Rozděleni oceánem, spojeni jazykem
Brouček, Stanislav: Místo a úloha zahraničních Čechů v bilaterálních vztazích

Rozděleni oceánem, spojeni jazykem

Snad každý Čech ví o někom ve svém okolí, kdo z jakéhokoli důvodu opustil domov a usadil se v zahraničí. Autorský kolektiv pod vedením etnografa, který se zahraničními Čechy zabývá již téměř pět desítek let, několika dílčími studiemi upřesňuje historii i současné postavení těchto lidí; zasadit vše do hlubšího rámce bilaterálních vztahů se ale podařilo jen částečně.

Na rozdíl od některých jiných národů žije drtivá většina lidí hlásících se k české národnosti v Česku. To ovšem neznamená, že se v nejrůznějších zemích světa nevyskytují různé početné komunity lidí považujících se za Čechy nebo si alespoň vědomých svého českého původu. Kořeny vzniku těchto komunit někdy sahají k událostem známým z učebnic dějepisu, někdy jde naopak o poměrně neznámou a leckdy i kuriózní záležitost. Dlouholetý pracovník Etnologického ústavu Akademie věd Stanislav Brouček (nar. 1947) se tematikou nucené i dobrovolné migrace z českých zemí (a příležitostně i tou směřující naopak do českých zemí) zabývá po celou svou profesní kariéru, kterou zahájil již v roce 1974, a řadu publikací tématu už věnoval. Jeho nejnovějším badatelským výstupem, na němž se podíleli i další autoři, je kolektivní monografie Místo a úloha zahraničních Čechů v bilaterálních vztazích.

V úvodní kapitole Brouček nastínil některá obecně platná východiska, jak k výzkumu tématu migrace z českých zemí přistupovat, a rovněž stručně shrnul problém nedostatečného podchycení krajanských záležitostí na institucionální úrovni. V dalších šesti kapitolách se jednotliví autoři zaměřili na země dle svého badatelského zájmu, přičemž vždy prezentují pohled na krajanskou problematiku z určitého úhlu, komplexní popis by výrazně přesáhl rozsah celé publikace. Hned dvě kapitoly se zabývají českou menšinou na Ukrajině, kam od poslední třetiny 19. století vyrazily tisíce českých sedláků a řemeslníků, ale také učitelů, dělníků, železničářů a v neposlední řadě také umělců, na něž především se ve své studii zaměřil Petr Lozoviuk. Oba autoři (druhým je Jaroslav Vaculík) ohraničili své studie přibližně koncem první světové války, která do života krajanů v mnoha zemích přinesla zásadní změny – jako občané Rakouska-Uherska často čelili nedůvěře či rovnou internaci a věznění, zároveň mnoho z nich hledalo způsoby, jak válečné úsilí Spojenců aktivně podpořit. Jak ale ukázal ve své kapitole zaměřené na Argentinu a Brazílii Ivan Dubovický, ne vždy se tyto snahy dočkaly náležité odezvy a nadšení dobrovolníci se pak vinou laxnosti spojeneckých (zejména francouzských) úřadů i samotného vedení prvního odboje ocitli v tíživé situaci, neboť leckdy opustili dosavadní zaměstnání, aby mohli do armády vstoupit do nejdříve, a ve finále tak zůstali bez prostředků. Dubovický zároveň poukazuje na značně macešský přístup nově vzniklé ČSR, která nejen neocenila zásluhy krajanů v méně exponovaných zemích (i díky aktivitě krajanů se přitom Brazílie odhodlala uznat existenci ČSR velmi rychle), ale svými rozhodnutími od psacího stolu, nereflektujícími realitu a personální vztahy mezi jednotlivými spolky vlastně krajanské aktivity téměř zadusila – v tomto kontextu nevychází jako právě pozitivní postava ani známý cestoval A.V. Frič.

Naopak na příkladu Chorvatska a podpory tamního českojazyčného školství v okolí města Daruvar ukazuje trojice autorů (Jana Kočí, Andrea Preissová Krejčí, Ivo Barteček), že alespoň některé krajanské komunity se mohly na pomoc staré vlasti téměř bez problémů vždy spolehnout, dokonce i v době, kdy se Jugoslávie ocitla v nemilosti ze strany Sovětského svazu. Československo na své krajany nezapomnělo ani při vypuknutí války na Balkáně v roce 1991 a ochotně poskytlo útočiště několika desítkám dětí českého původu a zároveň pro krajany zajistilo rozsáhlou humanitární pomoc. Na problémy v rámci samotné české a československé emigrace pak upozorňuje Roman Zaoral, který na příkladu krajanů žijících v Kanadě přibližuje nejen obvyklé problémy doprovázející přestěhování do cizí země, ale také v obecném povědomí poměrně málo známé rozpory mezi zastánci čechoslovakismu a samostatného Slovenského státu (Češi přitom představovali před druhou světovou válkou jen zhruba pětinu občanů ČSR trvale žijících v Kanadě) i později mezi příznivci jednotlivých předúnorových politických stran, kdy do krajanské komunity pronikali také komunističtí infiltrátoři a agitátoři. Samotný Brouček se zaměřil na méně známé aspekty československého vystěhovalectví do Francie, konkrétně smlouvy upravující transfer kvalifikovaných osob mezi oběma zeměmi (byť směr ČSR – Francie pochopitelně převažoval) v meziválečném období a na rozpory, které do krajanských komunit vnesla Směrnice o úpravě právních vztahů ČSSR k občanům, kteří se zdržují v cizině bez povolení československých úřadů, přijatá československou vládou v roce 1977. Spory o to, nakolik bylo morální a etické si vztahy s ČSSR tímto způsobem „upravit“ (a tím výměnou za možnost legálně navštívit ČSSR de facto uznat stávající pořádky v zemi a také uhradit náklady na vzdělání, které se emigrantovi dostalo), vyhloubily mezi krajanskými spolky ve Francii jen těžko překonatelné příkopy; od snahy nalézt smírné řešení dala ruce pryč i československá polistopadová diplomacie, s formální výmluvou, že jí nepřísluší řešit spory mezi francouzskými právnickými osobami, jimiž jednotlivé spolky oficiálně byly a jsou.

V poslední kapitole pak Brouček konkrétně představuje několik méně známých českých poúnorových a posrpnových emigrantů a jejich životní příběhy, které je zavály do nejrůznějších koutů světa, od Norska a Švédska přes Spojené státy a Kanadu až po Austrálii a Nový Zéland. Lidsky zajímavý je každý z popisovaných osudů, za obzvláštní zmínku stojí například Mirek Smíšek, autor keramiky použité při natáčení trilogie Pán prstenů, bratr režiséra Miloše Formana Pavel, který se prosadil jako malíř, nebo František Bejček, který v Austrálii založil odborovou organizaci sdružující modely a modelky. Že se emigranti, resp. lidé donucení k emigraci, rekrutovali i z dříve vysoce postavených funkcionářů, dokládá příklad Vratislava Pěchoty, který se účastnil známých jednání se sovětským vedením v Čierne nad Tisou v létě 1968. Snad jen škoda, že Brouček se zaměřil (s výjimkou vnučky Jana Antonína Bati, narozené již v Brazílii) výlučně na emigranty a zcela pominul krajany, kteří po roce 1948 opustili ČSSR legálně (např. díky sňatku s cizím státním příslušníkem).

Předložená monografie obohacuje a v nejednom případě i koriguje obraz, který o Češích opouštějících české země mezi většinovou veřejností panuje, vzhledem k názvu knihy je ale nutné konstatovat, že bilaterální vztahy mezi Československem, resp. Českou republikou a příslušnou přijímací zemí jsou blíže analyzovány jen v některých obsažených studiích. Jako celek kniha vyznívá spíše jako oslava úspěchů, jichž krajané v nových domovinách dosáhli, ale také jako doklad silného pocitu sepětí s původní vlastí a ryzího nezištného vlastenectví, které u nich i jejich potomků nalezneme (výjimky se samozřejmě najdou a i v knize jsou zmíněny). Oba aspekty jistě českého čtenáře potěší, zasazení příběhu českých krajanů do hlubšího rámce bilaterálních vztahů na oficiální úrovni by však více napomohlo ocenit roli, jakou roli tito lidé s nemalým nasazením ve prospěch české věci, ať už tomuto pojmu dáme v různých obdobích různý obsah, sehráli.

 

Na podobné téma:
Jaromír Marek
: Interhelpo
Marek Jakoubek: Vojvodovo
Marek Jakoubek: Vojvodovo

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Stanislav Brouček a kol.: Místo a úloha zahraničních Čechů v bilaterálních vztazích. Nová tiskárna, Pelhřimov, 2021, 212 s.

Zařazení článku:

historie

Jazyk:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse