Příběh v historii
Morante, Elsa: Příběh v historii

Příběh v historii

Italský název La Storia v sobě zahrnuje dva významy: příběh i historii. Ústřední část příběhu se odehrává za druhé světové války. Vypráví životní osudy Idy Ramundové v kolotoči světových dějin, její boj o přežití, o vlastní nepatrné místo na slunci.

Příběh v historii je Příběh s velkým „P“ hned z několika důvodů, nejen kvůli svému názvu. Je to příběh tragický, schopný přenést na čtenáře silné emoce. Příběh, který se mohl doopravdy stát a snad se i v různých modifikacích stal, na místech zmítaných válkou se zřejmě stává ještě dnes a je pravděpodobné, že se bude stávat i v budoucnu všude tam, kde budou slabí jedinci pykat za rozhodnutí těch silnějších. Navíc je to příběh skvěle napsaný a i přes svou rozsáhlost působí celou dobu vyváženým dojmem.

Román je, jak už sám český název napovídá, mikrohistorií zasazenou v makrohistorii – italský název La Storia v sobě zahrnuje oba významy, tedy jak příběh, tak historii. Ústřední část příběhu se odehrává za druhé světové války. Vypráví životní osudy Idy Ramundové v kolotoči světových dějin, její boj o přežití, o vlastní nepatrné místo na slunci.

Je uspořádán chronologicky a rozdělen do kapitol, pokrývajících vždy jeden rok. Každá z nich začíná nejprve stručnou exkurzí do velkých dějin: na několika stranách Morantová shrnuje politické dění daného roku a to se pak vznáší na pozadí hrdinčina příběhu, aby do něho v některých momentech neodvratně zasáhlo. Pro lepší pochopení Idiných životních peripetií autorka začíná pěkně popořádku: v úvodu nás seznamuje s jejím dětstvím, dospíváním i manželstvím, ukončeným manželovou smrtí ještě před vypuknutím světového konfliktu. Do jednoho z nejobtížnějších úseků 20. století tak hrdinka vstupuje jako vdova, starající se o syna Nina. Na začátku války je znásilněna a z tohoto nedobrovolného spojení se narodí Useppe. Příběh končí v poválečných letech, v nichž Ida čelí důsledkům války a prožívá nejbolestnější chvíle života. Její nesnadné protloukání se válkou vytváří pomyslný pilíř držící pohromadě celý rozvětvený organismus, jakým román, poskládaný z nespočtu různobarevných střípků, bezesporu je. Čtenář se totiž seznamuje nejen s osudem Idiny rodiny a mnoha dalších postav, ale také s tím, jak se za války shánělo jídlo, jak se k sobě lidé chovali, jak se hospodařilo se zdroji, jak se člověk náhle a bez varování ocitl na ulici bez domova a bez věcí.

Již v psychologickém rozpracování hlavní postavy Morantová dokazuje své spisovatelské kvality. Na vnitřním prožívání složitého historického období stojí vlastně celý příběh. Ida je vystrašená žena, která během války prochází dočasnou proměnou. Mění se ve ztělesnění mateřského pudu, který ji vede při všech cestách s jasně daným cílem obstarat jídlo pro malého Useppa. V určité fázi žena působí až lhostejně vůči okolnímu válečnému dění, tato lhostejnost je však jen převlečený pud sebezáchovy. Kniha je protkána Idinými sny a halucinacemi, které důsledně dokreslují obraz vyděšené ženy odvážně bojující s osudem. Idu sice můžeme považovat za hlavní protagonistku, ve skutečnosti je ale Příběh v historii přehlídkou mnoha postav lišících se charakterem nebo politickými postoji, které dostávají v románu velký prostor.

V postavě malého Useppa, který se narodil za války, a tudíž mu jsou nuzné životní podmínky naprostou přirozeností, je asi nejzřetelněji zachycen tragický úděl lidí donucených žít ve válce. Jeho radost ze života a jakési přirozené veselí, ostře kontrastující s chováním dalších postav a především matky, dojímá víc než Idin strach a paranoia. Sympatie a následnou lítost vzbuzuje Nino, Idin prvorozený syn. Je lehkomyslný, má radost ze života a nutkání užívat si přítomnosti plnými doušky. Je jakýmsi mluvčím celé skupiny mladíků, kteří během dospívání prošli nejprve okouzlením fašismem, později přilnuli k partyzánskému odboji a nakonec stanuli na stezkách pašeráků v poválečné době. Nino, který dokázal profitovat a bavit se v každé době a za každého režimu, nakonec umírá ve chvíli, kdy už v Itálii vládne mír, při zátahu policistů na pašeráky. V románu je sice ústředním bodem vztah matky s oběma syny, čtenářsky nejpůsobivější je však bratrská láska mezi Ninem a Useppem. Dojímá hloubkou a čistotou kontrastujícími se špínou válečné doby a jejími pokřivenými mezilidskými vztahy.

Ústřední příběh je soustavně obohacován epizodami ze života dalších postav, jejichž hlavní funkcí je doplnit obraz tehdejší těžké doby. Nejpalčivějším ze zakomponovaných témat je osud římských Židů, sledovaný od nástupu fašismu až po jejich adaptaci na poválečný život po přestálých zkouškách v koncentračních táborech. V celé své tragédii vystupuje ve chvíli, kdy se Ida s Useppem ocitají na nádraží před soupravou dobytčích vagonů s nic netušícími obyvateli římského ghetta uvnitř. Před tímto obrazem nepochopitelného lidského neštěstí se v chlapcových veselých očích poprvé objeví zvláštní pohled, předzvěst padoucnice, která nekompromisně zasáhne do jeho života. Židovská otázka je přítomná od počátku do konce, občas vystupuje do popředí, poté rychle ustoupí. Její stín však dopadá na celý příběh také proto, že v žilách hlavní hrdinky koluje zčásti židovská krev a ji samotnou i přes velký strach židovství přitahuje.

Kromě rodinného trojlístku prochází celým románem ještě postava mladého Žida Davida Segreho (alias Carla Vivaldiho, alias Pjotra). Komplikovaná povaha tohoto anarchisty je představena v mnoha polohách, nikdy však ne zcela přesně a srozumitelně, jako by to její neuchopitelnost znemožňovala. Postavy jsou v románu definovány nejen psychologickým ponorem do duše, vstupují také do konfrontace s ostatními. V tomto smyslu tvoří ústřední dvojici právě David Segre s Ninem. Ten první je intelektuál, jehož životní filozofie graduje v poválečné době, kdy rozčarován zjišťuje, že moc má mnoho tváří a dokáže se uplatnit kdykoli. V porovnání s ním může o to více vyniknout lehkomyslná Ninova povaha. Oba mladíci vytvářejí dvojice i s dalšími postavami. Povrchnost, s jakou Nino přistupuje k myšlenkám partyzánského odboje, kontrastuje s hlubokým komunistickým přesvědčením a nadšením pro partyzánský odboj starce Giuseppa Druhého. Davidova vnitřní tíseň, pramenící z jeho židovství a politického přesvědčení, se naplno projeví v hospodské scéně, kde takřka v delirickém stavu pronáší svou obhajobu anarchie, zatímco ostatní mladíci se baví o aktuálních sportovních výsledcích. V této zdánlivě okrajové epizodě Morantová zdařile vystihla protiklad mezi zdravým a nemocným mládím. Čtenář si v tu chvíli intenzivně uvědomí, že válka pro mnohé neskončila v roce 1945, ale že si ji v sobě nesli po zbytek života, tak jako David, a především jako ti z Židů, kteří přežili vlastní smrt a vrátili se z koncentračních táborů, aby pak bloudili ulicemi Říma jako stíny, jimž je odepřena milost zapomnění. Stejný byl i případ italských vojáků, kteří se zubožení vrátili z východní fronty a pro svá zmrzačení se nedokázali znovu včlenit do normálního pracovního procesu. I toto téma je v románu přítomno.

Morantová v Příběhu v historii ukázala, jak veliké a silné jsou zdánlivě malé příběhy, o nichž učebnice dějepisu vyprávějí jen sporadicky. A protože doba, o které román pojednává, nebyla milosrdná, ani příběh Idy a jejích synů nemůže skončit dobře. Morantová tuto realistickou výpověď o tragické době zodpovědně dotahuje až do samého konce.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Zdeněk Frýbort, doslov napsala Eva Zaoralová, Odeon, Praha, 1990, 670 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

90%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse