Během posledních dvanácti měsíců se slovo „karanténa“ stalo jedním z nejpoužívanějších, nejskloňovanějších a nejnenáviděnějších. Česko bylo sice ušetřeno tvrdých opatření s téměř naprostým zákazem vycházet z domova, jako tomu bylo v jiných zemích, i tak se ale nucené omezení společenského života, do kterého můžeme v tomto kontextu zahrnout i práci a školní docházku, projevuje na psychice mnoha lidí. Jak pak asi snášeli mnohem přísnější karanténu lidé v jiných zemích? Všem, které zajímá odpověď na tuto otázku, i těm, kdo by chtěli vědět, jak „to“ vlastně začalo, je určena kniha s jednoduchým názvem Deník z Wu-chanu, jejíž autorkou je etablovaná, českým čtenářům ale dosud neznámá čínská spisovatelka Fang Fang (nar. 1955), která shodou okolností ve Wu-chanu bydlí a ocitla se tak přímo u ohniska celosvětové nákazy. Zápisky z mnohatýdenní karantény původně neměla v úmyslu zveřejnit jako knihu, publikovala je formou příspěvků na sociálních sítích, přičemž některé cenzura následně odstranila a dochovaly se v podstatě jen díky práci autorčiných followerů. Jistě není těžké si představit, jaké lákadlo tyto zápisky představovaly pro literární agenty, překladatelé do angličtiny a němčiny začali zápisky překládat ještě v době, kdy autorka v jejich psaní pokračovala, a kniha tak vyšla v obou jazycích již na přelomu května a června 2020. Kromě toho vyšla kniha v New Yorku čínsky a právě toto vydání se stalo předlohou pro překlad Zuzany Li, který ještě během loňského roku stihlo vydat nakladatelství Universum, součást koncernu Euromedia Group.

Obsah knihy si není těžké domyslet. Uzavřena ve svém bytě, odkázána na komunikaci přes sociální sítě, jen s velmi omezenými možnostmi nakoupit si jídlo, se autorka snaží psaním nejen zabít čas a upustit ventil frustraci, strachu i hněvu na odpovědné politiky, úředníky, lékaře i novináře, kteří zlehčováním situace či záměrným lhaním nechali celý problém vystupňovat do té míry, že nakonec celé desetimilionové město skončilo v karanténě. Vypuknutí epidemie se totiž kryje s oslavami čínského nového roku a lze snadno pochopit, že mezi představiteli místní správy nikdo nenašel odvahu zrušit chystané masové oslavy, čímž se nákaza mohla bleskově rozšířit po celém městě. Myšlenka na odvolání a potrestání odpovědných činitelů i odborníků, kteří svou autoritu propůjčili k tomu, aby obraz nebezpečí bagatelizovali, se v zápiscích opakuje velmi často. Zájem uživatelů sociálních sítí autorka ale vzbudila i popisem monotónního života v karanténě, kdy se nesnažila čtenáře ani děsit, ani prvoplánově povzbuzovat, dobré i špatné zprávy zůstávají v jednotlivých denních záznamech zhruba v rovnováze, byť samozřejmě radost z domácích specialit, o které se s ní podělí sousedka, nemůže vyrovnat zármutek nad úmrtím lékařů, sester, známých autorčiných známých a dalších lidí. Kromě cenzorů se postupně musí autorka potýkat také s útoky ultralevicových internetových trollů, stále dokola ji obviňujících ze lží, spolupráce s nepřátelskými mocnostmi nebo z neochoty zapojit se do skupin dobrovolníků obstarávajících jiným lidem nákupy. Zmiňuje dokonce i pokus o vytvoření nepravého profilu pod jejím jménem.

Samozřejmě je nutné mít na mysli, že Wu-chan byl první případ obecné karantény celého koronavirového roku a odpovědní činitelé tak nemohli čerpat ze zkušeností odjinud, přesto je překvapivé, jak dlouho úřadům trvalo, než začaly systémově řešit např. problém s lidmi, kteří město chtěli jen navštívit na svátky, a následně v něm uvízli, nebo než rozhodly o výplatě kompenzací těm, kdo kvůli karanténě přišli o možnost obživy. Je pochopitelně možné, že se jen tyto informace dostaly k autorce se zpožděním nebo jim zpočátku nevěnovala pozornost (stejně jako třeba vůbec nezmiňuje, jak to vlastně měly wu-chanské děti se školní docházkou), ale podle stylu, jakým o nich píše, se spíše zdá, že na tyto věci úřady během prvních týdnů karantény vůbec nemyslely. Z některých zvažovaných opatření se pak člověku ježí vlasy hrůzou, za zmínku stojí zejména (nakonec nejspíše nerealizovaný) plán distribuce potravin prostřednictvím popelářských vozů.

Jako důvěrně známé nám mohou připadat pasáže o odkladech jiné než nezbytné lékařské péče (posléze bohužel i o odkladech péče skutečně nezbytné, často s fatálními následky), dojetí nad obrovskou vlnou solidarity, kterou celá země postižené provincii dává najevo (zároveň ale mnoho provinčních vlád dává najevo, že ani po skončení karantény nejsou wu-chanští u nich vítáni) i nad množstvím mladých dobrovolníků vypomáhajících starším spoluobčanům, zoufalství vyplývající ze zjištění, že jednou vyléčený člověk se může znovu nakazit, i naštvané komentáře na adresu těch, kdo karanténu nedodržují a odmítají nosit roušky na veřejných místech.

Autorka mimochodem boří stereotypní mýtus o Asiatech nosících roušky v podstatě nonstop, tak jak si je mnozí čeští čtenáři mohou vybavit z ulic Prahy, Českého Krumlova a dalších oblíbených turistických destinací. Sama o sobě píše, že roušku před příchodem epidemie neměla na obličeji několik desítek let, a rozhodně není pravda, že by každý Číňan měl doma roušek zásobu, neboť během prvních dnů karantény z obchodů téměř vymizely – a tam, kde byly i nadále k sehnání, vzrostla jejich cena několikanásobně (což je opět pasáž jistě nejednomu čtenáři povědomá). Kupodivu autorka nepíše, že by se v Číně rozjela domácí výroba roušek, jak jsme tomu byli svědky v Česku. Obecně ovšem autorka zjevně nepatří k nejpraktičtějším lidem, zhruba v polovině karantény se zmiňuje, jak moc by potřebovala, aby už k ní mohla přijít paní pomáhající jí s úklidem, a celkový obrázek jejích kuchařských dovedností také nepůsobí právě pestrým dojmem, složitější jídla v podstatě zmiňuje jen tehdy, když se o ně s ní podělí někdo ze sousedů.

Přes všechnu kritiku zkostnatělé a nevýkonné byrokracie, která jí vynesla tolik cenzorských škrtů a internetových útoků, zůstává pro autorku její země a láska k ní důležitou součástí života. To lze vnímat jako zajímavý podnět zkusit vidět svět z pohledu někoho jiného než bílého příslušníka euroatlantické civilizace nebo jako znepokojující důkaz toho, jak hluboko se dokáže totalitní režim vepsat i do myslí svých kritiků. Několikrát autorka nadšeně popisuje, jak Číňané žijící v zahraničí obětavě kupovali roušky a další zdravotnické pomůcky a pak je posílali domů – aniž by se ovšem zamyslela nad tím, že v okamžiku, kdy se epidemie dostane z Číny ven, budou tyto pomůcky jiným zemím chybět. Za rychlé rozšíření viru do světa může podle ní „arogance Západu“, který čínské zkušenosti s protiepidemickými opatřeními ignoroval, a to, že dohady čínských a amerických politiků o tom, kdo je za rozšíření viru odpovědný, je schopna označit slovem „zajímavé“, je přinejmenším… zajímavé. Stejně tak se lze jen dohadovat o významu doslovné formulace „Čína je právní stát“ - je autorka opravdu tak naivní nebo se naopak snažila uchlácholit cenzory sociálních sítí?

Jako literárně vzdělaná spisovatelka mající na svém kontě řadu románů a jiných děl poskytuje autorka svými zápisky vhled do tradiční i moderní čínské literatury. Parafrázemi i přímými citacemi v Číně obecně známých autorů skutečně nešetří a překladatelce knihy muselo dát velkou práci je nejenom identifikovat, ale také stručně a zároveň co možná nejvýstižněji přiblížit v poznámkách pod čarou českým čtenářům.

Deník z Wu-chanu není povzbudivá četba, které by jistě bylo v současné době zapotřebí. Není ani dramatickým popisem z první linie, líčícím vyčerpávající a nebezpečný boj lékařů i sester, ani žalozpěvem nad tisíci mrtvých, kteří ještě mohli se svými blízkými strávit tolik společných chvil. Je to příběh obyčejné ženy, nijak výjimečné, nijak hrdinsky založené ani přehnaně ustrašené, která se nějakým způsobem musela poprat s tím, že ze dne na den zůstala sama, uzavřena ve svém domově, a svůj hlas propůjčila těm, kdo psaným slovem nevládnou tak dobře. Příběh navýsost individuální, ale zároveň takový, jakých se během uplynulého roku odehrály po celém světě miliony.