Japonérie 21. století
Tichý, Josef: Předvečer

Japonérie 21. století

Prvotina mladého autora přivádí čtenáře do vyhlášené turistické oblasti Japonska, kde český student během brigády v hotelu poznává místní prostředí, zaměstnance i sám sebe. Chybějící emoce příběhu dodává hudba; román je vybaven dokonce soundtrackem a celkově působí jako literární videoklip.

Vlak opouštěl předměstí a blížil se do hor. Téměř liduprázdné nádraží a lidé vracející se z práce, děti z odpoledních kroužků a doučovacích škol.
Blížil se večer a měl pocit, že v rohu okna vidí ledové květy. (s. 9)

Takto začíná prvotina japanologa Josefa Tichého (*1992), jasně odkazujíc na začátek slavného románu Sněhová země Nobelovou cenou ověnčeného (a ostatně i dále v textu přímo zmíněného) japonského spisovatele Jasunariho Kawabaty (1899–1969), v němž hlavní postava přijíždí z Tokia vlakem na sever Japonska.

Protagonistou románu Předvečer, jenž se probojoval mezi letošní nominace Ceny Jiřího Ortena, je český student Patrik Weisberger, který se vydává do Japonska na tříměsíční pracovní stáž. Jeho cílem je hotel v Nikkó, známé turistické destinaci v horách severně od Tokia, která se pyšní krásným jezerem Ćúendži a šintoistickou svatyní Tóšógú, postavenou zde na památku prvního šóguna. Lákavá lokalita však Patrikovi neposkytne takovou japonskou zkušenost, jakou si představoval. Spí ve špinavé ubytovně s nefunkčním zařízením a nadřízení se k němu a jeho kolegům (i k sobě navzájem) ne vždy chovají pěkně; například se objevují náznaky šikany vůči Patrikovým čínským kolegyním.

Patrik se věnuje práci, vydává se na výlety do okolí, po večerech studuje. Přitom naváže i několik přátelství a nakonec prožije i malé milostné dobrodružství. Tyto vztahy jsou však popsány spíše okrajově, podobně jako společenskokritický rozměr, projevující se v podstatě jen v několika rasistických poznámkách japonských zaměstnanců hotelu, jejichž postavy jsou načrtnuty v hrubých rysech. Z románu se nedozvíme téměř nic o jejich povahách a vnitřních světech. Jiné figury, jako manželka bosse jakuzy, tedy japonské mafie, se zase objevují pouze na efekt a pro okořenění textu, který jinak popisuje Patrikův každodenní život na stáži.

To, že ostatní hrdiny vidíme takto povrchně, není vzhledem k přechodné povaze Patrikova japonského dobrodružství vlastně nijak překvapivé. Překvapit však může, že se za celou dobu nedozvíme fakticky nic ani o protagonistovi. Až do konce zůstává záhadou – z jeho jednání usoudíme, že je tichý a melancholický, že má zájem o hudbu a historii, ale to všechno je pouhé klouzání po povrchu. Román se vyhýbá introspekci; Patrikovy myšlenky se vynořují náhle, zdánlivě na nic nenavazují a nic neosvětlují.

Vyvrcholením románu je Patrikova kratičká homosexuální romance s manažerem hotelu. Bez byť jen letmo naznačené psychologie nám z ní zůstává pouze vizuální dojem, což je zřejmě záměr – pohledný, elegantně se pohybující manažer Sada je jmenovec zesnulého japonského herce, jímž ztvárněné postavy byly „neuvěřitelně pohledné, jenže nesměly mluvit. Natož říkat, co si myslí. Dávat najevo, co cítí.“

Vizuální dojem videoklipu
Počáteční paralela se Sněhovou zemí není náhodná; z celého díla je – kromě hojnosti popkulturních odkazů, které připomenou dílo Harukiho Murakamiho – jasná inspirace lyrickou prózou již zmíněného Jasunariho Kawabaty, což je žánr, ke kterému má Předvečer asi nejblíže. Nejvíce zaujmou popisy krásné japonské krajiny, ostře kontrastující se špinavým pokojem na ubytovně i se zdůrazněnou ošklivostí některých postav.

Bohužel podmanivost a originálnost Kawabatovy lyrické prózy Předvečeru chybí – jeho jazyk je všední, ničím na sebe neobrací pozornost. To mají vynahradit úryvky písňových textů od Nirvany, Billie Holiday či Marilyn Monroe. Na konci je z těchto skladeb poskládán celý soundtrack. Pokud román čteme za jeho poslechu, hudba mu může dodat chybějící emoce. Předvečer by tak patrně mnohem lépe fungoval jako videoklip.

Jak tuto prvotinu mladého autora hodnotit? Nabízí se srovnání s polozapomenutým žánrem japonérie (věnovali se mu v první polovině 20. století Joe Hloucha či Jan Havlasa, ale dříve i Julius Zeyer). Tento termín označuje literární texty s japonskou tematikou, které měly přiblížit prostředí vzdáleného „Žaponska“ čtenářskému publiku, jež mělo jen velmi malou šanci se tak skutečně podívat. Zatímco tato díla povětšinou ukazovala Japonsko jako exotickou pohádkovou zemi, která se vymyká našemu chápání, Tichého román představuje už jiné Japonsko, stále se sice výrazně lišící od českého kontextu, ale zároveň už fungující jako přijatelné pozadí pro univerzální zkušenost přechodu ze studentského života do skutečné dospělosti. Navíc má tato „japonérie 21. století“ také trochu jinou estetiku plísní pokrytých stěn ubytovny, ve které hlavní hrdina kouří cigarety za zvuků jazzu, což je nejvýraznější dojem, který za sebou kniha zanechává. Zda tento dojem stačí pro plnohodnotný čtenářský zážitek, už musí posoudit každý sám.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Minimum Difference, Praha, 2022, 208 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Hodnocení knihy:

60%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse