Když se řekne Terezín, mnoha lidem se vybaví hrůzy války a nacistické perzekuce, koncentrační tábor, jímž prošlo přes sto padesát tisíc lidí, z nichž tam několik desítek tisíc zemřelo. Málokdo se ale dnes už zamýšlí nad tím, jestli byl tamní pobyt pro všechny vězně stejně hrůzný. Každodennost terezínského života plasticky popsala česko-britská historička Anna Hájková v knize The Last Ghetto: An Everyday History of Theresienstadt, kterou vydalo prestižní nakladatelství Oxford University Press a za niž obdržela hned několik cen. Před časem vznikl i její český překlad.

Autorka pochází z rodiny historiků Miloše Hájka (1921–2016) a Aleny Hájkové (1924–2012). Během války se účastnili odboje proti nacistům a pomáhali svým židovským přátelům, za což jim byl udělen čestný titul Spravedlivý mezi národy. Jejich vnučka Anna Hájková vystudovala dějiny, sociologii a anglistiku na Humboldtově univerzitě v Berlíně, doktorát získala na Torontské univerzitě v Kanadě a nyní působí na britské University of Warwick. Ve svých analýzách aplikuje i moderní přístupy vycházející z gender studies a zvláště ze sociologie Pierra Bourdieu. Terezínské ghetto Hájková vnímá jako společnost rozdělenou do řady podskupin a život i vyhlídky různých typů obyvatel popisuje podle toho, jaký byl jejich ekonomický, kulturní, sociální a symbolický kapitál.

Jedním z projevů tohoto členění byly například odlišné estetické preference. Němci navštěvovali přednášky a čtení svých klasiků Kleista či Goetha, zatímco Češi se věnovali recitacím Karla Hynka Máchy a poslechu Bedřicha Smetany a Wolfganga Amadea Mozarta – toho prý česká tradice přijala jako „českého skladatele“, tvrdí autorka poněkud kontroverzně a bez dalšího vysvětlování. (Ano, rádi zdůrazňujeme, jak si Mozart rozuměl s Pražany, ale to je něco jiného než jej přímo prohlašovat za „Čecha“…)

Jediní správní Židé

Přestože byli všichni terezínští vězni Židé, tato skutečnost se stala spíše rozdělujícím než stmelujícím faktorem. Šlo totiž o představitele velmi odlišných typů židovství. Jeho konkrétní podoba pak sloužila k vymezování vůči ostatním: „Příslušníci každé z národnostních skupin v ghettu považovali sebe sama za správné Židy a ostatní pokládali za příliš asimilované, žijící příliš ve smíšených manželstvích či příliš nábožné“.

Obecně se tamní komunita rozdělila na „místní“ a „cizince“, tedy na české Židy a na ty deportované odjinud. V rámci takto definovaných kategorií se kupodivu vymazal rozdíl mezi českojazyčnými a německojazyčnými Židy z Čech, tedy vězni mluvícími böhmisch němčinou, kteří v Terezíně vystupovali jako jedna česká skupina. „Češi“ prý ty německé vnímali značně nepřátelsky, jako někoho, kdo se příliš ztotožnil s nacistickým pohledem na svět. Vyjadřuje to například citát spisovatele Karla Poláčka, jednoho z terezínských vězňů: „Němci a jimi vychovaní němečtí Židé nemluví, ale poroučejí; nekráčejí, ale pochodují.“

Historička Hájková v tomto ohledu vysledovala jistou asymetrii: němečtí Židé prý měli s Československem omezený kontakt a pobyt v Terezíně pro ně představoval první setkání s čímkoli českým. Vůči těmto novým poznatkům prý byli otevření a jejich popisy českých Židů šly do detailu: často je líčili jako krásné a atletické. Naopak čeští Židé prý vnímali ostatní cizí Židy jen v rámci negativních stereotypů. Což je, dodejme, těžko uvěřitelné vzhledem k tomu, že stereotypy jsou skoro vždy vzájemné a nějakým způsobem oboustranné; titíž němečtí Židé přitom chovali řadu předsudků k „východním“ Židům, tedy těm polským či podkarpatským – čeští Židé by však pro ně z čistě geografického hlediska měli být také „východní“. Čeští Židé prý ovšem podle autorky měli předsudky i k východním, a to i těm nejbližším, tedy slovenským, které si „orientalizovali“.

I když se Terezín nacházel na území protektorátu Čechy a Morava kontrolovaném německými nacisty (a na samé hranici s Velkoněmeckou říší), vládla mu podle Hájkové elita sestávající většinou z mladých českých mužů, kteří se do ghetta dostali prvními transporty na konci roku 1941. (Čím delší dobu lidé v Terezíně k určitému okamžiku strávili, tím byli váženější a mohli mít vyšší postavení. Status terezínského veterána mohl částečně přebít i negativní kategorii „cizince“.) Právě tito Češi obsadili klíčové pozice v kuchyních, řeznictvích či pekárnách.

Dřívější sociální hierarchie v tamním prostředí přestala platit, což dokumentoval i vtip o slečně, která přijde k soudu fungujícímu v ghettu a obviňuje jistého spoluvězně ze sňatkového podvodu: říkal, že je kuchař, ale ukázalo se, že je jen (bývalý) bankovní ředitel. (Podobné historky čtenáři mohou znát i z jiných knih, které se týkají koncentračních táborů obecně, například od Bruna Bettelheima.)

Česká sociální elita

Zmíněná vlivná sociální elita žila prý v jakési „bublině“: měla slušné jídlo, pěstovala milostné vztahy, hrála fotbal. Tento život pro většinu z nich skončil až transportem do vyhlazovacích koncentračních táborů: svět Osvětimi totiž už „žádné ohledy na terezínskou zlatou mládež nebral“.

Společným jazykem ghetta sice byla němčina, ale jazykem moci se prý stala právě čeština: „Hegemonie českých Židů se v Terezíně projevovala například v tom, že mnozí zahraniční vězni, a to i staří, se naučili (do nějaké míry) česky.“

Dokud zůstávali v terezínském ghettu, měli čeští Židé nižší úmrtnost než ostatní. Zato postavení starých lidí, zvláště těch nečeských, prý bylo v Terezíně horší než v jiných evropských ghettech, například v Lodži. To, že v Terezíně lidé umírali, bylo samozřejmě způsobeno německou perzekucí. Kdo, kdy a jakým způsobem umíral, však souviselo i s fungováním vězeňské společnosti, která se vyznačovala silnou sociální hierarchičností, nespravedlivou distribucí zdrojů a zmíněnými etnickými a generačními stereotypy, shrnuje  nekompromisně Hájková.

Ani postavení žen nebylo záviděníhodné, pokud se zrovna nejednalo o partnerku někoho ze zmíněné české elity: jejich tzv. přirozené postavení bylo vnímáno mnohem konzervativněji než v meziválečném Československu a „ve srovnání s civilním životem se zde zmenšil prostor pro to, aby ženy vykonávaly vedoucí role“. Podobně se také v porovnání s předválečným stavem zvýšila míra homofobie.

Vícenásobné loajality

Současně ale podle Hájkové platí, že terezínská společnost byla vnitřně propojená: díky svým vztahům k židovské samosprávě byl skoro každý – prostřednictvím bydlení a jídla a u mnoha vězňů také prostřednictvím práce – součástí společenství. Spřízněnost mohla překračovat etnické a generační hranice, například když mladý český židovský kuchař dodával jídlo svým prarodičům nebo se zamiloval do mnohem „chudší“ ženy z Vídně – v takových situacích se mohlo plně projevit jeho privilegované postavení.

Přináležitost k více podskupinám zároveň u mnoha vězňů vyvolávala složitá dilemata zvláště v situacích, kdy se mohli rozhodnout, zdali se zařadit do transportu. Křížila se přitom loajalita k rodině, národu nebo třeba ke komunistické straně. Podle Hájkové ale už jen z toho důvodu nešlo o pasivní oběti: vězni v Terezíně sice často zakoušeli hlubokou bezmoc, ale právě proto pro ně měly situace, nad nimiž měli kontrolu a v nichž mohli učinit rozhodnutí, nesmírný význam. Ať už se to týkalo rozhodnutí, s kým se budou dělit o jídlo, zda žít v ubikaci s přáteli, nebo s rodiči, nebo s kým jít dobrovolně do transportu.

Autorka občas srovnává situaci v Terezíně s novějšími oblastmi, kde došlo ke krizi či katastrofě, například k New Orleans postiženému hurikánem Katrina. S obdivem píše o tom, jak dobře v Terezíně fungoval zdravotnický systém, zatímco poměry v nemocnici Memorial Hospital v New Orleans po živelné pohromě, kde byli někteří pacienti ponecháni svému osudu, charakterizuje slovy „chaos“ a „zkáza“.

Jinak ale o chování lidí v Terezíně konstatuje, že jejich utrpení z nich nedělalo hrdiny, takže v tomto smyslu její kniha není „narativem vykoupení“. Podle Hájkové tam panoval nedostatek solidarity, i když vězeňská společnost zároveň vytvářela „nové typy loajality“. Zdůrazňuje také, že její závěry nevypovídají jen o židovské společnosti, ale o „společnosti obecně“.

Kniha jako taková jistě stojí za přečtení nejen pro čtenáře zajímající se o nacistické vyhlazování Židů, ale o historii vůbec. Může být přínosná i pro ty, kteří zkoumají fungování člověka v extrémních podmínkách. I když základní knihu k tématu, V mezní situaci Tzvetana Todorova (Mladá fronta 2000), Hájková vůbec nezmiňuje. Nemusíme ale samozřejmě přijímat všechny její závěry. Už v recenzích originálu zaznělo, že Hájková si místy odporuje, například když tvrdí, že mladší generace se o seniory „téměř nestarala a necítila k nim soucit“ (jak napsal Jiří Holý), i když sama jinde uvádí příklady, které tomu protiřečí. Kritiku si vysloužil i její popis procesu výběru lidí do transportů a podle některých přehnaná odpovědnost, kterou přičítá židovským funkcionářům.

Také některá další autorčina vyjádření jsou možná přehnaně vyostřená nebo stěží uvěřitelná. Celkově ale kniha podává plastickou představu o dění ve skupině s omezenými zdroji a žijící ve stresu. I když kniha nese název Poslední ghetto, evidentně to tehdy nebylo naposledy, kdy k něčemu podobnému docházelo. Proto je dobré mechanismy fungující v takové komunitě studovat a znát, ať už se to týká Terezína, nebo třeba ukrajinského Azovstalu.