Na IKEA nesahat
Åsbrink, Elisabeth

Na IKEA nesahat

Elisabeth Åsbrink, autorka historického reportážního románu „A stromy ve Vídeňském lese stále stojí“, nastavuje zrcadlo švédské společnosti a připomíná, že i v dějinách této rovnostářské a blahobytné země se najde řada temných míst. V rozhovoru mluví o přijetí aktuální knihy, jejíž důležitou postavou je zakladatel IKEA Ingvar Kamprad, o rozporuplném postoji Švédska k židovským uprchlíkům za druhé světové války a o proměnách rasistické ideologie.

Historický reportážní román A stromy ve Vídeňském lese stále stojí (Absynt, 2021) zpracovává mimořádně bolestné období takzvané švédské neutrality za druhé světové války a vypráví o židovském chlapci Ottovi, který se do Švédska dostane záchranným transportem z Vídně. Zde naváže pozoruhodné přátelství s Ingvarem Kampradem, budoucím zakladatelem IKEA, ale také přívržencem švédských nacistů.

Kniha vychází z autentických dopisů, které rodiče svému synovi posílali z nacisty okupovaného Rakouska, přičemž novinářka a spisovatelka Elisabeth Åsbrink dochovanou korespondenci zasazuje do politického a společenského kontextu doby. Netradičně pojatá publikace upozornila na některá nepříliš známá fakta o švédských postojích za druhé světové války, také proto způsobila po svém vydání nejen ve Švédsku značný rozruch.

 

iLiteratura: Kniha A stromy ve Vídeňském lese stále stojí vyšla švédsky před deseti lety a vzhledem k tomu, že přinesla poměrně šokující odhalení o zakladateli IKEA, vyvolala velký poprask. Pamatujete si ještě na své první dojmy z reakce veřejnosti?
Elisabeth Åsbrink: Kniha přinesla dvojí informace. Za prvé jsem získala materiály z policejních archivů, které potvrzují, že Ingvar Kamprad byl od svých čtrnácti let členem nacistické strany. Vědělo se sice, že Kamprad měl na fašistické hnutí vazby, ale o jeho činnosti v nacistických kruzích se do té doby spíše spekulovalo. Ve Smålandu, Kampradově rodném kraji, mě následně osočili, že jsem zpovykaná novinářka ze Stockholmu a měla bych Švédsku přinést něco podobně užitečného jako Ingvar Kamprad, anebo radši mlčet. Jinak se diskuse rozproudila hlavně v zahraničí, Švédové to vlastně nepovažovali za žádnou novinku… Mávli nad tím rukou a zajeli si do své milované IKEA na nákupy.
Větší debata se strhla v souvislosti s novým zjištěním, že švédští kněží, kteří organizovali záchranné transporty, vyžadovali, aby se židovské děti nechaly pokřtít a přestoupily na křesťanství. Vnoučata zachráněných dětí se ohrazovala, že ve skutečnosti to tak nebylo a že to přibarvuji. Já jsem přitom vycházela z dochované korespondence a dalších dokumentů, s těmi ‚pětaosmdesátiletými dětmi‘ jsem i sama mluvila. Nevycucala jsem si to z prstu. Lidé byli v šoku, když se dozvěděli, jak švédský stát na takzvané pokřtěné děti ze záchranných transportů pohlížel. To všechno sice vyvolalo veřejnou debatu, ale zase takový poprask to ve Švédsku nebyl.

iLiteratura: V Česku se o knize mluví právě zejména v souvislosti s Ingvarem Kampradem, jeho postava také sehrála svoji roli v propagaci knihy. Je tedy zvláštní, že ve Švédsku se tato vrstva knihy tolik neřešila.
Elisabeth Åsbrink: Švédové považují IKEA a Ingvara Kamprada za součást národní identity a nedovolí, aby jim na ně někdo sahal. Nastalo takové vlastenecké mlčení. Když do světových médií pronikla informace, že Ingvar Kamprad se hlásil k nacistům, image IKEA dost utrpěla. Prvotní stanovisko firmy znělo, že Kamprad je už starý a jde o záležitost minulosti. Jenomže tak to přece nejde brát!
V době, kdy jsem s Kampradem vedla rozhovor, zastával pozici generálního ředitele společnosti. Členem všech těch nacistických uskupení byl v sedmnácti. Byl tehdy ještě dítě? Věděl, co dělá? O tom se sice můžeme dohadovat, ale je třeba si říct, že sedmnáctiletý člověk je skoro dospělý.
Dále často zazníval argument, že o Kampradových aktivitách už přece všichni dávno vědí, tak co? Když se pak objevily dokumenty z archivů, nedařilo se už vedení IKEA zamést to celé pod koberec, a tak po třech měsících změnili taktiku a přijali zaměstnance z řad uprchlíků, aby si napravili reputaci. Moje knížka na tom má svůj podíl, což mě těší. Ottova rodina je přesvědčená, že by z toho Otto měl také radost.

iLiteratura: Jste s rodinou svého protagonisty Otty Ullmanna stále v kontaktu?
Elisabeth Åsbrink: Ano, stali se z nás přátelé. Hodně jsme se sblížily s Karin, Ottovou dcerou, která mi ostatně na začátku přinesla onu krabici dopisů. Stýkám se i s Ottovými vnoučaty. Celá rodina je na knihu velmi pyšná, o svém dědečkovi se díky ní dozvěděli spoustu nových informací.

iLiteratura: Pomohlo vám, že jste se při psaní měla s kým poradit? Kdybyste dostala jen krabici a neměla se koho z příbuzných zeptat, když vás v dopisech něco zarazilo, bylo by to asi ještě náročnější.
Elisabeth Åsbrink: To sice ano, ale nezapomínejme, že oni ty dopisy nečetli. Neměli tušení, co v nich je. Všechny byly napsané německy a tento jazyk nikdo z potomků neovládá.
Pro mě bylo nesmírně důležité, že stáli při mně a projevovali mi důvěru, i když nikdo z nás nevěděl, co v dopisech najdeme. Tušili jsme, že na povrch vyplavou nepříjemné pravdy. Což se také stalo – při bádání ve vídeňském archivu jsem zjistila, že Ottův otec Pepi pracoval pro židovskou obec a musel se pracovně podílet na deportacích. Z toho úplně mrazí. Pepi přirozeně neměl na výběr – jako Židé ve Vídni nebo Praze jste si v té době vybírat nemohli.
Ottovi příbuzní byli nicméně úžasní v tom, že mi při psaní nechali naprostou volnost. Dovedu si představit, že jiná rodina by některé zjištěné informace vůbec nechtěla publikovat.

iLiteratura: Knihu tvoří autentické dopisy Ottových rodičů i citace z dobových článků a pamfletů, to všechno je propojeno beletristickými texty, a vznikla tak jakási koláž. Měla jste o konceptu knihy jasno hned, nebo vyplynul až později?
Elisabeth Åsbrink: A stromy ve Vídeňském lese stále stojí jsou literatura faktu psaná literárním jazykem. Některé pasáže můžete považovat za literární útvar, například pasáž týkající se křišťálové noci. Přemýšlela jsem, co se u Ullmannových asi odehrálo. Nevěděla jsem nic přesného. Otto celou událost shrnul do pouhých tří slov: pod ochranou domovníka, což mi posloužilo jako výchozí bod. Nedokážu přesně napsat, co se stalo, ale vím, že byl zachráněn. To znamená, že ochránit potřeboval, a musel tedy být v ohrožení. To jsou fakta, a ne fikce.
Když jsem knihu před deseti lety psala, literatura faktu byla ve srovnání s beletrií nebo poezií hodně statická. Je v ní mnohem méně prostoru pro experimenty a spektrum prostředků se dost liší. Dnes už je propojování literatury faktu a umělecké prózy mnohem běžnější, ale myslím, že Vídeňský les byl v tomto ohledu výjimečný.
Kromě toho jsem na začátku netušila, co se v těch 524 dopisech dočtu. Pokud by byly hodně vzletné, držela bych se spíše tohoto tónu. Jenomže ony byly všední, obyčejné, monotónní. Nejprve jsem byla zklamaná, pak jsem začala pátrat po tom, proč jsou tak jednotvárné. Vždyť tatínek byl novinář, měl vypravěčské nadání, takže k psaní tak ‚nezajímavých‘ dopisů musel mít nějaký důvod. To mě navedlo, jaký postup při psaní zvolit.

iLiteratura: Myslíte, že ve Švédsku zkušenost z druhé světové války a problematika tzv. neutrality pořád nějakým způsobem rezonuje?
Elisabeth Åsbrink: To je moc otázek najednou, ale snad si s tím nějak poradím. Problematikou se zabývám v knize 1947, která vychází z velkého množství rešerší a kde se hodně věnuji tomu, jakou roli sehrál v poválečné společnosti vůdce švédské fašistické strany Per Engdahl, idol Ingvara Kamprada. Engdahl je zásadní postava – propojil různá roztříštěná nacistická uskupení, která se díky němu sjednotila. Významnou roli v tom sehrál článek popírající šoa, který vyšel v časopise vydávaném dvěma bývalými příslušníky SS, kde Engdahl pracoval jako redaktor. Z tohoto úhlu pohledu nese Švédsko svůj podíl na tom, že fašismus, nacismus a rasismus stále přežívají. Per Engdahl spolu s dalšími upravili definici nacismu, pomohli jej očistit od spáchaných genocid, představili ideu bílého kontinentu, bílé Evropy, kde nejsou žádní Židé ani černoši, což se později transformovalo v heslo ‚žádní muslimové‘. Pozvolna se tak zformovala ideologie, k níž se hlásil i Anders Behring Breivik.
Ale ačkoliv Švédsko nebylo za války nacisty okupované, lidé nacismus obecně považují za neakceptovatelný, byť ne za takové tabu jako třeba v Norsku nebo Dánsku, kde příznivce nacismu nesnášejí. Nacistické strany jsou tam maličké, kdežto u nás je rasistické hnutí silnější. Ne bůhvíjak velké, ale existuje.
Pak tu máme švédský postoj k uprchlíkům, který přímo souvisí s neutrálním postojem země za druhé světové války. Švédsko se k přijímání židovských uprchlíků stavělo velice odmítavě. To podle mě přispívá k jistému pocitu viny či dluhu. Zatímco Evropa byla v troskách, Švédsko si vedlo dobře a mohlo dál budovat stát blahobytu. Od roku 1943, kdy Hitler začal válku prohrávat, zejména po neúspěchu v bitvě u Stalingradu, se pak švédská zahraniční politika pomalu měnila a země se uprchlíkům otevřela víc. Pro evropské Židy bylo už pozdě, většina z nich byla tou dobou mrtvá. Ale skoro 80 tisíc dánských Židů tehdy mohlo odejít do Švédska a zůstat tam do konce války, což je v dějinách šoa poměrně ojedinělá situace. Stalo se tak ovšem za pět minut dvanáct, na poslední chvíli. Poválečné Švédsko přesto staví svou image hlavně na této události, ne na prvních letech války, kdy lidem v nouzi zavřelo hranice. Kniha 1947 v tomto směru způsobila poprask, čtenáři za mnou chodili a říkali, že takhle svoji zemi neznají. Popsala jsem totiž Švédsko, jaké bylo, než se z něj stala ta „dobrá“ země.

iLiteratura: Za knihu A stromy ve Vídeňském lese stále stojí jste obdržela mimo jiné Cenu Ryszarda Kapuscinského, což byl významný polský reportér a spisovatel. Máte mezi autory literatury faktu sama nějakého favorita?
Elisabeth Åsbrink: Naposledy se mi moc líbila East West Street, kterou napsal právník Philipp Sands. Pojednává o dvou právnících s židovskými kořeny, kteří přispěli k zavedení pojmů zločin proti lidskosti a genocida. Je to kniha o šoa a morálních otázkách, které následně vyvstaly.

iLiteratura: Na čem pracujete v současnosti?
Elisabeth Åsbrink: Pracuji na biografii švédské básnířky Victorie Benedictsson, která tvořila v osmdesátých letech devatenáctého století, což byla velmi zvláštní éra. Severské země v té době procházejí přeměnou v moderní státy a vzkvétají, ale zároveň jsou to těžké časy – životy mužů i žen se podřizují křesťanské morálce, církev zasahuje i do nejintimnějších sfér jejich soužití. Věda podléhá křesťanskému vidění světa. Do toho vstupuje hnutí za práva a svobodu žen, jehož přívrženkyně a přívrženci hlásají, že ženy by měly být vnímány jako lidské bytosti, ne jako majetek. Výraznější slovo ve společnosti má jen několik málo osobností – Henrik Ibsen, Søren Kierkegaard a Georg Brandes, samí muži. Do toho jako neřízená střela vtrhne Victoria Benedictsson… Bude to tedy kniha na docela vzrušující téma: literatura, sex a smrt.

Rozhovor

Spisovatel:

Kniha:

Natur och kultur, Stockholm, 2011, 333 s.

Zařazení článku:

historie

Jazyk:

Země:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse