Ačkoli mozek zaujímá jen asi dvě procenta naší hmotnosti, spotřebovává zhruba pětinu veškeré energie, kterou přijmeme potravou. A není divu. Má toho totiž na práci skutečně požehnaně a na rozdíl od „nás“ nikdy nespí. „Je hlavním řídícím centrem těla“, stará se o všechno od dýchání po pohyb svalů a jen díky němu můžeme mluvit a rozumět mluvené i psané řeči, zpívat, snít nebo zpracovávat informace přicházející ze smyslových orgánů. Řídí emoce, ukládá vzpomínky, třídí každodenní zážitky a umožňuje nám činit racionální rozhodnutí. Dělá nás zkrátka tím, kým jsme. Právě proto nás tak fascinuje a vzhledem k tomu, že je jeho fungování navzdory mimořádnému vědeckému zájmu stále opředené tajemstvími, stává se vděčným tématem autorů populárně naučné literatury. Ta sice většinou cílí na starší čtenáře, existují však výjimky, mezi něž se nedávno zařadila i knížka Hotel v naší hlavě (Het Hersenhotel, 2019), kterou napsaly nizozemské spisovatelky Annemarie van den Brinková (nar. 1967) a Marja Baselerová (nar. 1959), pro niž byla inspirací i vlastní zkušenost s poraněním mozku, byť tuto skutečnost v textu nijak nereflektuje.

Hotel v naší hlavě není klasickou naučnou knihou. Nesoustřeďuje se totiž pouze na faktickou stránku, ale informace o mozku kombinuje s jednoduchým příběhem. Ten čtenáře zavede do zapadlého a poněkud netradičního hotýlku Mozkovna, kde se má u příležitosti oslavy zlaté svatby babičky a dědečka setkat celá rodina Steinových. Jejími členy je také několik dětí, jež se ze zvědavosti pustí do zkoumání podivných místností svého dočasného příbytku a kromě mnoha zajímavostí při tom rozluští i jedno dávné tajemství pojící se s jejich rodem.

Třebaže příběh, který zaujímá dobrou polovičku veškerého textu, obstojí i sám o sobě, primárně slouží jako kostra pro objasnění různých zajímavostí o mozku. Ačkoli autorky letem světem probírají i nejzákladnější biologické poznatky o tomto pozoruhodném orgánu (dělení na hemisféry a různé části, od mozečku po čelní lalok), do podrobností nezabíhají a více pozornosti věnují tomu, co všechno mozek vykonává nebo jak se o něj náležitě starat. Vysvětlují třeba, co je to dyslexie, k čemu je dobré čtení, proč je vhodné mozek pravidelně procvičovat, co se s ním děje v průběhu života nebo jak ho nechat správně odpočinout, aby svou práci odváděl na maximum. K tomu na závěr přidávají i několik jednoduchých testů, jež pomohou dětem odhalit, na co mají talent nebo jak dobře se vyznají ve svých pocitech.

Veškeré informace, jež kniha přináší, jsou podané snadno stravitelnou formou a tak, aby jim porozuměli i nejmladší čtenáři: nakladatel uvádí jako doporučený věk 5+. I proto autorky zůstávají opravdu jen u základů a místo systematického výkladu spíše náhodně vypichují různé zajímavosti a mnoho souvisejících informací nechávají mlčky stranou, neboť pro cílové publikum zkrátka nejsou tolik podstatné. To, jak už bývá osudem podobných knih, stejně nejvíce zaujmou ilustrace, o něž se v tomto případě postaral Tjarko van der Pol. Jeho vypodobnění hotelu Mozkovna s nespočtem podivných místností, věžičkou, točitým schodištěm nebo útulnou knihovnou je vpravdě kouzelné a samotná obálka dokáže díky velkému množství detailů na notnou chvíli upoutat pozornost nejen dítěte, ale dost možná i zvědavého rodiče. Všechny místnosti si navíc čtenář může během čtení prohlédnout podrobněji.

Určitou vadou na kráse je typografické zpracování, zejména místy poměrně malé písmo. Nápadné je to obzvláště v závěru, kde se na dvou stranách objevuje několik hustých a kvůli malé velikosti písma hůře čitelných bloků textu. Těžko říct, jak velké písmo bylo použito v nizozemském originálu, ten byl nicméně dle dostupných údajů o několik centimetrů vyšší i širší, takže patrně i písmo mělo více prostoru.

Celkově se však jedná o poutavé, poučné i zábavné čtení, byť jak jsem před lety napsal v souvislosti s knihou Alenčin sen aneb Jak funguje mozek, „každý, kdo by se snad někdy rozhodl sepsat dětskou naučnou publikaci o mozku, nechť vezme na vědomí, že Vetulani a Mazurková nasadili laťku proklatě vysoko“, což platí i nadále a navzdory estetickým kvalitám recenzovaného titulu zůstává Alenčin sen nepřekonán. Na druhou stranu se nabízí otázka, zda by se obě dílka vzhledem ke značně rozdílnému přístupu k tématu i odlišnému cílovému publiku měla vůbec srovnávat. Hotel v naší hlavě není snad ani tak konkurentem výše zmíněného titulu, ale spíše jeho vhodným doplňkem či „předskokanem“, který malého čtenáře poprvé seznámí s tím, jak fascinující orgán se skrývá v naší hlavě, a připraví ho na další dobrodružství protkaná neurony.