Anna Prstková (*1994) se představila v roce 2016 při účasti v soutěži Ortenova Kutná Hora, kde porota její texty ocenila prvním místem. V rámci výhry bylo Prstkové umožněno vydat básně knižně. Na debutové sbírce se kromě Klubu rodáků a přátel Kutné Hory podílelo nakladatelství Jana Těsnohlídka JT’s. Výsledek spatřil světlo světa v loňském roce a letos byl titul s enigmatickým názvem 49°27’45.249"N, 17°58’36.107"E nominován na cenu Magnesia Litera v kategorii DILIA pro objev roku.

Sbírka je velice útlá. Jak trefně poznamenala sama Prstková při autorském čtení v Knihovně Václava Havla – kdyby měla svými básněmi naplnit stanovených dvacet minut, musela by celou sbírku přečíst dvakrát. Podobně subtilní jako sbírka sama jsou i jednotlivé básně. Nejen jejich forma, ale i obraznost je umírněná a sbírka jako celek je pak tematicky velice sevřená. Pokud mezi texty některé vyčnívají, jsou to tři, které koketují se společenskou angažovaností (básně Zemanova kavárna, Předvolební a Letná).

Porota cen Magnesia Litera označila, patrně v nadsázce, název sbírky Anny Prstkové za provokativní, zrovna tak o něm ale lze mluvit jako o symptomatickém. Prstková tvrdí, že kdyby vyzradila, k jakému místu souřadnice v názvu jejího debutu odkazují, ochudila by čtenáře o dobrodružství spojené s hledáním. Není však tajemství, že oním složitě zašifrovaným místem je porodnice, v níž se básnířka narodila. Symptomatický je takový název ze dvou důvodů. Jednak proto, že konkrétní místa, města a městské čtvrti jsou příslovečnou červenou nití, jež se vine celou sbírkou a drží ji pohromadě, jednak proto, že si autorka uvědomuje svou vzdálenost od porodnice, dětství a jeho naivity a ve svých textech tyto pocity zachycuje. Přestože v ní naivita zní dál, je schopna její reflexe. A reflektuje i myšlenky a stavy, k nimž ji naivita vede: „jsem zase / za sklem / ve výkladu / vánoční kýč // velikonoční kýč // (…) ale teď už ne / teď už je to jen / kousek plyše a drát / plast a lepidlo / a stejně mě vždy ochromí / vina / že vůbec existují“ (s. 29).

Právě reflektování je pro sbírku příznačné. Básně nejsou nijak meditativní, hloubavé, nepokoušejí se uchopit podstatu prožívaného, ale zachytit prožité skrz básnickou zkratku. V rámci básně se přitom Prstková neomezuje na jedinou situaci, jediný okamžik. Zachycené momenty spíše slouží jako odrazový můstek, z nějž se přechází do zcela jiných míst; například báseň Nusle začíná kdesi „(…) na paloučku / (…) v náruči beskyd“. Místo je však pouhý konstrukt představivosti – patrně nešťastně zamilovaného – lyrického subjektu, jelikož v následující strofě už jsou „dvě patra / mezi námi“ a „osmnáctka chladnokrevně zazvoní a ujede“.

Konkrétní místa stojí na pomyslném počátku mnoha básní – a často figurují i v jejich názvu: Letná, Jihlava, Havířov, Nákladové nádraží, Nusle. Na druhou stranu čteme hned v druhé básni verše: „míhám se pokojem / po trajektorii mouchy u stropu (…) // pokoj klec si rozšiř na celé město efekt je stejný“. V básni Jihlava pak stojí: „není to tak že jsem zdejší / to jen vteřina uvízla na sítnici“. Zachycení konkrétních míst tak provází jisté pnutí. Je-li město klecí a zbývá-li z obrazu města pouhá vteřina uvízlá na sítnici, nelze se divit, že zachycení určitého prostoru vychází často spíše z pohybu než z pobytu na daném místě – a tento pohyb se prolíná se zachycovaným místem. Proto z beskydského paloučku sledujeme onu odjíždějící tramvaj nebo čteme o Letné, jež sahá až do Maďarska, obehnaného ostnatým drátem.

Prstkové důmyslná práce s jazykem a s rytmem není nijak okázalá a vynikne až při bližším čtení. V básni Vršovická je například použitá falešná valence slovesa, aniž by to takříkajíc bilo do očí (což je samo o sobě pozoruhodné): „(…) padneme si do náruče spíš omylem / já pak nevím opodál“. Je zajímavé, že se spojení „nevím opodál“ objeví zrovna v knize, jež tak důmyslně pracuje s prostorovým uchycením básní. Autorka rovněž zajímavě využívá cizí slova: „(…) jedu dál alejí / dřevěných telegrafních sloupů / so cool“; „v městě nejmladším / mladé city“; „tak i my a k svítání nad kolejemi fatamorgána / (…) fatum: morgen“.

O debutantovi, který si odnese cenu DILIA Litera pro objev roku, se rozhoduje širším hlasováním, a tak by bylo překvapení, kdyby tou šťastnou byla Anna Prstková. Přesto se dá prohlásit, že v debutové sbírce dosáhla toho, na čem debutanti většinou ztroskotají a k čemu básníci obvykle docházejí až časem – kompoziční vybroušenosti sbírky i jednotlivých básní. Úplným závěrem si dovolím podotknout, že bych si od Prstkové v budoucnu rád přečetl báseň (případně básně), v nichž by se autorka trochu odvázala. Jsem si vědom, že touto poznámkou překračuji kompetence recenzenta, a přece si ji neodpustím. V rámci tak sevřeného a vypilovaného souboru může totiž i ona tramvaj v Beskydech nakonec působit trochu strojeně.