S dětmi až do posledního dne
Gifford, Elisabeth: Doktor z Varšavy

S dětmi až do posledního dne

Působivý příběh Janusze Korczaka nepřestává inspirovat spisovatele, dramatiky a filmaře i daleko za hranicemi jeho rodného Polska. Nad stránkami nejnovějšího zpracování Korczakova života z pera anglické autorky se čtenář neubrání myšlence, nakolik jsme se od Korczakovy smrti ve vztahu k dětem jako společnost posunuli.

Zájemcům o dětskou psychologii patrně není nutné jméno polského židovského pediatra, pedagoga a spisovatele Janusze Korczaka (1878–1942) blíže představovat, v povědomí širší veřejnosti však jeho jméno jen občas probleskne. Na samém sklonku komunistické éry vyšel v češtině překlad jeho asi nejznámějšího románu Král Matýsek první, ale odezvu mezi čtenářskou obcí nevyvolal a navazující román Král Matýsek na pustém ostrově už se překladu nedočkal. Několik děl o Korczakovi si našlo cestu k českým a slovenským čtenářům rovněž za minulého režimu, v nedávných letech pak česky vyšly i překlady jeho odborných děl. V roce 2018 česky vyšla rozsahem nevelká, ale působivá Poslední cesta francouzské autorky Irène Cohen-Jancy a o rok později i odborně pojatý životopis z pera polské autorky Joanny Olczak-Ronikierové. Filmoví fanoušci si možná vybaví životopisný film Andrzeje Wajdy s prostým názvem Korczak; filmů, románů a divadelních her inspirovaných osudy pozoruhodného muže, který jako jeden z prvních odborníků odmítal vnímat děti jen jako jakési malé dospělé a své svěřence neopustil ani cestou do vyhlazovacího tábora Treblinka, kde je doprovodil i do plynové komory, nalezneme ale více. Nejnovějším česky dostupným příspěvkem ke Korczakovu životu je román Doktor z Varšavy anglické autorky Elisabeth Giffordové, který na konci loňského roku vyšel v překladu Tomáše Suchomela.

Jak autorka sama píše, příběh Janusze Korczaka a jeho malých svěřenců ji fascinoval už léta, ale cítila potřebu získat potřebné spisovatelské dovednosti, než jeho příběh literárně zpracuje. Své předchozí romány umístila mj. do značně exotických lokací na souostrovích Hebridy a St. Kilda, avšak debutovala románem The House of Hope (Dům naděje) o Joyci Hillovi, rovněž lékaři, který se zasadil o opuštěné děti – v roce 2000 založil sirotčinec v Číně. Doktor z Varšavy je její první knihou přeloženou do češtiny.

Giffordová román nepojala jako komplexní životopis, doktora Korczaka představuje jako muže vyššího středního věku, který se již těší určitému renomé a stojí v čele zaběhnutého sirotčince. Zároveň však v krátkých scénách autorka ukazuje, že Korczak neupadl do stereotypu a vždy dokáže ke každému dítěti přistupovat individuálně a zohlednit jeho potřeby, obavy i dosavadní životní zkušenosti, často velmi drsné. Vypravěčskou pozornost autorka kromě toho nesoustředí na Korczaka, ale na dvojici mladých židovských studentů Mišu a Zofii, kteří mu, okouzleni jeho revolučními pedagogickými myšlenkami, pomáhají s vedením sirotčince. Všichni tři a s nimi i řada dětí čelí vedle běžných problémů také stále sílícímu antisemitismu, který je ale navzdory všem svým důsledkům stále jen nevinnou předzvěstí toho, co na ně čeká po německé invazi do Polska na podzim 1939. Ani po okupaci Varšavy a vzniku ghetta se ale Korczak nevzdává a vede boj za to, aby jeho malí svěřenci měli zajištěné jídlo, ubytování, vzdělání i zdravotní péči, čímž proti sobě popuzuje nejen okupační správu, ale i mnoho dalších obyvatel ghetta. Sled krátkých, téměř epizodních kapitol vyvrcholí v létě 1942, kdy Němci zahájí definitivní likvidaci ghetta a mezi deportované zařadí i kompletní osazenstvo Korczakova sirotčince. Korczakovy poslední chvíle jsou přitom v knize pouze naznačeny, zahrnuty do obecného rámce popisu vražedné mašinerie, která nenechala uniknout téměř nikoho, za kým se na shromaždišti zavřela vrata dobytčáku. Snad poněkud překvapivě autorka vynechala jak působivou scénu, kdy Korczak vypráví dětem pohádku a drží je za ruce, zatímco s nimi kráčí na smrt, i tradovanou historku o německém vojákovi či esesákovi, který v dětství četl Korczakovy romány o králi Matýskovi a měl slavnému spisovateli nabídnout možnost z transportu vyváznout.

Korczak je přitom v koncepci románu postavou spíše vedlejší, významnější roli hrají již zmínění Miša a Zofia, jejichž osudy čtenář sleduje i během období, které strávili mimo Varšavu, a dokonce ještě i po Korczakově smrti. Kromě nich autorka blíže vykresluje i některé dětské postavy, na nichž jednak ilustruje Korczakovy výchovné metody, jednak nás jejich prostřednictvím zavádí do světa dětí, bez jejichž perspektivy by román o osobnosti Korczakova typu nutně zůstal ochuzený. Ačkoliv se mezi dětmi najdou i různí darebáci, často ovšem ke krádežím a jiným neplechám donucení chudobou, a také ustrašené holčičky, nad jejichž rozmazleností by nejeden vychovatel ztratil trpělivost, Korczakova dobromyslnost a cit dokáží najít cestu i do těch nejokoralejších a nejbázlivějších dětských dušiček. Sám Korczak působí jako maják lidskosti v moři zmaru a beznaděje, vždy ochoten pomoci radou, utěšit trpící a i sebevětší bolest obrátit ne-li přímo v legraci, pak alespoň v dobro. Mezi nejsilnější momenty v tomto ohledu patří scéna, kdy po návratu z vězení děti nezatěžuje scénami mučení, kterým sám prošel, ale na dobrou noc jim vypráví smyšlený příběh o tom, jak otrlým kriminálníkům vyprávěl pohádky, na které si pamatovali z dětství.

Díky již zmíněnému krátkému rozsahu jednotlivých kapitol je text knihy možné číst plynule, pochopitelně s přestávkami nutnými pro vstřebání popisovaných hrůz, byť v tomto ohledu román zdaleka nepatří k těm nejpopisnějším a nejemocionálnějším. Snad jen skutečnost, že podle autorky se vojáci kterékoli armády hned od okamžiku vypuknutí druhé světové války proháněli v džípech, působí trochu rušivě, ale na celkovém vyznění knihy ani poněkud absurdní představa ruských vojáků obsazujících na džípech východní části Polska v září 1939 nic nezmění.

V roce osmdesátého výročí Korczakovy smrti tak čtenář může s uspokojením konstatovat, že dnešní děti se mají v řadě ohledů nesrovnatelně lépe než děti, které kolem sebe Korczak potkával, na druhou stranu není od věci položit si otázku, nakolik dnes dokážeme děti uchránit před problémy a nespravedlnostmi světa dospělých a nakolik jako společnost (ne)selháváme v korczakovském úsilí umožnit dětem být dětmi, nezatíženými tím, s čím se v každodenním životě musíme popasovat my.

 

Na podobné téma:
Irène Cohen-Janca
: Poslední cesta

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Tomáš Suchomel, Jota, Brno, 2021, 368 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse