Již mnoho bylo napsáno o tom, jak se postfaktická éra, do níž pozvolna vstupujeme, projevuje v médiích a v politice. Méně toho zatím víme o jejích projevech v akademické sféře. Mezi ukázková kolbiště, kde lze dennodenně sledovat, jak se důraz na fakta a znalosti rozvolňuje, patří polemiky o islámu a muslimech, a to zdaleka nejen v českém kontextu. V této bouřlivé aréně se až závratně snadno stírají rozdíly mezi odborníky a aktivisty; i jedinci obvykle smýšlející kriticky jsou tu a tam ochotni přebírat leccos a více než kde jinde zde platí, že sebevětší nesmysl, jemuž se dostane masivního rozšíření na internetu, se náhle stává „alternativním pohledem“. Nedostatečné znalosti jsou přitom ve zdejším všudypřítomném „boji proti politické korektnosti“ jen drobná vada na kráse, kterou snadno a rádi přehlédneme, je-li autor náležitě uvědomělý – tedy, v našem případě, pokud jeho pohled koresponduje s mainstreamovým („lidovým“) nazíráním u nás nepříliš známého náboženství, o němž lze psát vlastně cokoliv.

V nové publikaci politologa doc. Rudolfa Kučery s ambiciózním názvem Islám a politika: Vznik a vývoj islamistické ideologie se setkaly hned dva stěžejní nešvary zdejších polemik o islámu najednou – zcela nedostatečné znalosti kombinované se silným, byť pramálo podloženým názorem. O českých debatách o islámu a muslimech sice obecně platí, že sebevětší úlet není nikdy dost velký, aby nezanikl v moři ještě větších, ovšem to, co lze přejít mávnutím ruky v případě facebookových hádanic, by rozhodně nemělo zapadnout u seriózně se tvářící publikace, navíc vydané univerzitním nakladatelstvím, kde přece jen lze předpokládat soudnost.

Džihádista sedí, žvýká koku
Na straně 15 autor předesílá, že se „nejedná o studii z kulturně politických dějin islámu, která by byla hodnotově neutrální, vyhýbala se osobním postojům a vyhledávala pouze tzv. vyvážená neutrální stanoviska“. Odhlédneme-li od faktu, že čtenář – bez ohledu na to, jak orientovaná stanoviska mu autor nabízí – má především právo na text bez věcných omylů, recenzent příliš nechápe, proč pak necelou polovinu knihy (84 stran z celkových 198) tvoří převyprávění dějin muslimských zemí, a to od předislámských časů až po první světovou válku, navíc plné chyb a zavádějících formulací.

Nerad to takto píši, ale kdyby autor opsal vybrané pasáže z Felixe Tauera nebo (nedůvěřuje-li českým znalcům) třeba od Bernarda Lewise, nadělal by rozhodně méně škody. Takto se třeba na s. 26 setkáváme s „rodem Lašmí“ (jedná se o Lachmovce), na s. 36 se dokonce dozvíme, že „Kaaba“ je „posvátný kámen“ (!), na s. 10 se dočteme, že „v muslimském světě nemohou křesťané svobodně vyznávat své náboženské vyznání…“ (jistě, jsou takové případy a není jich málo, ale podobná formulace by se lépe hodila do internetové debaty o islámu, nikoliv do odborné studie, a to nikoliv proto, že by snad byla „politicky nekorektní“, ale protože je nepravdivá). V podobném duchu lze pokračovat například na s. 31, kde stojí, že „arabský fundamentalismus nemá s evropským fundamentalismem, jak se někdy mylně tvrdí, vůbec nic společného. Arabský je vírou v jakýsi posvátný textový korpus na nebi. Fundamentalisty žádná islámská věda, zabývající se Koránem, nezajímá…“ (a co jsou kupříkladu všechny ty saúdskoarabské vzdělávací instituce, kde se fundamentalisté z celého světa zdokonalují mimo jiné v koránské exegezi atp.?). Toto skutečně nejsou úryvky z blogu nepoučeného českého zájemce o islám, nýbrž pasáže z díla autora, docenta, který o islámu a islamismu přednáší a publikuje. Jen soupis nesmyslných výroků z recenzované knihy by vydal na několik hutných stránek.

Za zmínku však stojí jedna skutečná „perla“, nacházející se na s. 113, názorně dokreslující – více než co jiné – reálnou erudici autora: „Vzpomínám, jak mně kdosi líčil průměrného džihádistu: sedí, žvýká listy koky (sic!), a když zazní rozkaz, vstane, vykřikne Allahu akbar, Alláh je velký, a jde zabíjet…“

Hlavně názor
V závěru díla autor inovativně rozvíjí Huntingtonovo schéma o střetu civilizací a nastiňuje svou vlastní hypotézu o počínajícím konfliktu mezi „ruskou civilizací“ a „civilizací západní“, proti kterým stojí navíc semknutí islamisté. Jistě, není pochyb, že na kontury muslimsko-nemuslimských vztahů v bližší či vzdálenější budoucnosti mají laici i odborníci zcela odlišné názory, přičemž huntingtonovské vidění světa má paradoxně mnohem silnější oporu v českém akademickém prostředí nežli v zemi svého původu. Ale především: čtenář by se s autorovou vizí jistě mohl ztotožnit mnohem ochotněji, pokud by se ovšem nemusel na necelých dvou stech stránkách opakovaně přesvědčovat o tom, jak velmi problematické jsou jeho znalosti o islámu i islamismu.

O přepisech arabštiny snad nemá smysl se ani zmiňovat. Ze zcela chaotického přístupu k této agendě lze jasně cítit, že daný bod opravdu netrápil ani autora, ani nakladatele. Na druhou stranu, v kontextu nastíněné věcné stránky jsou nepovedené přepisy jen drobnou „třešničkou na dortu“. Mimochodem, zakladatele islámu autor nazývá „Mohamed“, přičemž tento počeštělý (a dnes zpravidla vnímaný jako archaizující) přepis by se opravdu lépe vyjímal v cestopise z „muslimského prostředí“ či v internetovému zpravodajství typu Eurabie.

Autor třemi známými osobnostmi lektorovaného díla o islamismu, které vyšlo jako sv. 11 ediční řady Studia Politologica (Acta Universitatis Purkynianae), který ani netuší, co je to Ka’ba (či Kaaba), názorně ukazuje, že „když se chce, tak to jde“ – a znalostí netřeba, hlavně když je názor. Ale aby nedošlo k nedorozumění: co souhrnně vzato pokládám za ostudu v kontextu akademického psaní (některé kapitoly bez nadsázky připomínají, jak pejsek s kočičkou pekli dort), je ve srovnání s podstatnou části toho, co dnes vychází v češtině o islámu (a zdaleka nejde jen o knižní „islamologické počiny“ ve stylu doc. Konvičky nebo JUDr. Samkové), vysoce nadstandardní dílo. Bez ironie, bohužel.

Ať si tedy z četby Islámu a politiky odneseme jakékoliv dojmy, jednu schopnost autorovi nikdo neupře: dokáže čtenáři nabídnout takový pohled, s nímž se ve zdejší religionistické, orientalistické či politologické produkci věnované islámu jinak opravdu jen tak nesetká.