Jiří Červenka (5. 3. 1943 – 30. 5. 2021), narozený za války v Jindřichově Hradci, patřil ke generaci, u níž „dělat kariéru“ znamenalo tak či onak spolupracovat s komunistickým režimem. A tak vystudovaný filolog a filozof pracoval v manuálních profesích a hlubokou stopu v paměti druhých zanechal také jako kastelán na hradě Pecka, kde později působila i jeho dcera Věra Kociánová, překladatelka z litevštiny. Za svůj život publikoval tři básnické sbírky: Paměť okamžiku (1996), rozsáhlý výbor z jeho texů z let 1963–1995, Konec sezony (2003) a Uvidět Znojmo (2008).

Jiří Červenka se stejně jako řada dalších překladatelů v té době učil polsky jako samouk. Překládal také jen knihy, které pro něj osobně byly zajímavé, třeba prózy Kazimierze Orłośe a Andrzeje Stasiuka, román Andrzeje Barta Továrna na mucholapky, povídkový soubor Blázen Huberta Klimka-Dobrzanieckého, Dialogy se Sověty Stanisława Vincenze, eseje Leszka Kołakowského Malé úvahy o velkých věcech nebo básnické sbírky Czesława Miłosze a Tadeusze Dąbrowského. Se dvěma polskými básníky, jejichž poezii Jiří Červenka rovněž překládal, ho pojilo přátelství. S Karolem Maliszewským vydali knihu Na obou stranách, v níž básně českého autora najdeme polsky a verše polského básníka česky, kromě toho Jiří Červenka přeložil Maliszewského Rok na cestě. Do češtiny převedl také básně Wojciecha Bonowicze v dvojsbírce Lidové básně / Ozvěny. Jeho zásluhou byl také vydán jedinečný Deník varšavského ghetta Adama Czerniakowa, tedy záznamy předsedy Židovské náboženské obce z let, kdy se postupně schylovalo k likvidaci všech obyvatel varšavské židovské čtvrti. Czerniaków se ho nedožil – spáchal sebevraždu. Kniha vyšla v nakladatelství Sefer, které vede Červenkův přítel Jiří Daníček.

Život Jiřího Červenky byl v určitém smyslu zázračný, nebo spíše se začal podobat svému zázračnému nositeli, který velmi rád putoval pěšky krajinou – nebyl pro něj problém projít desítky kilometrů, běžně překračoval polsko-českou hranici, ale velmi rád také chodil po městě a nepoužíval žádné dopravní prostředky, stejně jako neměl mobilní telefon. Pobýval v časech, kdy dopředu domluvená schůzka na konkrétním místě platí a neruší se hodinu předem jednou SMS zprávou. Hodilo by se říci, že jak Jiří Červenka žil, tak také zemřel – klidně a vyrovnaně. Obklopený svou rodinou, po svaté zpovědi, v zahradě – jakkoli byla jeho smrt nečekaná, vedle smutku přinesla i hluboký pocit, že takto má „bydlet člověk ve světě“. Budete-li mít cestu na hrad Pecka, zastavte se u Stupenského kostelíka, ležícího na červené turistické značce asi 2 kilometry od města. Na přilehlém hřbitůvku, na místě, které si zvolil, odpočívá výjimečný člověk – Jiří Červenka.