V posledních letech se na českém knižním trhu stalo normou vydávat překladovou beletrii téměř současně s originálem. Co je nové, to je čtené, má se za to. Budiž pochválena nakladatelství jako Rubato, jež se záměrně snaží zavedené struktury knižního byznysu ničit, či Argo, které si též vyšlapává své vlastní cestičky a kromě vydávání současných italských jmen jako Ilaria Tuti nebo Donatella di Pietrantonio se nebojí splácet dluh autorům, kteří psali dějiny italské literatury a u nás jsou víceméně neznámí, jako jsou Elsa Morante či Gianfranco Calligarich.

Nejnovější italský román z nabídky Arga se jmenuje Jako v nebi, tak i na zemi – napsal ho Sicilan Davide Enia a výborně přeložila Marina Feltlová. V Itálii vyšel v roce 2012, a nedá se tudíž úplně zařadit ani do nejsoučasnějšího hlavního proudu, ani mezi dávné klasiky. Mohli bychom však v něm najít styčné body s Tělem Paola Giordana (ačkoli Giordano v románu věnujícím se tématu italské účasti na válečném konfliktu v Afghánistánu líčí tělo spíše jako bolestivou přítěž, které se nedá zbavit, zatímco pro Eniu je tělo chrámem, v němž je možné získat od bolesti vykoupení) či s románem City Alessandra Baricca, jehož celou jednu vyprávěcí rovinu tvoří rozhlasové přenosy zápasů boxera Larryho Gormana. Stojí za povšimnutí, že stejně jako u Enii, i v Bariccově románu má box jistou nezastupitelnou, vykupitelskou moc.

Enia svěřil vyprávěním příběhu jedné sicilské rodiny příslušníkovi její nejmladší generace, všemi příbuznými zbožňovanému, zpočátku ještě nehotovému chlapci Davidovi. Autor v něm zajímavým způsobem sloučil primárního a sekundárního vypravěče: Davidù totiž nevypravuje jen svůj příběh, ale i příběhy předků, jež byly vyprávěny jemu; z dětského zvídavého posluchače, toužícího rozkrýt a pochopit své milované, se stává svědek podávající zprávu o kolektivní bolesti, nevědomě předávané z generace na generaci, o traumatu způsobeném válečným konfliktem. Jednou z Davidových zpráv je: „Když se můj děda Rosario v Africe dostal ze zajetí, vrátil se do Palerma. Z jeho vazeb nezbylo vůbec nic, válka odnesla pryč jeho rodinu, jeho dům, jeho přátele. Pole současnosti už postrádalo brázdy minulosti. Jeho život byl nepopsaný list.“ (s. 39)

Mlčenlivý dědeček Rosario, válečný veterán, zahradník a kuchař, vzdělaná babička Provvidenza, latinářka a žena od rány, svůdný prastrýc Umbertino s vlastním smyslem pro spravedlnost, krásná maminka Zina, zdravotní sestra a nezlomená vdova. To je Davidova rodina. Osudy jejích členů čtenář sleduje po dobu padesáti let, jež ovšem neplynou chronologicky, neboť čas u Enii není důležitý. Davidù popisuje pouze ty události, které zásadním způsobem proměnily jeho rodinu a jsou pro jeho individuální osud určující. Od Rosariova zajetí v Africe v roce 1942 a bombardování Palerma následujícího roku přes nenápadný nástup mafie k moci v letech padesátých a šedesátých až po teroristické útoky let osmdesátých. Půlstoletí sicilské bolesti uzavírá jarem 1992, kdy mafie spáchala hned dva bombové atentáty na soudce Paola Borsellina a Giovanniho Falcona. Dějiny jako by na stránkách Eniova románu nabraly jakousi synchronní dimenzi; události jako by se odehrávaly jedna vedle druhé, jako scény jednoho divadelního představení, na jednom a tomtéž jevišti, v boxerském ringu. 

Do boxerského ringu Davidù poprvé vstoupí, když je mu devět let a na svých bedrech už nese tíhu ztracených snů svého dědy, strýce i otce. To on může zlomit bolest minulosti, to on může vyhrát v národním finále, to on, pod přezdívkou Básník, může předat světu zprávu o velikosti Palerma a jeho lidu, o boxu jako sportu, který člověka vrací ke skutečné podstatě jeho samého, o traumatech minulosti, jež je potřeba jednou pro vždy vyslovit a vyléčit. 

Ringem je pro Davida tedy celý jeho svět, celá Sicílie. Ta minulá, současná i budoucí. V ringu Davidù bojuje, miluje, tančí i vypráví. A vypráví (stejně jako boxuje) skutečně jako básník. Jeho jazyk, v němž se mísí spisovná čeština s tou obecnou i boxerským žargonem a který je prosycen vulgarismy (skvělá práce překladatelky, která se bravurně vypořádala s Eniovou sicilštinou), je živý, úsečný, přiléhavý, přesně mířený a podobá se boxu samotnému; střídá bolestivé údery a rychlý, téměř něžný tanec na špičkách, poskytne jen malý prostor se nadechnout a nesčetněkrát svou přímostí složí čtenáře na zem. 

Vedle jazykových rejstříků Enia též umně střídá truchlivost a veselí, které v románu ztělesňuje Davidův ne-přítel Gerruso. Jeho slepá oddanost, důvěřivost a víra, že každý máme svého anděla strážného, stejně jako nezlomnost a nadhled, představují komplementární vlastnosti k těm Davidovým: 

„Paní, co si mám oblíknout na pohřeb svojí mámy?“
„Šaty, který máš nejradši, drahoušku.“
„Svoje pyžamo, můžu?“ (s. 357)

A jsou to vlastnosti, které jen představují druhou stranou téhož – vůle žít a milovat, do posledního dechu, do poslední chvíle času, který nám tady dole v prachu i bahně Země byl vyhrazen.