O ambivalenci statistik a grafů
Mau, Steffen: Metrická společnost

O ambivalenci statistik a grafů

Hranice mezi tím, kdy nás chytré přístroje podněcují k zdravějšímu životnímu stylu a kdy otravně kontrolují, jestli podáváme dostatečný výkon, je velice nezřetelná. Problém je to stále palčivější, jakkoliv definitivní odpovědi zatím neexistují.

Žijeme ve společnosti, jejíž fungování je z nemalé části založeno na statistikách, žebříčcích a grafech. Dominují nejen finančnictví a ekonomii, ale pozvolna pronikají i do mnoha dalších oblastí. Je to dobře, nebo špatně? V knize Metrická společnost: O kvantifikaci sociálna se tuto otázku snaží zodpovědět profesor makrosociologie na Humboldtově univerzitě v Berlíně Steffen Mau.  

Hned v úvodu sociolog konstatuje, že čísla a data hrají v moderních společnostech nezastupitelnou roli nejen na trzích, ale i ve vědě, v politice nebo v soukromém životě; podotýká přitom, že v pozitivním smyslu: „Kvantifikace je klíčová pro pokrok, poznání a racionalizaci, pomáhá nám objevovat souvislosti a rozumět světu.“ Kromě toho má kvantifikace také velký význam pro mnoho skupin, jež bojují o uznání a práva. V tomto smyslu se v ní skrývá i jistý „emancipační potenciál“, protože může odkrývat diskriminaci nebo znevýhodnění a zpochybňovat nerovnosti založené na dobrém jménu nebo původu. 

Odcizit se vlastnímu tělu 

Větší část knihy je ale věnována možným rizikům. Autorova konstatování naštěstí nejsou katastrofická, rozhodně netvrdí, že bychom na tom na Západě byli stejně jako v Číně (tamní „systém sociálního kreditu“ na základě sledování hodnotí společenskou a ideologickou spolehlivost každého občana). Mau však poukazuje na některé trendy, které mohou být poněkud znepokojující. 

Existuje kupříkladu množství aplikací měřících naše vitální data, která navíc mnozí sdílí s ostatními, aby si je mohli porovnávat. Tato data ale podle Maua vůbec nemusejí zaručovat, že budeme se svým tělem zacházet kompetentněji a rozumněji: „Technologie měření s sebou dokonce nesou jisté riziko odcizení vůči vlastnímu tělu, neboť důvěru ve vlastní schopnosti už nezískáváme přímo, nýbrž hlavně skrze řídicí a monitorovací technologie.“ Nárůst kontroly proto může člověk prožívat také jako „ztrátu vlastního já“. A dále: objevují se prý první příklady toho, že dobrovolné sledování sebe sama se může překlopit v povinnost, nebo alespoň „společenské očekávání“. Na jedné univerzitě v Oklahomě mají studenti údajně povinnost nosit fitness náramek a dávat data k dispozici univerzitě. Tato univerzita, která se hlásí k tzv. „whole person education“ (výchova celého člověka), chápe tělesnou kondici jako součást své „vzdělávací filozofie“. Očekává se proto, že studenti denně ujdou alespoň deset tisíc kroků a budou sportovat dvě a půl hodiny týdně; když tento úkol nesplní, jsou pozváni k pohovoru. Tyto pohybové  aktivity navíc tvoří dvacet procent konečné známky. (Můžeme samozřejmě namítnout, že student se na tuto školu hlásí dobrovolně.) Jiný příklad: pojišťovny nebo zaměstnavatelé chtějí odměňovat určitý preferovaný způsob života, jako je brzké vstávání, dlouhý spánek, uběhnuté kilometry, doba strávená na čerstvém vzduchu, cesta do práce na kole nebo abstinence od alkoholu a nikotinu. Zaměstnancům nebo zákazníkům potom nabízejí prémie, pokud pomocí dat zdokumentují, že dbají na své zdraví. Jistá pojišťovna kupříkladu slibuje pětadvacet dolarů za noc, pokud digitálními náramky prokážou, že dvacet dnů za sebou spali alespoň sedm hodin. „Neboť to, jak známo, vede k vyšší produktivitě a lepšímu zdravotnímu stavu.“ Soukromý život se tak může stávat nejen zdrojem intimních dat, ale též „předmětem dálkového řízení založeného na pobídkách, které se může zaměřovat na nejrůznější cíle“.

Konformita drtící tvořivost

Další Mauovy výhrady se týkají toho, že systém jednotného hodnocení je příliš unifikující. Pokud vědci kupříkladu chtějí publikovat v časopisech s vysokým impakt faktorem, dopředu ve svém výzkumu zohledňují anticipovaná očekávání možných hodnotitelů. Takový systém pak „plodí konformitu a potlačuje intelektuální tvořivost, což má velmi škodlivé dopady na vědecký systém jako celek“.

Zvláště u kvantitativního hodnocení institucí pak autor varuje před tím, že ony instituce přestávají sledovat skutečný cíl své činnosti a ulpívají jen na tom, aby formálně splnily statistická kritéria: „V těchto situacích není ničím neobvyklým předstíraný růst výkonnosti a jen vnějškové vyhovování požadavkům.“ 

U hodnocení, jež provádí zákazníci ve vztahu k nabízeným výrobkům (a firmám), zase Mau upozorňuje na to, že jejich objektivnost je nezřídka pochybná: některé společnosti například používají ke zlepšení své image nekalé metody, například „nakupují“ nebo falšují pozitivní hodnocení. 

Věřící církve čísel

Posedlost žebříčky a statistikami může podle autora vést k nezdravé soutěživosti napříč celou společností: „Metrická společnost je masa soutěžících jednotlivců, nikoli solidární nebo kooperativní společenství. Tendence zavádět konkurenční vztahy v nejrůznějších společenských oblastech a vybízet jednotlivce, aby se identifikovali spíše se svými odlišnostmi než sdílenými vlastnostmi, může proměnit charakter společnosti, a dokonce zpochybnit její základní principy.“ 

Je možné, že Mau někdy používá trochu přepjatý slovník, třeba když metaforicky tvrdí, že se „z nás všech stávají věřící církve čísel“, jak mu vytkl Jakub Jetmar. Jisté také je, že jeho názory nejsou příliš originální: v oblasti vzdělávání tyto trendy částečně popsal a zkritizoval třeba Konrád Paul Liessmann. Zvláště o „self-trackingu“, z něhož se snadno stává obsese, kdy se splnění či nesplnění plánu kroků, cvičení či kalorií „může změnit v nutnou podmínku spokojenosti“, u nás poučeně a zřejmě na základě osobní zkušenosti psal Petr Koubský. A vůbec samotnou smysluplnost měření ve společenských vědách zpochybnila slavná kniha Jak neměřit člověka od Stephena Jay Goulda. 

Mau ovšem tendenci ke stálému měření a srovnávání stručně a souhrnně analyzoval v mnoha oblastech a aktuálně ve vztahu k současnému světu. Jeho kniha je psána celkem srozumitelně a nechybí v ní odlehčující odkazy na romány, či dokonce sitkomy. Nedává sice konkrétní návody, jak případným rizikům čelit, ale jejich nebezpečí vykresluje přesvědčivě, plasticky a přitom nikterak hystericky.

Na podobné téma:
Burdick, Anne: Digital_humanities

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Steffen Mau: Metrická společnost. O kvantifikaci sociálna. Přel. Jan Petříček, Karolinum, Praha, 2022, 196 s. 

Zařazení článku:

sociologie

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse