Dějiny sexu vyprávěné pětkrát jinak
Brenot, Philippe; Coryn, Laetetia: Sexkomiks 2

Dějiny sexu vyprávěné pětkrát jinak

Co to byl „vibromobil“? Existovala v některé kultuře povinnost být nevěrný? A kolik panen má mít k dispozici muslim v posmrtném ráji? Poutavý komiks ukazuje, jak je sexualita silně kulturně podmíněná, a nechtěně také to, jak je při referování o cizích kulturách těžké oprostit se od té vlastní.

Čtyři roky po komerčně úspěšném prvním dílu komiksových dějin sexuality Sexkomiks nedávno vyšlo pokračování Sexkomiks 2. Intimní historie Afriky a Orientu od téže autorské dvojice, psychiatra a antropologa Philippa Brenota a kreslířky Laetitie Coryn.

Předchozí svazek často dosti temně líčil vývoj milostných vztahů v západním světě, přičemž v porovnání s minulostí vyzníval obrázek současnosti spíše nadějně. Nový díl se oproti tomu věnuje kulturám, které byly v minulosti „eroticky rozvinuté“, jako je Indie, nebo přímo „sofistikované“, jako je Japonsko. S nadšením líčí například starobylé způsoby svádění, které mohly spočívat už v tom, jak si žena poodhrnovala límec kimona, nebo poetické metafory čínských básníků, kteří milování líčili jako děj, při němž „černý drak vklouzne do hlubokého moře“. Evropské vyjadřování v této oblasti podle autora bylo a je vulgární, což můžeme s odkazem na Píseň písní mírně problematizovat.

Ztracená erotická paměť
Současný stav v daných kulturních okruzích však kniha líčí téměř jako úpadek. Vinu na tom ale může nést západní svět: až když se v roce 1868 japonské císařství otevřelo západním vlivům, tradiční sexuální tolerance zmizela a „erotická paměť Japonska se vytratila“. Jde ovšem možná o příliš silné tvrzení a rozhodně nescházejí odborníci, kteří by polemizovali. Výsledkem je podle Brenota každopádně paradoxní stav, kdy v dnešním Japonsku sice diváci nesmějí vidět, jak vypadá penis nebo klitoris, ale není problém se podívat, jak v rámci specifických fantazijních výjevů „obří chobotnice znásilňuje středoškolačku“.

U moderní Číny komiks vyzdvihuje Mao Ce-tungův bohatý sexuální život, který se prý podobal spíš tomu, jejž vedli dávní císaři (v souladu s tradicí věřil, že sexualita je zdroj dlouhověkosti). Jeho režim ale zavedl přísné mravnostní kontroly. V současnosti už je sice čínský sexuální život svobodnější, ale například prostituce je tam zakázána a asi 300 000 žen si kvůli tomuto přečinu aktuálně odpykává dva roky nucených prací. Současně ale politika jednoho dítěte zavinila, že dnes v Číně schází 40 milionů žen.

Kniha pochvalně konstatuje, že Indie jako jeden z prvních států na světě uznala „třetí pohlaví“, jelikož lidé „neutrálního pohlaví“, takzvaní hidžrové, tu jsou jako samostatná kategorie přijímáni po staletí. Jinak ale kriticky soudí, že tamní obyčejní lidé na erotické bohatství z legend a královských paláců nikdy nedosáhli. A obecně prý z erotické rafinovanosti mahárádžů nezbylo skoro nic, dřívější erotická kultura se nezachovala: „Hinduismus je bohužel spojený s chudobou, nekulturností a nerovností pohlaví.“

Utajená erotika
Také o dalších kulturních okruzích z tohoto svazku podle Brenota platí, že většina starých textů, průkopnických pilířů rafinované erotiky, byla dlouho utajená a znali ji pouze vybraní muži-učenci. Ženy ani nižší vrstvy k nim přístup neměly. Znovuobjevení tyto texty prožily teprve nedávno a zásluhu na tom opět mohli mít lidé ze Západu. To je případ Tisíce a jedné noci – nejstarší erotické povídky pocházejí z desátého století, ale byly k dispozici jen vzdělaným mužům a široké arabské publikum se s nimi seznámilo teprve v polovině devatenáctého století, přičemž islámští fundamentalisté je ještě dnes cenzurují. Totéž platí o Prstenu holubice od muslimského učence jménem Íbn Hazm (994–1064). Ten sice vznikl už v jedenáctém století, ale pro svět byl objeven až ve století devatenáctém, kdy ho vědci nalezli v univerzitní knihovně v nizozemském Leidenu. Stejný osud měla Kámasútra, kterou indický mnich a filozof Vátsjájana sepsal ve čtvrtém století čistě pro potřebu bráhmanů a vzdělané veřejnosti. Úzkému kruhu zasvěcenců ji představil v devatenáctém století britský objevitel, překladatel, voják a orientalista Richard Francis Burton a do širokého povědomí se dostala až o století později díky západní sexuální revoluci.

Z hlediska současných západních standardů kniha hodnotí i různé domorodé tradice. Příkře odsuzuje zvláště ženské obřízky jako „otřesné a nepřijatelné mučení“ a prostředek mužské nadvlády. Aniž bychom chtěli podobné praktiky hájit, dodejme, že podle některých odborníků se ale dá provedení obřízky interpretovat i jinak: místní africké ženy v ní prý někdy vidí i prostředek, jak se vymezit vůči kolonialismu a jak posílit vlastní prestiž, takže na ni jsou hrdé. Rozdíl v přístupu někteří vymezují tak, že na jedné straně stojí feministky a na opačné straně antropologové, ostatně i v jediné původní české knize na dané téma, Kultury sexuality: Západ a ženská obřízka. Kulturně antropologická perspektiva (Masarykova univerzita 2007), kulturní antropolog Jaroslav Skupnik varuje před neuvědomovaným západním etnocentrismem. Antropolog Brenot zde tedy jednoznačně přejímá onu feministickou perspektivu.

Žena v dějinách erotiky
Trochu jednostranně pak může působit i pasáž o japonském umění svazování šibari, u něhož je zdůrazněno, že při něm šlechtici „svazovali ženy a pak se ukájeli nad jejich ponížením“. Přitom ale původně šlo o svazování zajatců a dnes mezi přední představitelky praktikující toto umění patří rovněž ženy.

Zato ale autor rád zdůrazní každou domorodou tradici, která je v souladu s jeho tezí, že v dějinách sexuality je jedním z hlavních aspektů společenské a sexuálně osvobození žen, které v tradičních kulturách postupuje jen velice zvolna. I proto je v knize obšírně líčen jistý africký obřad, v jehož průběhu se ženy sešly kolem velkého ohně, aby „roznítily a posílily své ženství“. Účastnice se svlékly do naha a protančily noc, následně je rada těch nejstarších podrobila zkoumání. Jakmile hodnotitelky našly dívku, jejíž klitoris výrazně vystupoval, daly se do nadšeného křiku. Účastnice pak tyto vítězné části těl obdivovaly a třely se o ně nosem. Obřad prý měl „takovou moc, že dlouho po jeho konci se ve vesnici nekradlo a nedocházelo k hádkám ani nevěře“. Kniha se v tomto duchu nostalgicky ohlíží za předpokládanou minulostí, kdy měl panovat matrilineární řád, ovšem „bohužel velice rychle obecně převládla mužská dominance“. To je často hlásaná a široce rozšířená teze, k níž se ovšem vědci staví rezervovaně, respektive mnozí z nich tvrdí, že matriarchát jako zrcadlový obraz patriarchátu nelze historicky dokázat.

Kniha před čtenáře rozprostírá širokou paletu sexuálních technik a poloh, ale také různých ideálů krásy a mytologických příběhů spojujících s prvotním sexem vznik světa i svérázných domorodých obřadů. Kresba někdy tyto bujné fantastické výjevy líčí s jistou zálibou, jindy je spíše karikuje či podvrací. Autorova hutná zkratka se občas nedokáže vyhnout zjednodušení a přehánění, ale opět poskytuje čtivý přehled, u kterého oproti předchozímu dílu vystupuje do popředí kulturně-srovnávací aspekt. Knih o antropologii sexuality v češtině zatím vyšlo zoufale málo, nejlepší zřejmě zůstává odborněji zaměřená Antropologie sexuality: sociokulturní hledisko (Masarykova univerzita, 2002) od Františka Vrhela, ovšem i Sexkomiks 2 může v tomto smyslu sloužit jako populární a vizuálně přitažlivý úvod. Na knize je přitom dobře patrné, jak je obtížné psát univerzální dějiny sexuality a nevnucovat vlastní perspektivu ostatním, ale současně ani sebemrskačsky nesnižovat kulturu vlastní, aby vynikly ty jiné…

 

Na podobné téma:
Miloslav Stingl
: Sex v pěti dílech světa aneb Cestopis časem a prostorem tělesné lásky
Martin Fafejta: Sexualita a sexuální identita
David M. Friedman: On: kulturní historie penisu
Anthony Giddens: Proměna intimity
Peter Nowak: Sex, bomby a burgery
Radim Kopáč, Josef SchwarzJakub Šofar: Ve sladké tísni klína
Alexander Gerhardinger: Bordel jako byznys
Petra Veselá: Tři struny tajných přání

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Philippe Brenot, Laetitia Coryn: Sexkomiks 2. Intimní historie Afriky a Orientu. Přel. Michala Marková, Paseka, 2021, 136 s.

Zařazení článku:

komiks

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse