S autobiografickou novelou Velice lehká smrt přichází Simone de Beauvoir do českých knihkupectví jen rok poté, co nakladatelství Odeon vydalo její krátkou prózu s názvem Nerozlučné. Nakladatelství Portál se tentokrát vrátilo k textu, který v překladu Evy Pilařové vydal už Československý spisovatel v roce 1967, jen pár let poté, co kniha vyšla pod názvem Une mort très douce ve Francii. Beauvoir novelu napsala jen rok po smrti své matky Françoise. Právě k ní se prostřednictvím těchto řádek vrací: převážně k jejím posledním dnům na zemi, ale také k její dávnější minulosti a k ní samotné jako ženě a matce. 

Důležitá poznámka: Simone de Beauvoir v rámci novely vystupuje jako autorka, vypravěčka i hlavní postava. Zde budeme rozlišovat mezi vypravěčkou a postavou Simone a autorkou Beauvoir.

Simone je zrovna v Římě, když se dozvídá, že její matka upadla a způsobila si zlomeninu krčku stehenní kosti. Další zdravotní problémy na sebe nenechávají dlouho čekat. To, co se nejprve jevilo jako zápas, který kvůli proleženinám sice bude bolestivý, ale půjde vyhrát, se nakonec zvrtlo ve zdlouhavý a bolestivý boj s rakovinou. Diagnózu se však matka až do posledního okamžiku nedozví: všichni jí tvrdí, že ji operovali se zánětem pobřišnice. U lůžka pravdu netušící ženy se během několika měsíců střídají její dvě dcery Simone a Hélène (v textu nazývaná Poupette, česky Panenka) a místo ní se vyrovnávají s blížící se smrtí a s chátráním těla, které pro ně do té doby mělo auru něčeho posvátného. Konfrontace s takto silným zážitkem vede Simone k úvahám o smrti a životě, bolesti a utrpení.

Deteriorace těla a mysli

Přitom se zpočátku zdá, že maminčina rekonvalescence bude poměrně rychlá. Po zlomenině krčku lékaři Françoise předpovídají rychlý konec, jenže stařenka je překvapí svým tuhým kořínkem a začne se rodit naděje. Pak ale lékaře začne znepokojovat její úbytek na váze a nechutenství, které vede k dalším vyšetřením a náhlému odhalení rakovinného nádoru. Z poměrně vitální paní se kvůli následným zákrokům a operacím postupně stává slábnoucí, odumírající tělo, které nakonec sama přestane vnímat jako svoje vlastní: „Připadalo mi, že už vůbec nemám pravou stranu, byla jsem rozdvojená.“ (s. 64) S pohledem na zubožené tělo se musí vyrovnat i její dcery, přičemž disociace se ukáže jako funkční psychologická obrana: „Její nahota mě už neodpuzovala; to už nebyla moje matka, to bylo jen ubohé trpící tělo.“ (s. 65)

Právě fascinace tělem je jedním z výrazných témat textu. Beauvoir tělo vnímá jako něco nedotknutelného, nad čím by měl mít kontrolu jen sám člověk, kterému tělo patří, jenže zvláště v případě žen (a jejich reprodukčních práv) tomu tak často nebývá. Ztráta kontroly nad vlastním tělem je však věc společná pro všechny lidi, kteří bojují s nemocí a svěří se do péče lékařů: nejenom že své tělo již nemohou plně ovládat, ale dovolují někomu cizímu, aby s ním manipuloval.

„Žádné jiné tělo pro mne neexistovalo méně – a zároveň tolik. Jako dítě jsem je něžně milovala, v útlém mládí ve mně vyvolávalo zneklidňující odpor, což je běžné. Připadalo mi normální, že si toto tělo zachovalo svůj dvojí charakter, odpudivý a zároveň posvátný: bylo tabu. Přesto mě má prudká nechuť udivovala. Matčina bezstarostná odevzdanost ji ještě zvyšovala; matka se vzdala všech zákazů a příkazů, které ji celý život omezovaly; schvalovala jsem jí to. Ale to tělo se tímto odevzdáním náhle zredukovalo na pouhé tělo, nijak se už nelišilo od ostatků: byla to ubohá bezbranná troska, ohmatávaná a zpracovávaná profesionálníma rukama, troska, ve které se život udržoval snad už jen z pouhé nesmyslné setrvačnosti.“ (s. 20–21)

Velká část textu sestává z naturalistického líčení následků postupující nemoci. S tím, jak Simone matku navštěvuje den po dni, může pozorovat a zaznamenávat její zhoršující se stav, který provázejí „pištěl, ze které se řinuly výkaly, modrá barva pokožky, tekutina, která jí prýštila z pórů“ (s. 97), ale také halucinační stavy, blouznění a noční můry. Aniž by tomu měly možnost zabránit nebo jí dokázaly výrazněji pomoci, musí být dcery svědky neuvěřitelné fyzické bolesti i rozkladu zdravého rozumu a osobnosti ženy, která pro ně v životě hrála ambivalentní, přesto nesmírně důležitou roli. Držiteli moci jsou v tomto případě lékaři-muži, v textu označovaní jen velkými počátečními písmeny, zatímco ošetřovatelky-ženy, nazývané celými jmény, jsou vykreslovány jako soucitnější, ale ve svém podřadném postavení jako bezmocné („,Nenechte ji operovat.‘ Pak si zakryje rukou ústa: ,Kdyby doktor N. věděl, že jsem vám to řekla!‘“ – s. 33). Za normálních okolností by však Simone proti snaze lékařů udržet její matku při životě brojila jen těžko. V tak extrémní situaci se nicméně prověří i ta nejzarytější přesvědčení.

Život, nebo smrt

„Byla věřící, ale přes svůj věk, přes všechny nemoci a obtíže houževnatě lpěla na zemi a ze smrti měla živočišnou hrůzu.“ (s. 13) Simone se s matkou rozchází v otázkách víry a náboženství, co mají ale obě ženy společné, je touha po životě a strach ze smrti. Tváří v tvář fyzickému i psychickému utrpení vlastní matky je ovšem těžké nepoložit si otázku, jestli by nebylo lepší život takového člověka milosrdně ukončit. Na mysl se vkrádají imaginární prosby umírajícího, v textu zachycené kurzívou: „Oddělejte mě. Dejte mi revolver. Smilujte se nade mnou.“ (s. 97) Simone a Panenka neuposlechly rady ošetřovatelky Gontrandové, maminku operovat nechaly. A Simone si až do posledního okamžiku nepřestává pokládat otázku, zda učinily správně. Na to však nenacházejí jednoznačnou odpověď: za druhého podle ní rozhodnout nelze.

Smrt Françoise de Beauvoir, jak je popisována v této novele, má ovšem dvojí podobu. Název textu nás připraví na „velice lehkou smrt“, dostaneme ale její pravý opak: obrazy zkázy a neuvěřitelné bolesti, která neustupuje. Kolikrát už se zdá, že dnes bude ten den, kdy maminka odejde, utrpení však pokračuje a je ještě větší než dřív. Beauvoir v závěru dochází k jednoznačnému poznání: „Všichni lidé jsou smrtelní: ale pro každého člověka je jeho smrt neštěstím, a i když ji zná a i když se s ní smířil, je to nespravedlivá, násilná smrt.“ (s. 135) Ačkoliv je její obecný postoj ke smrti jasný a v maminčině případě šlo bezpochyby o krutou smrt, Simone v ní dokáže najít i smířlivá východiska: pro zemřelého, jakož i pro pozůstalé je smrt po takové bolesti úlevou a lze ji zpracovat jednodušeji, než když jde o náhlý, nečekaný skon; ale především měla maminka možnost využít ke zmírnění bolesti kvalitní lékařské péče a umírala obklopená rodinou. Jde tedy o smrt nespravedlivou a násilnou, ale také o „smrt s výsadami“.

S nadhledem

Jean-Paul Sartre údajně tuto novelu označil za nejlepší text Simone de Beauvoir. Určitě platí, že Velice lehká smrt je zajímavé dílo, vybízející k četným úvahám nad věcmi, které se citelně dotýkají každého z nás, ať už jsou nahlíženy z pozice pacienta, či jeho blízkých. Kromě témat těla a dichotomie života a smrti se v textu rozvíjejí i otázky víry či její absence v okamžiku, kdy člověk umírá, a vyrovnávání se se vztahem k matce, u níž obdivujete její vitalitu a statečnost, ale „sotva dokázala promluvit, musela říkat věci, které na [vás] působily jako studená sprcha“ (s. 19–20).

Ač toto dílo vyniká svým obsahem, literárně je poměrně skromné. Až obdivuhodně pregnantní naturalistické popisy do jisté míry snižuje zdlouhavost a repetitivnost určitých pasáží, tento prvek textu nicméně vychází z autorčiny snahy o realističnost zobrazení dané situace. Stylově zajímavých okamžiků je v novele spíš pomálu, což je o to nápadnější ve srovnání s tím, že některé úseky jsou svou imaginativností vyloženě fascinující (např. závěrečná evokace Smrti s velkým S). Četba sama tak nutně nevyvolává negativní pocity. Tedy pokud mezi ně nepočítáme smutek, znepokojení, či dokonce strach ze smrti. To však k takovému textu bezpochyby patří.