Představa Pražáka ujíždějícího na víkend z hlavního města, aby si užil trochu přírody, bude možná co nevidět passé. Byť mají Krkonoše, Šumava, Třeboňsko, Český ráj, Beskydy či Podyjí své nezpochybnitelné kouzlo, ukazuje se, že pod lampou bývá největší tma (nebo pavučina?) a milovníci plazů, ptáků, savců, hmyzu, rostlin nebo právě pavouků si na své měrou vrchovatou přijdou i v matičce měst. A nemusí se hned uchylovat do nejprovařenějších míst, jako je Šárka či Prokopské údolí. S trochou štěstí a především povědomím, co a kde hledat, se dají velmi zajímavé a často notně exotické exempláře flóry a fauny najít i na opuštěných nádražích, brownfieldech, staveništích či výsypkách, v četných vnitroblocích, kolem pomočených zdí i mezi dlažebními kostkami přímo v centru města.

Neocenitelným rádcem každému, kdo by chtěl pražskou městskou divočinu poznat blíže, se dozajista stane bohatě ilustrovaná kniha Planeta Praha: Průvodce nečekaně pestrou přírodou města, která „vznikala paralelně s natáčením [nedávno uvedeného] stejnojmenného [dokumentárního] filmu.“ Přestože má publikace s dokumentem leccos společného, nejde o jeho doslovný přepis, ale spíše doplněk, který díky odlišné formě umožňuje probrat celý fenomén z trochu jiného úhlu a rozvést mnohé věci, jež na plátně zůstaly jen naznačené, nebo se do snímku vůbec nevešly. Po textové stránce se na Planetě Praha podílela hned čtveřice vynikajících českých biologů, kteří zároveň působili jako odborní poradci při tvorbě filmu: Jan Albert Šturma, Ondřej Sedláček, Petr Šípek a David Storch.

Ještěrky na Žižkovi

Ti v téměř čtyřech desítkách krátkých textů rozdělených do sedmi kapitol vezmou čtenáře například za muflony do krčské Thomayerovy nemocnice, za plchy na Petřín nebo za ještěrkou zední (!) k pomníku Jana Žižky na Vítkově. Provedou jej také noční Prahou plnou netopýrů, parky, parčíky i sebenepatrnějšími kousky zeleně obydlenými unikátními bezobratlými živočichy, od otakárků po majestátní roháče, nebo extrémními stanovišti obývanými rostlinami, jež bychom nikde jinde na našem území snad ani nenašli. Dobrodružnější zájemci se po boku autorů podívají také do trnitých akátových hájů, zdánlivě neprostupných křovin ukrývajících četné biologické poklady, třtinových stepí či do lidskou činností nejpostiženějších končin hlavního města, kde to však mnohdy díky specifickým podmínkám doslova bují životem.

Kniha nicméně není jen jakýmsi osobitým přírodovědným průvodcem, který by předkládal seznam zajímavých druhů a lokalit, kde je hledat. Autoři přinášejí i obecnější pohled na problematiku město versus příroda a vysvětlují, proč se vlastně ve velkých městech životu tak daří (tepelný ostrov, pravidelně narušované a mimořádně rozmanité prostředí, křižovatka cest), co Prahu v tomto ohledu činí jedinečnou (například geologické podloží), proč je takzvaná nová divočina vůbec zajímavá (je toho nečekaně hodně) nebo jak městské populace různých druhů ovlivňuje evoluce (mezi paneláky jsou selekční tlaky trochu jiné než v otevřené krajině). Čtenáři se seznámí i s řadou ekologických termínů a konceptů, například hojně užívaným pojmem sukcese, jenž je pro celou knihu stěžejní, nebo slavnou teorií ostrovní biogeografie: ostrovy nemusejí být pouze v moři – ostrovem může být městský park, prohlubeň zalitá vodou i osamocený strom.

Ulomit pár větviček

Planeta Praha představuje také některé moderní směry v ekologii a ochraně přírody. Té už nevládne imperativ bezzásahovosti jako kdysi. Některá prostředí, a pro ta uvnitř měst to platí dvojnásob, totiž existují právě díky setrvalému narušování, a pokud od něj upustíme, danou lokalitu tím z povahy věci zničíme, neboť na ní umožníme vývoj dalších sukcesních stádií. Což mimochodem není problém pouze pro městskou divočinu. Stejný nepříznivý vývoj se týká například kdysi spásaných luk nebo bývalých vojenských cvičišť, která už nejsou rozrývána pásy tanků a cvičnou střelbou (třeba Brdy) a pomalu přicházejí o svou jedinečnou květenu a zvířenu. Autoři proto čtenáře doslova vybízejí, ať sem tam z nějakého keře ulomí pár větviček, pomočí cestou z restauračního zařízení nejbližší nároží nebo si vyrazí udělat táboráček na stráň zarostlou náletovými dřevinami.

Planeta Praha je mimořádně zajímavá kniha, a to nejen neotřelým tématem, ale i originálním zpracováním. Na mysli nyní nemám bohatý obrazový doprovod, jenž šikovně kombinuje fotografii s klasickými ilustracemi (o něž se postarala Silvie Luběnová), ale především nadmíru čtivý a uvolněný styl, který pro přírodovědné publikace není úplně typický. Nijak ovšem nesnižuje odbornou kvalitu díla, jež propletením srozumitelně podaného biologického textu s četnými humornými vložkami a popkulturními odkazy ve výsledku samo působí stejně živě, pestře, dynamicky a neobyčejně jako ona pražská divočina.

Celkově se jedná o knihu, která potěší všechny milovníky přírody i každého, kdo by se rád dozvěděl víc o výše zmíněném konceptu nové divočiny. Téměř povinností by měla být pro obyvatele hlavního města i ostatních velkých měst, aby docenili, co se nachází v jejich okolí a občas si místo výletu do některé z obvyklých destinací naplánovali vycházku po okolních rumištích. Díky srozumitelnosti a čtivosti, k níž dopomáhá i stručnost a tematická semknutost jednotlivých textů (autoři nemají prostor odbíhat a zabředat do „zbytečných“ detailů), může ale Planeta Praha oslovit v podstatě kohokoli. A je jisté, že pro každého, kdo jí těch pár hodin věnuje, se jeho „nudné“ okolí změní v přírodní oázu a žádný hmyzák či lišejník už ho nenechá chladným.