. Naneštěstí či naštěstí (podle toho, jak to vezmete) natrefuje na lidi často neuvěřitelných osudů, z nichž každý má svůj příběh. Obvykle se jim někdy něco stalo a to něco souvisí téměř výhradně s partnerskými vztahy, rodinou, výchovou a prací. Od té doby, ať už přišli o manžela nebo manželku, přítelkyni nebo přítele, o děti, o rodinu, o práci, o střechu nad hlavou, o zdraví a o naději, putují světem, o němž byste chtěli číst spíš jen romány, ovšem s tím rozdílem, že by končily happy endem. V knize nenajdete jediný příběh, kdy by se autor setkal se stopařem, jemuž nic nechybí a je šťastný. Ne nijak moc, exaltovaně. Prostě šťastný a spokojený s tím, co je, co umí, co dává, co dostává, co má, co si myslí, v co věří a kam putuje.

Kladu si otázku, proč tomu tak je a nakolik jsou vyprávění Heryánových stopařů osobitou interpretací skutečnosti a nakolik vypravěči o svých osudech, tak jako každý z nás, zčásti fabulují. Je zvláštní, že posledním, tedy předposledním (před Bohem) záchranným kruhem tu je undergroundový farář, a ne přátelé a rodina dotyčných. Jde o přesný obraz toho, co Zygmunt Bauman nazývá tekutou společností a tekutou láskou. Nic není trvalého, lidé žijí ze dne na den a ti silnější, kterým je dáno, podle možností bojují s neštěstím a nespravedlností druhých. A že jí v recenzovaných příbězích je.

Tohle není země, kterou znám a v níž žiju. Za okrajem mé sociální bubliny se v Heryánově vyprávění objevuje svět permanentní války, zbořeniště, totality a primitivního kapitalismu, kde bohatí jsou čím dál tím bohatší a chudí chudší, církev nevyjímaje, kde okrádat tvrdě pracující je normální a kde se tomu už nikdo nediví. Jedinou výjimkou v řadě lidských tragédií je Jiří, muž středního věku z kapitoly Dvě sta kilometrů ke svobodě, jemuž „život ničí sex, moc a peníze“ a který ví, že takhle to dál nejde. Hledá pomoc a pomoci se mu naštěstí také dostane. Lidé v Heryánově knize žijí v rozvolněných svazcích, chvíli tady, chvíli tam, a nemohou se obrátit ani na svého tátu či mámu, protože si navzájem nerozumějí anebo tu už dávno nejsou.

Absolutní vykořenění náboženských zvěstí (podtrhuji plurál: ta náboženství napříč světovými kulturami) má na svědomí, že Heryán s kytarou, ať oblečený do džín a trika, nebo obyčejné alby se štólou, působí na mnohé jako postava z Raisových nebo Jiráskových románů, jako zjevení. Ti starší, odkojení školským katechismem, se „alespoň“ ptají, jestli je Heryán vůbec kněz. Ti mladší se neptají vůbec. Církev je pro ně neatraktivní stejně jako škola nebo některé z běžných lidských zaměstnání. Co tedy Ladislav Heryán těm, jimž zastaví, říká? A co může z jeho vyprávění, které v každé kapitole rozvíjí náročnější biblickou exegezí, získat čtenář, jenž má to štěstí, že (zatím) neztratil vše, co budoval, včetně víry, naděje a lásky?

Setkání s Beppem
Tři kapitoly se vymykají těm ostatním. V jedné se vypráví o dalajlámovi, ve druhé o Karlu Schwarzenbergovi a jeho úžasné velkorysosti vůči potřebným a ve třetí o hudebníku Romanu Hladíkovi. Kladné i dramatické motivy najdeme ještě v kapitole o Skalákovi, jenž na své proslulé undergroundové usedlosti hostí všechny, kteří jsou pro majoritní společnost zkrátka jiní a nepřijatelní. Všechny ostatní kapitoly přibližují lidské osudy, které rozhodně neoplývají štěstím. Ladislav Heryán ale hledá i v těchto pohromách stopy božího milosrdenství a velkorysosti, aby sám, ze své skromnosti a povahy zapřel, že nástrojem obojího je on sám a několik málo ostatních. Povzbuzuje, tiší, dává, zpovídá, modlí se, hraje, zpívá, tančí a sedává s těmi, s nimiž už nesedává ani jejich vlastní stín. Tuhle pravdu nelze falšovat, protože Heryán je zřejmě tím posledním a jediným, kdo s těmito lidmi v životě jednal na rovinu, laskavě a fér. Chlapík s dlouhými vlasy v neformálním oblečení. Ježíš dnešních dnů jdoucí k celníkům, hříšníkům, k nevěstkám. K nám všem.

Kdyby tu totiž existovala občanská a kulturní společnost evropského typu, která by nejenže nepostrádala, ale žila a praktikovala konkrétní duchovní hodnoty, na něž se ráda odkazuje (od škol přes eticky odpovědné zaměstnavatele po církve), nemohli by lidé z Heryánových příběhů dopadnout tak, jak dopadli. A navíc, někteří z nich by museli myslet a věřit docela jinak. To se týká například jednoho katolického křesťana, jenž se u Heryánova kamaráda, kostelníka, podivoval, proč církev „konečně neudělá něco s tím žebrákem přede dveřmi“. Rozumějte, katolický křesťan, Ježíšův učedník, se pohoršuje, že někdo žebrá před vstupem do chrámu. Heryán se ptá, kde že ten člověk tedy má asi žebrat, když ne u kostela? Před bankou?

Až na výjimky nenajdete v textu příklady nějaké zlaté střední cesty, lidi, kteří nekolísají v extrémech. Žije se tu naplno, z okamžiku na okamžik a zdá se mi – ale mohu se mýlit –, že někteří tuto cestu totálního života mají vlastně docela rádi. Věčné disidentství, věčné protestování, antikapitalismus, často dobrovolné vyčlenění se z běžných společenských a sociálních struktur, alternativní způsoby života a nostalgické pošilhávání po idylickém životě mimo město v bukolickém ráji, kde nebude třeba ani peněz, ani práce a kde nebudou ani starosti. Proč nefunguje pracně vytvořená záchranná síť pro kohokoli, kdo je v nouzi, netuším. A připomínám si Karla Čapka, jenž se mimo světla reflektorů snažil celý svůj dospělý život upozorňovat na bídu, která by při bohatství této země nemusela být.

Heryánovo italské setkání s žebrákem Beppem, který měl kdysi rodinu, seděl ve vězení a nakonec žebral na schodech před Gregoriánskou univerzitou (!), ho změnilo a je klíčem i k této knize. „Setkání s Beppem změnilo můj život. Objevilo mi svět, vůči kterému jsem byl slepý, kterému jsem se vyhýbal, ale který je stejně přesto všude kolem nás.“ Salesiánský kněz si je vědom, že nejen lidé bez domova a nejen ti v Římě „kněze z hloubi duše nenávidí“, protože „mají zpravidla v obličeji ten přezíravý, opovrhující nebo alespoň lhostejný výraz“. Je to všechno ale tak přímočaré, jak Ladislav Heryán naznačuje? Lze bez toho prohlédnutí vůbec žít duchovní kvalitní život anebo se dokonce považovat za boží dítě a služebníka? Jak lze vůbec přistupovat k těm, kteří se dostali na okraj společnosti a to často v bohaté zemi? Jak lze účinně, nefunguje-li záchranný systém, pomáhat potřebným, když většina české inteligence, respektive učitelé všech stupňů, vysoké školy nevyjímaje, pracují za menší peníze, než jaké si vydělá skladník? Jak to celé v sobě přepodstatnit, když všichni vlastně stojíme jednou nohou na kraji osobní, partnerské, pracovní a kdoví ještě jaké katastrofy? Jak tohle, řeknete si na pozadí těch jobovských příběhů, účinně změnit? Občanskou, politickou, drobnou každodenní prací? Demonstracemi, protesty, volbami, apely, peticemi, nátlakem? Co je to za svět, kde maličcí, nazí, na cestě, hladoví, žízniví, ubozí a umírající téměř nikoho nezajímají? Vždyť tento kněz s kytarou je často první člověk, který s těmi lidmi v nouzi jedná jako s lidmi. My všichni jsme jeho potenciální klienti. Jenže Heryán nemůže utěšit deset miliónů bolavých. Pomůže mu někdo?

Je konec planému filozofování
Kněz Ladislav Heryán je ježíšovsky náročný, na sebe i na druhé, a to hlavně v otázkách milosrdenství, pomoci a lásky. Zasahuje tam, kde se už nikdo nenasazuje. Látá díry, nad nimiž druzí mávnou rukou. Při partnerských obtížích se snaží křísit lásku a stojí na straně manželství. Nemoralizuje, nekritizuje, nestraší, ale má sílu říct, že „Božím slovem nejsou naše domněnky o tom, co asi Ježíš řekl nebo neřekl, nýbrž to, co nám raná církev jako Ježíšovo slovo v evangeliích předala“. Stojí, tak jako řada ostatních, tu v silnější, v tu slabší opozici vůči českému církevnímu establishmentu, a hlavně vůči stávajícímu majoritnímu způsobu života. Občas rád trochu provokuje, ale ne bezdůvodně. Je statečný a zdá se, že se lidské zloby nebojí. Když se duchovně obrátíte tak jako Ladislav Heryán, už nikdy nemůžete udělat krok zpátky. Nehas, co tě nepálí. Co je doma, to se počítá. Zalezu, zavřu a fertig. Vzpomínáte na tyhle zažité společenské rady do života? Platí tu starobylé filozofické pravidlo, že poznaná pravda zavazuje. Přestanete být slepí a zároveň vás trochu rozbolí srdce z toho, co uvidíte.

Ježíšův apel na konkrétní skutky milosrdenství se nedá odestát, protože právě on přišel hlavně pro hříšníky a chudé, je tu pro ně a bude tu pro ně i navzdory nám. Chudí a potřební, zoufalí a polomrtví tu nejsou jenom jako výčitka našeho špatného svědomí. Nesejde ani na tom, je si vědom Heryán a spolu s ním řada ostatních, jestli se do svých problémů dostali vlastním přičiněním nebo shodou okolností. Jsou to zkrátka lidské bytosti, přátelé, spoluobčané, sestry a bratři, které přinejmenším z křesťanského pohledu na svět nelze nechat na ulici anebo se trápit v partnerských, pracovních, školních či jiných nesnázích. Heryán má sílu a nadání tomuhle všemu pohlédnout do očí, účinně pomoci i díky štědrým mecenášům a sám se z toho nezhroutit. Mnoho jiných takové duchovní vybavení, chcete-li dary, nemá. Vždyť kdo z nás nechává na stole čistý talíř pro pocestného, poutníka anebo pro toho, koho v nouzi pozve domů? Řečeno s papežem Františkem v souvislosti s takzvanou uprchlickou krizí: „Mnozí z nás, včetně mne, jsme ztratili směr; už si nevšímáme světa, ve kterém žijeme… Zvykli jsme si na utrpení druhých: to se mě netýká, to mě nezajímá; nic mi do toho není!“ Heryán tu kdysi smutného a depresivního Jorge Bergoglia předešel a teď jdou oba stejným směrem, k nevoli mnoha jejich bratří a sester, kteří takové „lapálie“ prostě neřeší. Co nám je do lidí. Lidí je moc…

Ta kniha je zásahem do živého. Nastavuje nám ono pověstné zrcadlo, jehož obraz není veselý. Klade nám otázky, které nelze nechat na potom. Stránkami prostupuje několik desítek vážně zraněných lidí a tu a tam někdo, kdo se tak tak zmátořil z některé životní tragédie. Těch šťastných tu je pomálu a ještě míň. Heryánův svět se žije venku, na ulici, na cestě, pod širákem, pod mostem, u kamarádů, a když ne, pak v hospodách, na koncertech, jen docela výjimečně v místech, o nichž by kdokoli z nás řekl: to je domov. Zatímco hrdinové knih Marka Váchy bojují, rebelují, cestují, studují, občas padají, ale ještě častěji se zvedají, hrdinové Ladislava Heryána jsou nejpodobnější těm, k nimž ve svém pozemském putování mířil Ježíš. A kdoví, možná i on by byl z toho, co na zemi vidí, zmatený a nesvůj. Musel by totiž chodit od domu k domu a plnými hrstmi rozdávat milosrdenství a být velkorysý. Musel by naprosto přestavět svět a opravit lidskou duši, jež je v knize salesiánského trubadúra ještě daleko víc než Kristus smutná až k smrti. Takových Heryánů, řeknete si po přečtení jeho úvah, bychom potřebovali pět z deseti, ne jednoho z miliónu. Kde ale brát a nekrást, je-li ještě vůbec co?

Čtěte tu knihu pozorně a vězte, že jestli vás promění tak, jako proměnilo jejího autora setkání s bezdomovcem Beppem, jste pro tento svět definitivně ztraceni. Od té chvíle vystačíte s málem, budete se do úmoru starat o druhé a křesťanství, je-li součástí vašeho života, dostane poněkud jinou, syrovější příchuť. Je konec planému filozofování. Je konec salónnímu křesťanství nad biblí svázanou v kůži. Tahle kniha se po kostelích a biskupstvích asi moc číst nebude a lidé, kteří mají na starosti správu věcí veřejných, ji minou obloukem. Pro všechny ostatní je důkazem, že Bůh ještě tu a tam vstupuje do světa a na několika málo lidech činí zázraky. Ladislav Heryán je instrumentum Dei, prorok, Jan Křtitel a svatý František v jednom, jenž bude mít po skončených parlamentních volbách práce zřejmě víc než dost… Až ho potkáte, dotkněte se ho. Jednou o něm budete vyprávět svým dětem a vnoučatům.

Související články
Miloš Rejchrt a Petr Vaďura: Dveře se otvírají
Tomáš Halík; Anselm Grün: Svět bez Boha
Marek Vácha: Nevyžádané rady mládeži
Zbigniew Czendlik a Markéta Zahradníková: Postel, hospoda, kostel
Karel Schwarzenberg, Karel Hvížďala (ed.): Knížecí rozhovory s Karlem Schwarzenbergem
Davis S. Danaher: Číst Václava Havla
Edita Onuferová, Terezie Pokorná (eds.): Magorova konference