V krátkém autobiografickém románu Děti poslouchají Pink Floyd (2022) složil Alexander Gorkow (nar. 1966) poctu nejen britské progresivně rockové skupině, která ho formovala téměř celý život, ale také vlastní rodině a dětství, jež strávil nedaleko rušného letiště na předměstí Düsseldorfu. Kniha na první pohled zaujme hned dvojím způsobem, jednak provokativním titulem spojujícím „děti“ s poslechem pesimisticky nihilistických textů Pink Floyd, jednak duhovým spektrem na přebalu, které odkazuje na jejich nejúspěšnější album The Dark Side of the Moon. Gorkow vystudoval germanistiku s filozofií a na kontě má zatím čtyři romány, z nichž kritika nejvíce vyzdvihuje právě jeho poslední, Děti. Od devadesátých let pracuje jako novinář v deníku Süddeutsche Zeitung a již dvakrát získal Německou reportérskou cenu (Deutscher Reporterpreis): poprvé za reportáž o americké tour Rammstein a podruhé za rozhovor se spoluzakladatelem Pink Floyd Rogerem Watersem.

Dýchej

Vypravěčem a pozorovatelem dění je asi desetiletý kluk, který originálním způsobem podává svědectví o svých školních letech, síle hudby a banalitách každodenního života. V příběhu vyjadřuje obdiv ke své o šest let starší sestře. Ta ho ovlivňuje svými rebelantskými názory a s chutí přiživuje jeho nekonvenční fantazie o krvežíznivých celebritách číhajících pod postelí. V jeho vzpomínkách se vydáváme na poetický („každé ráno se školou plazí únava z těžkého železa“), nostalgický, humorný, melancholický a místy také děsivý výlet do druhé poloviny sedmdesátých let 20. století v SRN, během kterého se setkáváme s dobrem a zlem, tak jak je vidí malý hrdina. Dobro ztělesňují Pink Floydi brojící proti otupělosti masy, postižený spolužák Hubi anebo mladá Manuela z městských kanalizací, kterou mají ve spárech glam rockoví The Sweet v latexu. Zlo číhá po setmění na všechny děti a kromě interpreta šlágrů Heina ho v sobě nese také politik Rainer Barzel, Frank Zappa, tlakový hrnec v kuchyni nebo filmoví templáři, vraždící nevinné panny. Otec společně s Chlapcem a Dítětem číslo 1, jak jsou sourozenci v textu označováni, posvátně poslouchají gramodesky s hity Wish You Were Here či Eclipse, načež sestra rodinu poučuje o zaprodaných monstrech establishmentu či starých náccích v městském parku, kteří vypadají neškodně „jako tetky a strejdové“. Nesouhlasí s pasivitou masy a pohrdá přisluhovači systému včetně novinářů, jako je Reißmüller („Reichsmüller“). Jelikož se to v knize hemží reáliemi a jmény německých osobností ze sedmdesátých let, český čtenář spadající do kategorie mileniál a výše bude v mnohých odkazech nejspíš tápat. Recenzenti, kteří v té době vyrůstali, však Gorkowu dokonalou rekonstrukci světa západoněmeckých sedmdesátek jednohlasně vyzdvihují a chválí jeho smysl pro autenticitu.

Pozornost v narativu upoutá akribické vyjmenovávání názvů ulic, obchodů, značek přístrojů v domácnosti, reklamních sloganů či dlouhých příjmení sousedů. Při líčení své rodiny se vypravěč omezuje jen na některé rituály všedního dne, líčí je však velice dramaticky. Otce si tak můžeme představit při procítěném postřikování růží na zahradě, náruživém sledování zpráv na ZDF a poslechu jazzu, Chlapcovu matku zase při zavařování kdoulí se sklenkou campari a všudypřítomnou dunhillkou. Když otec zarytě tvrdí, že Pink Floyd vycházejí z bebopu nebo že obrovský přetlak v zavařovacím hrnci stoprocentně vyřeší tlakový ventilek, připomíná „Kodeta“ (pana Krause) z Hřebejkových Pelíšků. Autor k vytváření komických momentů směle využívá i vypravěčovy naivity – desetiletý Chlapec ještě sám všemu nerozumí a neví, co to je „establishment“, „národní socialista“ a „šoustat“ nebo proč je kamarád Hubi „mongol“.

Sestra říká, že to jsou prasata

Humorné až groteskní pasáže střídají tíživá témata a blízkost smrti. Nad rodinou totiž visí srdeční choroba starší sestry a její časté pobyty v nemocnici, navíc jí lékaři brzkou smrt prorokují od narození. Sestra však na rozdíl od bratra nemá strach, je plná života a odhodlaná spolu s Pink Floyd revoltovat proti systému. Životní příběh dvou dětí ze sedmdesátých let autor originálně propojuje s vývojem kapely, a ne náhodou se tak z bytu Gorkowých často ozývá hlasitý tlukot srdce, který otevírá skladbu Breathe. Povel „dýchej“ si Chlapec navíc musí opakovat pokaždé, když chce něco nahlas říct bez zakoktání. Na základní škole je většinou duchem nepřítomný, málo mluví a snaží se navázat kontakt s pyramidou Pink Floyd, jejichž název kvůli zajíkání ani neumí vyslovit. Třídní tyrani mu proto říkají „Spasťa“ (Spasti v němčině znamená „blbeček“) a běžně ho šikanují. Duševnímu rozpoložení vypravěče odpovídá styl narace, která představuje proud vzpomínek a myšlenek přecházejících od jedné ke druhé. Román končí skokem do současnosti, kdy Gorkow s odstupem času ve zkratce reviduje své dospívání a smiřuje se s Rogerem Watersem, hlásajícím bojkot Izraele, se kterým se mu nakonec jakožto novináři opravdu podařilo navázat kontakt. Devízou románu je promyšlené spojení popisů banalit s důležitými životními momenty a jeho obsah ve vás bude ještě nějakou dobu pulzovat, ať už jste, nebo nejste fanouškem Pink Floyd.