Bez ohledu na původ, rasu, pohlaví, vyznání, vzdělání či výši bankovního konta má každý člověk na světě jedno jisté: pakliže jeho život neskončí předčasně, čeká jej pozvolné stárnutí, pravděpodobně doprovázené řadou nemocí a postupným zhoršováním většiny tělesných funkcí, až nakonec přijde nevyhnutelná smrt. Co kdyby to ale tak být nemuselo? Co kdyby se dalo stárnutí zastavit, nebo alespoň výrazně zpomalit? A co když existuje způsob, jak ošálit i samotnou smrt? Ačkoli to může znít jako námět vědecko-fantastického románu nebo přinejmenším hodně vzdálená budoucnost, kniha Konec stárnutí: Proč stárneme a proč už nemusíme (Lifespan: Why We Age – and Why We don't Have To, 2019) australského biologa a genetika Davida Sinclaira (nar. 1969) naznačuje, že revoluce v prodlužování lidského života už klepe na dveře a měli bychom se na ni dobře připravit.

Proč stárneme?

Sinclair je profesorem na katedře genetiky na Lékařské fakultě Harvardovy univerzity a jedním z ředitelů Centra Paula F. Glenna pro výzkum biologických mechanismů stárnutí (vedle toho ještě působí v laboratoři na své alma mater v Sydney). Hned na úvod přiznává, že otázka stárnutí a smrtelnosti člověka jej zajímala v podstatě odjakživa. Nakonec se jí rozhodl zasvětit i svou vědeckou kariéru, během níž se mu podařilo porozumět biologickým příčinám stárnutí jako málokomu jinému. Znalosti, k nimž za posledních několik desetiletí dospěl, jej přiměly opustit konvenční nazírání na stárnutí a smrt jako nedílnou součást života a nahradit ho pohledem mnohem radikálnějším. O ten se nyní rozhodl podělit v Konci stárnutí, který není jen souhrnem nejnovějších, na aplikaci však teprve čekajících poznatků v této oblasti, nýbrž i příručkou, která čtenáři poradí, co pro prodloužení a zkvalitnění života může udělat již dnes, a úvahou nad tím, jaké důsledky s sebou výrazné prodloužení průměrné délky lidského života ponese.

Stárnutí je jednou z oblastí biologie, která vědcům dlouho nedávala spát, protože vlastně není úplně jasné, proč k němu dochází. Je opravdu nevyhnutelné? Nebylo by lepší žít navždy, plodit další a další potomky, a zvyšovat tak svou biologickou zdatnost na úkor konkurentů, kteří se smrti vyhnout nedokážou? Proč některé organismy stárnou mnohem rychleji než jiné? Jak to, že jeden strom je za sto let na konci své pozemské existence a jiný je na světě od Aristotelových dob a nevykazuje žádné významnější zhoršení fyziologických funkcí? V průběhu posledních sta let se objevilo mnoho hypotéz, které dávaly stárnutí za vinu zkracování telomer, antagonistické pleiotropii (pokud gen poskytuje velké výhody v mládí, může být přírodním výběrem upřednostňován, přestože má později v životě účinky negativní až fatální), volným radikálům či nenávratnému zhoršování funkce mitochondrií. (V tomto ohledu k diskuzi přispívá i nedávno vydaná kniha Kyslík /Dokořán, Argo, 2020/ Nicka Lanea, která se vedle dopadů kyslíku na evoluci pozemského života věnuje i jeho vlivu na zdraví a roli ve stárnutí buněk a organismů.)

Nová teorie

Nic z toho však podle Sinclaira problém zcela nevysvětluje, proto navrhuje vlastní teorii, kterou nazývá informační teorie stárnutí. Ta v zásadě vychází ze známé představy, že organismus musí vždy dělat určité kompromisy, aby přežil a mohl se rozmnožit – v dobách nouze či při poškození například investovat spíše do oprav nebo přečkání nepříznivého období namísto růstu a rozmnožování, jež přijdou ke slovu, až se situace zlepší. Tuto myšlenku však zásadně doplňuje, čímž objasňuje, proč se v názvu teorie nachází slovo „informace“. Podle Sinclaira mají totiž opravu DNA na starosti tytéž biomolekuly (například enzymy zvané sirtuiny), které se starají o buněčný epigenom, „což je souhrnný pojem pro řídicí systémy a buněčné struktury informující buňky, které geny je třeba zapnout a které mají zůstat vypnuté“. Pokud se o epigenetickou informaci kvůli neustálým opravám DNA nemá kdo starat, nastává epigenetický šum, tedy postupné hromadění chyb v epigenomu. Dochází tak ke ztrátě životně důležité informace (zapínají se například geny, které se zapínat vůbec nemají apod.), což vede ke stárnutí.

Podle autora – a první výzkumy, včetně těch, jež se uskutečnily přímo jeho laboratoři, tomu zatím nasvědčují – se však přinejmenším teoreticky nejedná o nezvratný proces a s využitím správných postupů a technologií (některé se již vyvíjejí) bychom ztrátě informací tímto způsobem mohli zabránit, a stárnutí tak výrazně zpomalit, ne-li úplně zastavit. Stárnutí je totiž podle něj nemoc, byť je v tomto názoru zatím víceméně osamocen, a jako taková zasluhuje, abychom s ní bojovali stejně jako s jakoukoli jinou chorobou. Otázkou je jak. Metody, které přinesly první ovoce při pokusech na modelových organismech, patrně ještě nějaký čas zůstanou za zdmi laboratoří. To ale neznamená, že bychom měli sedět se založenýma rukama a čekat, jak se to vyvrbí. Existuje totiž řada terapií, léků a technologií prodlužujících život, jež jsou dostupné už dnes. Příkladem může být kalorická restrikce (tedy omezení množství přijímané energie, nikoli však hladovění a omezování pestrosti stravy), která se při dlouhodobých pokusech příznivě projevila na zdraví i délce života mnoha organismů, třeba makaků. Nejde však jen o to dopřát si občas půst, ale i pečlivě vybírat, co budeme jíst a pít. V této souvislosti autor například vysvětluje, v čem spočívají příznivé účinky červeného vína. Dalšími osvědčenými metodami je fyzická zátěž či vystavování těla chladu. Zkrátka je potřeba tělo občas vystavit stresu (vyvolat pocit, že zrovna není období blahobytu), aby se aktivovaly geny dlouhověkosti a uvedly organismus do „vyčkávacího“ stavu. Vedle těchto již obecně známých doporučení, jak si prodloužit život, autor uvádí i několik již dnes dostupných léků, které by v tomto ohledu rovněž mohly pomoct: kupříkladu metformin, jenž se používá k léčbě cukrovky. Velkým přínosem v prodlužování života budou i blížící se lékařské inovace, jako například personalizovaná medicína, díky níž bude možné lépe zacílit lékařskou péči v závislosti na genomu člověka nebo pěstovat náhradní orgány šité na míru, díky nimž nebude hrozit odmítnutí transplantátu.

Hrozí přelidnění?

Pakliže se Sinclairovy předpovědi alespoň zčásti splní a průměrná délka zdravého života se u člověka začne výrazně prodlužovat (sám je v tomto ohledu velkým optimistou a předpokládá, že ještě v tomto století se lidé budou běžně dožívat více než sta let), měli bychom o důsledcích, jež z toho poplynou, začít uvažovat už dnes. Jako první se samozřejmě nabízí obava, že už tak přelidněná planeta další hladové krky neuživí, což je otázka, která se vrací jako bumerang pokaždé, když se počet obyvatel Země zvýší o další miliardu. Obvykle se však ukáže, že tato hranice je i díky nečekaným inovacím (třeba geneticky modifikovaným potravinám) dál, než jsme si mysleli. Rychlost růstu populace se navíc zpomaluje a dá se očekávat, že se do konce století zastaví, načež začne její velikost klesat. (Věčný strach z přelidnění planety a jeho (ne)opodstatněnost detailně rozebírají například Steven a Hilary Roseovi v knize Geny, buňky a mozek /Emitos, 2017/.)

Otázkami, jimiž se budeme muset zaobírat, je také nutnost výrazné reformy důchodových systémů, protože by bylo asi nemyslitelné, aby všichni lidé pobírali důchod čtyřicet až padesát let. Je samozřejmě otázka, jak budoucnost ekonomicky ovlivní automatizace. Autor nicméně přepokládá, že pokud medicína dokáže lidem i v pokročilém věku zajistit dobré zdraví, budou chtít nějakým způsobem zůstat v pracovním procesu. Ve výsledku tak starší lidé nebudou pro ekonomiku přítěží, ale naopak přínosem. Základním kamenem snah o prodlužování života však podle autora bude, aby byly metody a technologie určené k dosažení tohoto cíle dostupné pro všechny bez rozdílu (pokud o ně budou mít zájem), protože v opačném případě by pouze dál rozevíraly nůžky nerovnosti mezi bohatými a chudými. Život by si totiž prodlužovali jen bohatí, kteří by díky delšímu životu nahromadili ještě více bohatství.

Jak už patrně vyplynulo z výše uvedeného, David Sinclair je v otázkách zpomalení stárnutí a zajištění kvalitního a zdravého života do pozdního věku nezdolným optimistou a při čtení jeho knihy se chtě nechtě část tohoto nadšení přenese i na čtenáře, byť by byli sebeskeptičtější. Myšlenka oddálení smrti a prodloužení zdravého života je nesmírně lákavá, a proto často svádí k nekritické víře v ty, kteří jej nabízejí. Sinclair se však v této oblasti pohybuje už dost dlouho a většina revolučních metod, jež líčí, nejsou domněnky a vzdušné zámky, ale zpravidla pevně podložené hypotézy a teorie. Ty samozřejmě mohou být časem vyvráceny nebo zásadně přeformulovány, avšak první výsledky vypadají víc než slibně. Co se dá autorovi vytknout, je možná až naivní víra, že se představené technologie začnou využívat v řádu let či pár desetiletí, nicméně je skvělé vědět, že vůbec už v nějaké podobě existují. I proto stojí Konec stárnutí za přečtení a sáhnout by po něm neměl jen každý, koho zajímá otázka prodlužování lidského života, budoucnost medicíny nebo nejnovější pokroky na poli molekulární biologie a genetiky, ale všichni, kdo chtějí proniknout blíže podstatě samotného života.